Minuty plynuly a nic se nedělo. Fjodor se pokusil kývat se dopředu a dozadu a přesouvat váhu ze strany na stranu. Konečně led kolem jeho nohou povolil. Skácel se jako podťatý strom a náraz o zem se postaral o zbytek ledového vězení. Byl mokrý až na kůži a na tuctech míst pořezaný ledovými střepinami, ale aspoň byl opět volný.
Vyčerpaný, avšak odhodlaný Fjodor se vyškrábal na nohy a sebral upuštěné zbraně. Možná že drowímu kouzelníkovi nedokázal odpovědět, když mu mysl svíralo bojové šílenství, ale rozuměl každému slovu. Amulet, který tak moc potřeboval, byl na cestě do obávaných Temných říší.
Fjodor doklopýtal k rychle hasnoucímu světlu ohraničujícímu kouzelnou bránu. Bez jediného zaváhání jí prošel.
4.
Temné říše
Jen jeden den, pomyslela si Liriel ponuře, zatímco házela zásoby do sudovitého plavidla. Její dosavadní život měl skončit během jediného dne. Dokud však tenhle den neskončí, nikdo – ani otec, ani Matrona Triel, ani sama Lloth – jí nezabrání užít si zbývající čas naplno.
Mladá drowí elfka naposledy zkontrolovala člun. Bylo to podivné plavidlo. Vykované z tenkého lehkého kovu a zvenku i zevnitř obložené vzduchem naplněnými vaky. Boky se v oblouku zvedaly vzhůru, příď sbíhala do oblé špičky a provazy držely na místě obě krátká vesla. Dále si Liriel zkontrolovala náklad: pyrimy, sladkovodní škeble z mělčin Donihradského jezera a mořské škeble dovezené na Bazar z jakéhosi vzdáleného moře. Kromě toho několik kouzelných předmětů menší hodnoty a slavnostní roucho, které bylo před dvěma lety nejnovějším výkřikem módy.
Když bylo vše připravené, chopila se Liriel vodícího lana a vytáhla člun k malé černé díře v kamenném podloží. Do ní z praskliny ve stěně stékala voda a zdola se ozývalo hučení prudkého podzemního toku. Namířila příď do díry a pak se do člunu po hlavě vrhla.
Plavidlo se převážilo a sklouzlo do tunelu. Každou vteřinou klouzalo rychleji a rychleji. Liriel se znovu chopila vodících lan a používala k nim připevněná vesla k odrážení od stěn kroutícího se tunelu. S každým záběrem vystříkla přes bok člunu sprška vody a do vlajících vlasů se jí zaplétaly nízko visící pavučiny. Hučení vody brzy zesílilo do ohlušující intenzity a tok nabral hloubku i rychlost.
Pak náhle tunel zmizel. Voda se slévala z tuctu podobných chodeb a tvořila zpěněnou řeku udivující prudkosti a síly.
Liriel vyrazila divoký vítězný smích, který jí však od úst ihned odtrhl hukot větru a vody. Jen málo jejích přátel s ní sdílelo tuhle zálibu – poskytovala málo příležitostí k intrikám a zanechávala jen přeživší, a ne vítěze – ale Liriel milovala každý vlhký a modřinami poznamenaný okamžik. Sjíždění vody vyžadovalo rychlé reakce a nervy z oceli. Pro to, co měla v úmyslu, potřebovala oboje.
Z vody před ní se tyčil ohromný černý stalagmit, mohutná masa černého kamene stoupající vzhůru k sestupujícímu a neméně hrozivému stalaktitu.
Jako vlastní zrcadlové obrazy označovala obě kamenná kopí jakýsi bod návratu, neboť málo těch, kdo se odvážili dál, přežilo.
Liriel odpočítávala vteřiny. V posledním možném okamžiku silně zatáhla za lano v levé ruce. Plavidlo se prudce stočilo a proud hrnoucí se vody je překotil. Dvakrát, třikrát se sudovitý člun otočil, než se ustálil. Liriel skončila provlhlá na kost a chladem lapající po dechu. Přitáhla pravé veslo dovnitř a připravila se na nevyhnutelný náraz.
Člun bokem narazil do stalagmitu a proud vody ho držel pevně ukotvený na místě. Liriel silně zatáhla za provaz pravého vesla pomalu se od kamene odstrčila.
Nyní přišla obtížná část. Někdy to chtělo dva nebo i tři pokusy, než našla tajný tunel. Dnes jí však přálo štěstí. Člun byl na první pokus uchvácen skrytým spodním proudem, který mířil k druhé kamenné skluzavce. Elfka vypískla nadšením a držela se jako o život.
Tunel padal dolů prakticky kolmo. Liriel zavřela oči a rukama a nohama se zapřela o boky člunu, protože teď nemohla jeho směr nijak ovlivnit. I tenhle tunel náhle zmizel a Lirielino plavidlo volně padalo skrz vířící mlhu vodní tříště.
Hladce padající člun náhle narazil na vodu a zajel hluboko pod hladinu. Liriel se pustila a vyplavala vzhůru. Vyrazila zpod vody a zalapala po vzduchu, pak silnými, pravidelnými tempy doplavala ke kamenitému břehu. Vyškrábala se z vody a zůstala ležet, vyčerpaná, ale šťastná: přežila další sjezd!
Po chvilce odpočinku se posadila a s majetnickou pýchou se rozhlédla po okolí. Vodopád končil v rozlehlém ledovém jezírku obklopeném kamennými stěnami hluboko pohřbené sloje. Tu a tam byly rozptýlené jeskyně a výklenky, které přímo volaly po prozkoumání. Nezemsky modré a zelené světlo naplňovalo jeskyni, neboť okolní kámen vyzařoval podivnou radioaktivní sílu, která se nacházel jen v Temných říších. Podobná místa moci byla známá jako faerzress a temní elfové si jich velice cenili, a pokud o nějakém věděli, tak si tajemství žárlivě střežili. Tohle patřilo jen Liriel. Každou zrádnou cestou sem si ho znovu a znovu zasluhovala.
Z hlubin blízké jeskyně se ozvalo drsné kovové zašeptání, jako kdyby někdo přetahoval drátěnou košili přes kámen. Následovalo rychlé zacvakání drápů a vzteklý řev obrovského tvora připravujícího se vyhnat vetřelce ze svého domova. Liriel vyskočila na nohy, právě když hlubinný drak vyrazil z doupěte.
Fjodor se vyčerpaně opřel o kamennou stěnu tunelu a nechal klesnout víčka. Podivné, pomyslel si otupěle, že temnota se po zavření očí nijak nezvětšila. Několikrát je znovu otevřel a zase zavřel, ovšem nezpozoroval sebemenší rozdíl. Ještě nikdy nezažil takovou černotu, dokonce ani během nejtemnějších zimních nocí. Doléhala na něj dokonce ještě dusivěji než úzké tunely, kterými klopýtal, nebo vědomí, že nad hlavou mu visí nespočetné tuny země a kamene. Takové tedy byly Temné říše.
Stále dokázal zaslechnout tiché slábnoucí kroky drowích zlodějů, ale nedokázal rozpoznat, odkud přesně přicházejí. Zvuk se tu nesl zrádně a klamavě se odrážel od stěn. Kroky překrýval jiný hluk: neustálé kapání vody, chřestění uvolněných kamenů a půdy, hemživé cupitání drobných, neviděných tvorů. Tunely byly plné zatáček, nečekaných klesání a stoupání, až Fjodor ani nedokázal říct, jestli jsou drowové nad ním, nebo pod ním. Doma byl možná skvělým stopařem, avšak tady byl daleko předaleko od domova.
Po několika okamžicích vnitřního boje se Fjodor konečně rozhodl. Chvíli se přehraboval ve svém vaku, dokud nevytáhl klacek a pruh látky. Ten omotal kolem konce klacku. Pak sáhl k láhvi připevněné k opasku a opatrně z ní na látku vylil trochu tekutiny. Poté zapátral ve vaku po pazourku a ocílce.
Jiskra prozářila temnotu jako blesk noční oblohu a pochodeň okamžitě vzplanula. V náhlé záplavě světla pohlédl Fjodor poprvé na Temné říše.
„Matko všech bohů,“ zašeptal se směsicí děsu a úžasu.
Nacházel se v jeskyni větší, než by kdy považoval za možné. Její strop se mu klenul vysoko nad hlavou a dolů z něj mířily pokroucené kamenné hroty. Cesta, po které šel, měla pevnou kamennou stěnu na jedné straně a strmý sráz na druhé. Jen několik kroků od místa, kde stál, začínal stovky stop dlouhý pád do strže. Na jejím druhém konci se nacházela krajková zástěna z kamene připomínajícího včelí plástve. Za ní Fjodor spatřil více cest vinoucích se po jinak hladké stěně útesu a otvory, které mohly být dalšími tunely. Přes strž se na několika úrovních klenuly úchvatné mosty stvořené z kouzel a kamene. Tohle místo bylo křižovatkou, vybudovanou během nesčetných staletí neznámými a cizími kulturami. Jeho rozlehlost a složitost Fjodora uzemnila ještě víc, než se to předtím podařilo temnotě.