Zima byla toho roku drsná a jaro si dávalo na čas. Vzduch mrazivě štípal a sníh mu během výstupu křupal a vrzal pod podrážkami bot. Fjodor byl však v takových drsných podmínkách doma. Tohle byla jeho zem a všech devatenáct let života strávil právě zde. Rašemen byl vepsán do ostře řezaných plání jeho tváří, tmavých, rovných vlasů v barvě stromových větví bez listí a sněhově bledé pokožky. Fjodor byl silný muž, statný, a jen vlas ho dělil od šesti stop výšky. Byl také prostý muž; cestoval obalený vrstvami teplých hrubých šatů rolníků a pod praktickým pláštěm z tmavé vlny. Jeho jedinými zbraněmi byl tupý, hrubě vykovaný meč z jakéhosi tmavého kovu a tři stopy dlouhá palice z lehkého, ale jako kámen tvrdého naplaveného dřeva. Právě teď ji používal jako hůl, kterou při výstupu znovu a znovu zapichoval do sněhu.
Konečně Fjodor vystoupal na vrchol. Na okamžik se zastavil a rozhlédl se po kraji. Rozkládalo se před ním Ašanské jezero i se svým okolím, jasně viditelné i přes závoj mraků, schoulených kolem vrcholku hory. Směrem na sever se táhl hluboký, prastarý Jasanový les. Nezměrné plochy z něj teď zůstaly holé jako připomínka a pozůstatek několika měsíců, během nichž padly stovky stromů za oběť sekerám tuiganských barbarů. Nájezdníci zplundrovali obrovské kusy lesa kvůli stavbě lodí pro svoji neblahou plavbu. Fjodor při pohledu na další ponurou jizvu na tváři své země v němém smutku zavrtěl hlavou.
Tuiganští barbaři se prohnali jeho milovaným Rašemenem a všude zanechali bolest a zkázu. Postavil se jim, a nebýt příkazu Čarodějnic vládnoucích této zemi, bojoval by s nimi i teď. Fjodor však v bitvě prokázal svou cenu, a tak byl se ctí poslán pryč za zvláštním posláním. A poslán pryč byl i nyní.
Fjodor osud přijal bez námitek, neboť právě on si nejvíc uvědomoval, jaké nebezpečí pro své okolí představuje. Bezpochyby bude za Rašemen znovu bojovat, ovšem ne dřív, než se mu podaří zkrotit nepřítele, kterého si nosil v sobě. Jen pouhý pohled na dávno vychladlé bojiště dole mu v žilách zažehl nebezpečně známé plamínky.
Mladík se proto raději obrátil k zplundrované krajině zády a rozhodl se čelit očekávanému úkolu. Na samém vrcholku hory se tyčila kamenná věž; zběžně ji přeletěl očima a vydal se sněhem hledat prastarou studnu. Vzadu za věží nalezl prostou kruhovou skruž a okamžitě mu došlo, že tohle je zdroj jedinečných sil tohoto místa.
Poklekl na jedno koleno, aby uctil prastarého a tajemného ducha sídlícího na tomto vzdáleném kopci. Věž byla na tomhle místě síly postavena před mnoha staletími. Síla Čarodějnic zde byla mocnější než jinde a jen malý kruh několika z nich dokázal ochránit západní hranice země. Odtud byly vysílány obávané lodě proti všem, kteří se odvážili plavit po Ašanském jezeře. Bez posádky a ozbrojené mocnými kouzly se vrhaly na všechny bez rozdílu. S pomocí ducha tohoto místa mohly Čarodějnice dokonce přivolat vodní přízraky: tvory složené z páry, jejichž dotek smrtelně pálil a horký dech dokázal tavit i elfskou ocel. Fjodor takové příběhy slýchal od dětství a nyní měl ty zázraky spatřit na vlastní oči.
Fjodor přiklekl ke studni a odhrnul sníh stranou. Pak nabral několik hrudek ledem obalené zeminy a pevně je sevřel v dlaních. Přesně jak doufal – a jak se obával – se mu vybavila vzpomínka na věci minulé.
Spatřil kruh žen v černých rouchách a s maskami na obličejích, které se vzájemně lehce dotýkaly konečky prstů a pronášely zaklínání, které pojilo jejich moc do jediného silného kouzla. Oněmělý údivem sledoval, jak Čarodějnice povolaly proti tuiganským nájezdníkům legendární ochrany.
Na rozdíl od mocných žen vládnoucích Rašemenu nebo Prastarých, jež naučili lidi s příslušným nadáním, jak vytvářet kouzly nabité artefakty, neměl Fjodor nadání pro magii s výjimkou té, která mu během bitevní vřavy hořela v žilách a poháněla meč. Měl ale, stejně jako mnoho jeho krajanů, malý zlomek Zraku. Byl to značně nespolehlivý dar, většinou asi stejně ovladatelný jako sen, a Fjodorovi se zdálo, že k němu přichází právě tak často, aby začal být otravný. Avšak na těchto místech, místech moci, zanechaly děsivé i pozoruhodné události ozvěny pro všechny ty, kdo je dokázali slyšet.
Mocí Zraku Fjodor pozoroval, jak kouzelné lodě Čarodějnic napadly narychlo postavená tuiganská plavidla. Slyšel, jak Čarodějnice přivolaly jedovaté mlhy, kterými obklopily jezero, a probudily pod hladinou číhající obří dračí želvy. Tuigané umírali po stovkách a po tisících.
To vše Fjodor viděl a pociťoval při tom chmurné uspokojení z Čarodějnicemi vykonané spravedlnosti. Pak náhle vidění vybledlo. Stále ještě vyladěný na ozvěny bitvy vycítil Fjodor vzpomínku na přítomnost nové síly, zlovolné magie, která spalovala a ničila vše, čeho se dotkla. To, co viděl, však byl jen stín vzpomínky; žádný obraz nedoplnil pocit číhajícího zla, nic mu nenapovědělo, jak bitva skončila.
Fjodor odhodil hrst zeminy a postavil se. Odpovědi, které hledal, se daly najít jen ve věži samé. Ačkoliv se děsil toho, co by tam mohlo být, obrátil se k jediným dveřím a kopnutím si otevřel cestu dovnitř.
Rychle prohledal spodní patra. Nikde ani náznak mystického kruhu, který zahlédl během vidění. Agónie umírajících žen visela ve vzduchu zakleté věže, ale Čarodějnice prostě zmizely. To Fjodora nepřekvapovalo; temné sesterstvo se o své členky staralo dokonce i ve smrti. Jejich těla byla bezpochyby vyzvednuta s pomocí magie a přepravena k slavnostnímu pohřbu v pevnostním městě Čarodějnic daleko na východě. Stále tu ovšem zůstávalo tajemství: jedna ze žen vlastnila prastarý magický poklad a ten se do rukou sesterstva již nevrátil. Fjodorovým úkolem bylo najít ho.
Fjodor pokračoval v pátrání, dokud nedosáhl vrcholu věže. Nejvyšší komnata každé věže byla obvykle tou nejzabezpečenější a právě zde se uchovávaly poklady.
Dveře byly pootevřené, ochranná kouzla se zřejmě vyčerpala. Fjodor do nich strčil palicí a ony se se slabým zavrzáním zhouply v závěsech dovnitř.
Okamžitě na jeho smysly zaútočil příšerný zápach: nezaměnitelně nasládlý pach lidského rozkladu. Fjodor si paží zakryl nos, aby se uchránil alespoň před nejhorším, a vstoupil dovnitř. Tam nalezl několik rozhozených těl v různých stádiích rozkladu a všechna v rudých rouchách. Některá vypadala jako čerstvě zesnulá, jiná představovala hnijící hromady, ze kterých stoupala pára, a jiná nebyl ničím víc než hromádkami prachu.
„Rudí mágové,“ zamumlal si pod vousy a konečně měl pocit, že začíná rozumět tomu, co se zde vlastně událo. I přes mládí strávil Fjodor několik let tím, že bojoval s mocnými nepřáteli, kteří ze všech stran obklopovali jeho zemi. Před příchodem Tuiganské hordy byl největším z nich Thay, prastará země ovládaná mocnými Rudými mágy. Mnoho kouzelníků používalo kouzla k prodloužení vlastních prašivých životů daleko za přirozené hranice; to by vysvětlovalo různá stádia rozkladu.
Ale úmrtí samotná? Odpověď na zdánlivou hádanku byla zřejmá všem, kdo vyrostli ve stínu Thaye. Rudí mágové vytvořili formální alianci s tuiganskými nájezdníky, ale jako vždy zůstali bdělí a vnímaví ke všem příležitostem k rozšíření vlastní moci. Každý z nich by s vidinou osobního zisku bez mrknutí oka zabil své druhy. Během nedávné bitvy se tihle kouzelníci pravděpodobně spojili a napadli Čarodějnice, zatímco ty se během obřadu nacházely hluboko v rituálním splynutí. Jakmile ženy v bitvě kouzel porazili, vtrhli do věže a odnesli si všechny poklady. Jeden z nich se pak rozhodl vyzvat ostatní a prohlásil se jediným majitelem kořisti.