Nisstyre napřáhl ruku k nebi. Masivní ohnivá koule vyrazila k letícímu monstru a srazila se s ním s mohutnou explozí, která setřásla sníh z okolních stromů a srazila ledového golema na kolena. Dračí monstrum se ve spirále zřítilo k zemi, kde narazilo se zašlehnutím olejnatého plamene. S posledním, téměř úlevným skřekem pak skončilo nepřirozený život.
Mezitím se tři drowí bojovníci vyšvihli na golema a začali sekat do jeho ledového těla. Golem je ale setřásl stejně snadno jako pes vodu z kožichu. Znovu se postavil a upřel ledové oči na Nisstyreho. Pak vyrazil kupředu.
Než mohl kouzelník seslat jediné obranné kouzlo, seskočil muž z posledních několika stop svahu a rozběhl se mýtinou. Zcela při tom ignoroval okolní drowy a zaměřil se jen na golema. Přikrčil se pod úderem kyjovité pěsti z ledu, popadl jílec meče oběma rukama a napřáhl se k mocné ráně.
Silná černá čepel zasvištěla vzduchem a s ohlušujícím drtivým zapraštěním zasáhla golemův bok. Na okamžik se zdálo, že neměla větší účinek než zásahy drowů. Pak se po golemově těle rozběhla síť jemný prasklinek a zamířila dolů k noze. Masivní končetina se rozpadla na ledové střípky a gólem se převážil.
Člověk vyskočil na padlé stvoření a nechal černý meč znovu a znovu dopadat, dokud z golema nezbylo víc než blyštivá hromádka. Hned na to se bojovým šílenstvím zachvácený muž obrátil k nejbližšímu gnolovi. Jediným mocným seknutím zbavil silné stvoření hlavy.
„Ale ten meč nemá žádné ostří,“ mumlal si pro sebe Nisstyre, kterému se z údivu nad neočekávaným spojencem spojila obě zrzavá obočí do jediné linky.
Člověk se mezitím vrhl na dvojici meči vyzbrojených gnolů. Jeden z psovitých humanoidů pronikl mužovou obranou a zanechal mu temnou rudou čáru táhnoucí se přes stehno. Bojovník nejen že neklopýtl, ale dokonce ani nemrknul. Ze zarudlého obličeje se mu řinul pot, který mu na spodní čelisti vytvářel drobné rampouchy a přispíval tak k jeho děsivému vzhledu. Přesto bylo každé seknutí stejně mocné jako to předešlé. Netrpěl únavou; nepoddával se bolesti. Tenhle člověk by byl úctyhodným soupeřem a opatrnost Nisstyremu říkala, že by se ho měl zbavit raději hned. Protože si však muž vybíjel krvelačnost jen na gnolech, dával si drowí kouzelník načas. Nemělo smysl plýtvat životy vlastních válečníků, když byl tenhle člověk tak moc odhodlaný zemřít v boji.
Brzy zbyli jen dva gnolové, snadno přečísleni pěti přeživšími drowy. Boj se chýlil ke konci a spolu s ním i člověkova užitečnost. Nisstyre se začal v duchu probírat svojí sbírkou kouzel, která zabíjejí lidi.
Vtom, jako kdyby cítila, že její obránci brzy podlehnou, se do boje zapojila sama chýše.
Rozběhla se divoce po mýtině a začala drowy pronásledovat. Rychlí a hbití temní elfové by jí mohli bez potíží uniknout do lesa, avšak Nisstyre jim to nedovolil. Nechal v pozdvihnuté ruce zapraskat smrtonosnou magii a zakřičel na ně, aby se okamžitě zastavili a bojovali. Rozkaz byl doprovázen pohrůžkou smrtí.
Chýše honila temné elfy jako poblázněné kopající kuře. Konečně jednoho z nich uvěznila pod svou obří nohou. Spáry ho znovu a znovu drásala a každý pohyb za sebou zanechával dlouhé krvavé brázdy.
Člověk zaútočil. Než stihl Nisstyre jakkoliv zareagovat, začal šílený válečník sekat do ptačí nohy jako dřevorubec podtínající strom. Druhý úder; chýše se začínala naklánět. Třetí úder a noha povolila. Chýše se zapotácela a zřítila k zemi. Několikrát se převalila a nakonec zůstala ležet na doškové střeše jako mrtvý jednonohý pták. Pak, k Nisstyreho zděšení, se prostě vypařila.
Syčící vztekem se drowí kouzelník sehnul a zdvihl úlomek ledového golema. Vyplivl slova zakletí a hodil ho na lidského válečníka. Během okamžiku byl muž znehybněn vrstvou ledu sahající mu až ke krku.
Nisstyre přistoupil k nechtěnému spojenci. „Ať už jsi kdokoliv, ať už jsi cokoliv, tak jsi mě stál celé jmění v knihách kouzel a pokladech,“ zavrčel. „Máš vůbec představu, jak dlouho jsem toho třikrát prokletého Rudého mága stopoval?“
I když obecnou řečí, všeobecným dorozumívacím jazykem obchodníků z Povrchu, vládl bezchybně, uvězněný muž nevykazoval jedinou známku pochopení. Slabý úsměv ani na okamžik neustupoval a jeho modré oči slibovaly smrt. Nisstyre si uvědomil, že útokem se zapsal na mužův seznam nepřátel.
„Jak je možné, že takhle bojuješ?“ chtěl drow vědět. „Jakou magií vládneš?“ Válečník nepromluvil, ale Nisstyre ani neočekával nebo nepotřeboval skutečnou odpověď. Poskytne si vlastní.
Kouzelník hodil mužovým směrem špetku žlutého prášku. Z místa těsně pod klíční kostí se okamžitě rozlila slabá modrá záře. Ostatní drowové se mezitím shromáždili kolem a Nisstyre koutkem mysli zaregistroval, že magii hledající kouzlo způsobilo, že se jejich těla na mnoha místech kvůli dosud pečlivě skrytým magickým zbraním rozsvítila. Všiml si jejich vzájemného měření a ustaraných pohledů, které doprovázely nenápadné a kradmé přesouvání rovnováhy sil mezi nimi. Později se tím bude zabývat sám.
Nisstyre ukázal prstem na zářící dýku skrytou za opaskem svého nejsilnějšího bojovníka. „Použij to a prosekej se ledem. Ten amulet chci neporušený, ale jestli budeš muset, řetízek přetrhni.“
Vysoký drow se chopil své kouzly opředené dýky a začal se probíjet ledem obalujícím mužovu hruď. Čepel jednou sklouzla a prolila krev; mužův úsměv se ani nezachvěl. Konečně se drow propracoval k dýkovitému přívěsku a jediným škubnutím přetrhl řetízek. Podal ho Nisstyremu, avšak ten zavrtěl hlavou.
„Ne. Vezmeš si ho ty a odneseš ho do Temných říší. Prostudujeme ho později. Dejte mi asi den nebo dva. Chtěl bych se ještě podívat, jestli by se mi nepodařilo zjistit, kam se při Devíti peklech poděla ta chýše.“
„A člověk?“
„Nechte ho být,“ zavrčel Nisstyre. „Jen ať trpí chladem a větrem. I tak zemře na můj vkus až příliš brzy.“
Kouzelník pronesl ještě jedno zakletí a uprostřed mýtiny se objevil třpytivý ovál. Dal svému kapitánovi posledních pár instrukcí a pak zmizel v lese. Drowí zloději se jeden za druhým vytráceli branou do ještě nebezpečnějších zemí na druhé straně.
Když poslední drow zmizel a nebylo již s kým bojovat, uvolnilo šílenství Fjodora ze spárů. Absolutně vyčerpaný se zhroutil v ledovém vězení. Dokud bitva trvala, necítil bolest, chlad ani unavené svaly. To vždy přišlo později. Sám viděl několik berserkrů zemřít na následky únavy nebo kvůli nesčetným, dříve přehlíženým zraněním. A to byli muži, kteří na rozdíl od něj dokázali zuřivost ovládat a přivolat, jen když ji sami chtěli. Fjodor se považoval za velmi šťastného, že se dožil devatenácté zimy.
Saša, uvědomil si, takové štěstí neměla. Ohnivý poník ležel zapletený s tělem gnola, se kterým bojoval kopyty a zuby, ale četné tenké rány pokrývající jeho hustou srst nepocházely od mečů. Sašu zabila drowí ocel, zatímco bojovala s gnolem, a to bez zjevného důvodu, jen z čiré radosti, kterou temným elfům svévolné zabíjení poskytovalo. Fjodorovo srdce sevřela chladná zuřivost – ne dozvuk berserkrovského šílenství, ale přirozený vztek muže, který se stal svědkem krutosti a zažil nesmyslnou ztrátu přítele.
Dlouhou chvíli pociťoval Fjodor vztek a zármutek. Pak si všiml, že jeho ledové vězení zesláblo. Strašné horko bojového šílenství rozpustilo většinu ledu a on se teď mohl trochu hýbat. Válečná zuřivost ho opustila, ale stále měl svoji přirozenou sílu znásobenou sedmi lety učení u vesnického zbrojíře. A tak napjal svaly a zatlačil proti ledové skořápce.