Odložil však podobné myšlenky a soustředil se na pátrání. Rašemenec klesl na jedno koleno a začal zkoumat kamennou zem. Drowí zloději tudy prošli.
Fjodor sledoval stopy mizející vlhkosti do postranního tunelu a dobře si při tom uvědomoval, že každým krokem je blíž k vlastní smrti. Neměl ani tušení, kde je, natož pak, jak se po získání amuletu dostat zpět na Povrch. Do Temných říší vstoupil s plným vědomím tohoto nebezpečí – nebo spíš naprosté beznaděje – ale jakou měl jinou možnost? Bez amuletu by zemřel. Možná by se tak nestalo během roku, a možná by k tomu došlo zítra.
Bez sebemenšího varování vběhlo do světelného kruhu Fjodorovy pochodně hmyzoidní stvoření. Světle zelené a celých pět stop dlouhé vypadalo jako nesvatý potomek pavouka a škorpióna. Fjodor neviděl, že by mělo oči, ale podle jeho vzrušeného štěbetání bylo zřejmé, že mužovu přítomnost zaznamenalo. Dlouhá bičovitá tykadla kmitala při pátrání po kořisti sem a tam a mohutná klepeta na jeho ostny pokrytých předních nohách se rozevírala a zavírala se zvukem sklapávajících ocelových pastí.
Možná, pomyslel si Fjodor chmurně, k tomu dojde již dnes.
Liriel stála před blížícím se hlubinným drakem absolutně bez hnutí. Z obou čelistí plných ostrých zubů odkapávaly v hladovém očekávání sliny a obě hlavy se za chůze pohupovaly ze strany na stranu. Tenhle drak byl zrůdou, vzácným produktem podivného záření Temných říší. Menší než většina z jeho druhu – pouhých padesát stop od špičky obou rohatých hlav po konec jediného ocasu – byl pokrytý třpytivými, purpurovými šupinami, které vydávaly vlastní podivné světlo.
Dvouhlavý netvor začal kolem Liriel kroužit jako domácí ještěr pohrávající si s krysou odsouzenou k záhubě. Hlava na pravé straně nesla výraz unaveného odevzdání, zatímco ta na levé se sice trošku tupě, ale přesto lstivě usmívala.
„Je tak malá,“ zašvitořila usmívající se dračí hlava a nespouštěla z temné elfky oči. „Ne dost veliká, aby stála za dělení se. Já si nechám tuhle a ty můžeš mít příštího drowa, co sem zavítá, hmm?“
„Nebuď pitomá,“ odsekla pravá hlava hlasem, který, i když byl hluboký a drsný, patřil jednoznačně samici. „Vždyť tohle opakujeme pokaždé, když přijde, a mně to začíná připadat ohrané. Sněz drowa, nebo ne, ale dělej!“
„Zdravím, Zz’Pzoro,“ pozdravila Liriel obě hlavy a zdvihla ruce, aby ukázala, že není ozbrojená. „Přinesla jsem ti obvyklé pochoutky.“
„A roucho pro mě?“ zajímala se levá hlava dychtivě. „Na Suzoniinu příští oslavu budu nějaké potřebovat!“
Pravá hlava obrátil oči v sloup. „Tak málo chodíme ven,“ pronesla se suchou ironií. „Je důležité, abychom udělaly správný dojem.“
Liriel potlačila zašklebení. Tenhle drak – vlastně saň – byla zjevně zmatená, ovšem často celkem zábavná. Obě hlavy měly naprosto odlišné osobnosti, které se spolu prakticky bez ustání hádaly. Levá hlava byla marnivá a přelétavá a často snila o navštěvování měst Temných říší a skotačení na Povrchu. Pravá hlava měla typicky dračí povahu. Zbožňovala samotu, poklady a kouzelné předměty. Právě ona byla chytřejší a vyznačovala se kousavým humorem a ostrým jazykem. Zatímco všichni draci byli nebezpeční a nepředvídatelní, Zz’Pzora byla navíc ještě trochu šílená, což ji činilo zajímavou. I přesto ji Liriel považovala za přítelkyni. Velkou, nebezpečnou a nepředvídatelnou přítelkyni, ale nakonec o nic víc než její ostatní drowí společníci.
„Teď dojdu pro tvoje věci,“ řekla a ukázala k vodě. Člun se mezitím vynořil na hladině a proud ho zanesl téměř ke břehu. Obě dračí hlavy dychtivě přikývly.
Liriel zabralo jen několik minut, než člun vytáhla na břeh a vybalila z něj náklad. Saň rychle zhltla jídlo, pochopitelně za neustálých sporů o vybrané kousky. Levá hlava při pohledu na Lirielino staré roucho nadšeně vypískla a prosila družku, aby se společně proměnily. Hlubinní draci byli přirození tvaroměnci a mohli na sebe vzít buď hadí, nebo drowí podobu. Zz’Pzořina drowí podoba měla sice jen jednu hlavu, ale ani ona nemohla uspokojit touhu levé hlavy po společnosti. Drowí saň měla totiž zcela nedrowí rysy: kulaté tmavé oči, nos jako knoflík a plné rty. Její kůže si pak ponechala purpurovou barvu, a dokonce i svítila stejně jako původní šupiny. Zz’Pzora byla v jakékoliv podobě přinejmenším podezřelá.
Nezlomená takovými omezeními se saň v drowí podobě nasoukala do roucha. S dlaněmi na bocích přecházela po břehu v rozmáchlé parodii svůdné chůze.
„Moc ti to sluší,“ zamumlala Liriel, která měla co dělat, aby v hlase nedala znát pobavení. „Suzonia zbledne závistí.“
Drowí saň si šťastně povzdychla a posadila se vedle Liriel, očekávajíc zajímavé klepy. Na Zz’Pzořino naléhání začala Liriel vyprávět o událostech ze svého života v Menzoberranzanu: o sérii večírků, o společenských intrikách, dokonce i o střetnutí s Bythnarou Shobalar.
Výraz nevolnosti zkřivil elfí rysy purpurové saně. „Takže kouzelnice zemřela kvůli mým pyrimám. Škoda, že jsi mi to neřekla dřív!“ pronesla hrubým hlasem pravé hlavy. Než mohla Liriel cokoliv říct, sklouzl její výraz ke krutému úsměvu. „Kdybych to věděla hned na začátku, tak bych si je ještě víc vychutnala!“ dodala levá hlava. „Obzvlášť pokud se některá z těch ryb najedla…“
To bylo na Liriel trochu moc. „Musím už jít,“ skočila jí náhle do řeči. „Kde jsou mé zbraně?“
Zz’Pzora, stále ještě v drowí podobě, ukázala k malé jeskyni. Z ní se rozlévalo modré světlo, které značilo neobyčejně mocný zdroj zářivé energie.
Liriel se postavila a vstoupila dovnitř. Na zemi nalezla vak, který u saně před dvěma lety nechala. Dychtivě sáhla dovnitř a vytáhla malý předmět ve tvaru pavouka. Všech osm nohou bylo skvěle vyvážených a zakončených ostrým hrotem. Uchopila zbraň za jednu z nich a hodila ji proti stěně. Pavoučí nohy se zakously hluboko od kamene.
„Dokonalé,“ vydechla. S její smrtící muškou si vrhací dýkou dokázala poradit s většinou tvorů z masa a kostí; tahle nová zbraň dokázala prorazit i tvrdý krunýř tvorů Temných říší. Temná elfka opatrně nožem vypáčila kovového pavouka z kamene, neboť nechtěla přijít ani o jedinou ze svých nových hraček, a pak si váček magicky posílených pavouků připevnila k opasku.
Než opustila sloj, sesbírala ještě úlomky šupiny, které hlubinný drak odlomil a nebo shodil. Šupiny hlubinných draků byly vzácnou a ceněnou složkou mnoha kouzel a rozpuštěné v kyselině mohly být použity k výrobě neblednoucího inkoustu používaného drowími kouzelníky. Protože Lirielina apanáž ani zdaleka nestačila k pokrytí všech výdajů, založila si vlastní lukrativní obchodní síť. Úlomky šupin jí vynesou dost zlata na další dobrodružství, nové knihy a kouzla.
Elfka se se Zz’Pzorou spěšně rozloučila a obě přítelkyně se vydaly ke vzdálenějšímu konci sloje. Tam, v malém, nenápadném výklenku, visel kožený popruh. Liriel se usadila a zhluboka se nadechla. Vysoko nad ní se vzhůru táhla kolmá šachta. Ústí sice bylo příliš daleko, než aby ho viděla, avšak ze zkušeností věděla, že ji dostane do bodu blízko vstupu do vodní skluzavky. Spolu se Zz’Pzorou natáhly šachtou systém lan a kladek. Saň se chystala vytáhnout Liriel vzhůru a pak za ní vrátit i člun.