Rychlá prohlídka komnaty Fjodorovo podezření potvrdila. Nenašel jedinou cennou věc: žádnou knihu kouzel, žádný z proslulých rašemenských prstenů a kouzelných hůlek a ani špetku něčeho, co by připomínalo složku kouzla. Rovněž těla Rudých mágů byla zbavena všech artefaktů vykazujících známky magie. Přeživší kouzelník si tedy odnesl poklady jak svých nepřátel, tak bývalých spojenců.
Bezpochyby pak uprchl na tajné místo, kde se věnoval studiu soukromé sbírky nakradených předmětů tak dlouho, dokud s její pomocí nezískal dost síly, aby se mohl vrátit do Thaye a rozšířit tam sféru svého vlivu. Než k tomu ale dojde, Fjodor ho jistě najde.
Nejdřív ho však čekal jiný úkol.
Mladík vytáhl těla mrtvých kouzelníků ven z věže. Našel příhodně strmý útes na jižní straně kopce a svrhnul je do rokle. Tam je ponechal napospas mrchožroutům. Fjodor ani nezvážil, že by jim mohl dopřát čestný pohřeb; v jeho domovině si čest musel každý zasloužit. Když se tímhle způsobem zbavil těl, nabral Fjodor vodu z prastaré studny a pokropil s ní okolí znesvěcené věže a pak i každou místnost zvlášť.
Když bylo posvátné místo očištěno, vydal se napůl během a napůl klouzáním zpátky dolů. Dnes musel ještě urazit dlouhou cestu a unavenou Sašu neměl čím jiným pobídnout než příslibem boje na sklonku dne. Bylo štěstí, přemítal Fjodor, že jeho poník nic nemiloval víc než boj.
Fjodor se Sašou strávil celý den pátráním po odpadlém kouzelníkovi. I když byl Rašemenec nadaný stopař, který dokázal ulovit vše od divokých rothe až po nepolapitelnou sněžnou kočku, neočekával, že by se mu mohlo podařit najít kouzelníkovu stopu. Bitva proběhla před mnoha dny a pod čerstvým sněhem leželo pohřbeno tisíce stop. Pamatoval si však jeden starý příběh a myslel si, že ví, kam by se osamocený kouzelník v lese mohl uchýlit.
Odpolední stíny se pomalu dloužily, když Fjodor nalezl první stopy. Obrovské tříprsté otisky jako od obřího kuřete se táhly napříč lesem. Sledoval je hluboko do Jasanového lesa. Tady byl les jiný: tichý a bdící. Okolní stíny byly nepřirozeně hluboké a vysoké, sněhem zasypané borovice si větrem předávaly šeptaná tajemství. Fjodor cítil temná zakletí toho místa a i Saša si během brodění se sněhem neklidně odfrkávala.
Právě se začala snášet noc, když Fjodor našel to, co hledal. Z vrcholku hustě zalesněného pahorku zahlédl v údolí pod sebou malou mýtinu. Na ní stála úpravná dřevěná chýše. Ve většině ohledů byla typickým rašemenským obydlím – malá a útulná, se silnou doškovou střechou a jasně pomalovanými okenicemi. Na rozdíl od většiny ostatních však tahle stála vysoko na kuřích nožkách. Chýše přecházela sem a tam mýtinou jako kohout po svém smetišti.
Fjodor sklouzl ze Sašina hřbetu a přikradl se blíž k mýtině. Dostal se až sem, aniž by si promyslel plán na kouzelníkovo zabití, ale obvykle ho vždy v pravou chvíli něco napadlo, pokud se ovšem dostatečně hluboce zamyslel. Přikrčil se a čekal.
Vzpomínal na staré příběhy o babizně, která kdysi žila v kouzly opředené chýši. V příbězích se říkalo, že chýše se točí a tancuje, kdykoliv její paní – a nebo, jak si teď Fjodor myslel, pán – spala uvnitř. Právě v této chvíli chýše obcházela mýtinu, jako kdyby hlídala. Fjodorovi připadalo, jako že její obyvatel není právě doma. Zanechal Sašu na úpatí kopce a vydal se k chýši. Možná to bylo riskantní, ale jistě bezpečnější než se postavit kouzlům Rudého mága a pozůstatkům kleteb pověstné babizny.
Na okraji mýtiny se Fjodor zastavil a začal si prozpěvovat slova dětské říkanky:
„Zatímco ta paní spí, kuří nohy za ni bdí. Když pak paní odejde, noha chýši pozvedne. Když se paní vrátí zpátky, pustí ji dům dovnitř vrátky. Baba Jaga kouzlo sešle. Poslyš, chajdo, klesni hnedle.“
Při prvních tónech se chýše zastavila a naklonila ke straně, jako kdyby pozorně naslouchala. Když Fjodor dozpíval, přešla do středu mýtiny a přisedla k zemi jako kvočna na vajíčka. Těžké dveře se rozlétly dokořán.
Fjodor tiše poděkoval vesnickému vypravěči. Častokrát se vykradl do domu starého muže, aby si vyslechl příběhy o vzdálených místech i místních kouzlech, aby se naučil zpívat písně a snít sny. Někteří lidé si mysleli, že staré příběhy a písně slouží jen k pobavení dětí nebo ukrácení dlouhých zimních večerů. Ti, kteří se naučili tkát sny, však znali pravdu.
Válečník tasil meč a opatrně se kradl k chýši. Uvnitř nalezl směsici různých kouzel. Zaprášené flakónky navršené na policích, dávno vysušené byliny povalující se po stole hned vedle prastarého hmoždíře s paličkou, kdysi používaného k drcení přísad do lektvarů. Na masivním kamenném ohništi bublal a vypouštěl páru kotel, kterému v tom zjevně nebránila ani nepřítomnost jakéhokoliv ohně, a příjemně tak vyhříval vnitřek domku. Po pokladu tu však nebylo ani stopy.
„Teď přišel čas myslet, a ne snít,“ napomenul Fjodor sám sebe a posadil se do jediné židle. „Kouzelník nevynesl všechny poklady věže Čarodějek ven v pytli.“
Pozorně se rozhlédl po místnosti, pátraje po čemkoliv, co by v prostém zařízení bilo do očí. Konečně mu zrak padl na malou, bohatě vyřezávanou dřevěnou truhličku ležící na stole hned vedle něj. Zdvihl ji a podíval se pod víčko. Až na několik osamocených šperků byla prázdná.
Fjodorovi se rozzářily oči. Vybral si drobný zlatý kroužek a opatrně ho sebral. Jakmile ho vytáhl mimo okraj truhličky, začal se prstýnek zvětšovat. Za okamžik se z něj stal masivní kruh posetý kouzelnými symboly, který byl dost velký na předloktí mohutného muže. Rašemenec pustil poklad na zem a sáhl po bledé dřevěné třísce. Z té se stala hůlka z jasanového dřeva pomalovaná jasně barevnými čarodějnými znaky. Fjodor pokračoval dál a dál a s každým vyňatým předmětem se na jeho místě objevil další. Hromada pokladů mu sahala skoro až ke kolenům, když konečně našel to, co hledal.
Vypadalo to jako obyčejná cetka. Drobná zlatá dýka ne delší než tři palce, visící na tenkém řetízku. Její pochva byla poseta runami jakéhosi dávno mrtvého jazyka a kov byl tmavý stářím a ohmataný. Fjodor si řetízek rychle pověsil kolem krku a schoval si tu vzácnou věc pod šaty. Čarodějnice nic neslíbily, ale zároveň naznačily, že tenhle prastarý amulet by mohl být klíčem k Fjodorovu vysvobození.
Zbytek pokladů nechal navršený na podlaze a vyklouzl do noci. Chýše se okamžitě zdvihla a začala znovu rázovat mýtinou.
Fjodor se s nejvyšší možnou rychlostí vyšplhal do kopce, neboť chtěl být co nejdál od mýtiny, až se Rudý mág vrátí. Poplácal Sašu a vyhoupl se do sedla. Když ji pobídl k chůzi, obrátil se ještě, aby vrhl poslední vítězný pohled na kouzelníkův vypůjčený příbytek.
V tom okamžiku se stíny na vzdálenějším konci mýtiny zdánlivě pohnuly. Ze stromů se vynořila jediná přízračná postava. A vzápětí další. Brzy jich bylo šest. Lidských tvarů, ale tak mrštných a vznešeně se pohybujících, že se zdály být neskutečné a nehmotné. Pomalu a nenápadně se na tichých nohou vyplížily z chránící temnoty lesa na mýtinu.
Fjodor se zachvěl a potlačil překvapené vydechnutí. Temní elfové! O drowech slyšel mnoho děsivých příběhů. Jeho krajané se s nimi čas od času setkávali v dolech hluboko pod kamennými vrcholky Rašemenu. On sám dosud žádného neviděl. Se svýma zářícíma rudýma očima a pokožkou natolik temnou, že pohlcovala měsíční světlo, vypadali nádherně. Také byli na lovu a žádný žijící dravec nebyl více smrtící.