Zz’Pzora se v drowí podobě chopila lan. Její první zatáhnutí prudce vystřelilo Liriel vzhůru. Zatímco v sériích prudkých škubnutí a dráždivě dlouhých přestávek stoupala vzhůru, přála si, aby nemusela vypotřebovat svá levitační kouzla. Nedalo se říct, kdy dračí lstivě chaotická stránka převáží nad rozumnější hlavou, a dolů to byl kus cesty. Na dně šachty ležely rozbité pozůstatky starých kostí tvorů, kteří spadli a nebo byli svrženi dolů.
Ale nakonec se jí podařilo dokončit výstup bez nehody nebo zrady. Pustila dolů tři oblázky jako dohodnuté znamení bezproblémového dokončení úkolu, pak vytáhla z vaku novou knihu kouzel a vyňala ji z koženého obalu, který ji chránil před opotřebováním i vodou. V knize bylo kouzlo, které jí umožnilo vytvořit portál na jakékoliv známé místo. Zvolila si Xorlarrinovu kouzelnickou věž.
S rošťáckým úsměvem si představila Kharza-kzadovu reakci na její nejnovější žertík. Rukama zamávala ve složitých gestech kouzla a snadno zhmotnila bránu. Přesto na okraji šachty zaváhala a očima projížděla milovanou krajinu divokých Temných říší. Obávala se, že ji znovu spatří až za velmi dlouhou dobu.
Jestli někdy nastal okamžik, kdy Fjodor skutečně potřeboval sílu své berserkrovské zuřivosti, bylo to právě teď. Přesto známé horko a šílenství odmítaly k mladému Rašemenci přijít. Tento den se již po této stránce vyčerpal. Místo toho tedy tasil meč a začal pomalu a opatrně od obřího škorpióna-pavouka couvat.
Stvoření se však zdálo být fascinováno světlem pochodně. Nesnažilo se sice zaútočit, ale vždy, když Fjodor proklouzl dost daleko, přicupitalo zpátky do světelného kruhu. Bez lepšího nápadu zkusil několikrát takhle uniknout a doufal, že tvora hra časem unaví.
Přesně k tomu nakonec došlo. Výsledek ovšem nevypadal ani trochu, jak Fjodor předpokládal.
Jedno z tvorových tykadel se stáhlo dozadu a pak šlehlo proti Fjodorovu obličeji. Instinktivně mu do cesty postavil pochodeň; tykadlo se s ní se žhavým zasyčením srazilo. Obří pavoukovec couvl, ale ještě předtím udeřil nízko a tvrdě druhým tykadlem. Tohle zasáhlo Fjodorův kotník a několikrát se kolem něj omotalo jako bič. Útok přišel tak rychle, že následný tvorův ústup od plamene podtrhl Fjodorovi nohy. Týlem se tvrdě praštil o kamenitou zem a před očima se mu roztančily tisíce jasných jiskřiček.
Bolestivě jasné světlo zaplálo a náhle zhaslo a Fjodor byl znovu obestřen neproniknutelnou tmou. Při pádu mu pochodeň vypadla ze sevření. Začal naslepo hmatat po meči. Také ten mu vypadl z ruky.
Fjodor nepatřil k lidem, kteří by se snadno vzdávali, přesto se mu jeho šance v tomhle boji přestávaly líbit. Vytáhl zpoza opasku dýku a s trhnutím se posadil. Nepotřeboval světlo, aby našel jedno z tykadel.
Jako kdyby vycítil Fjodorův úmysl, povolil tvor sevření. Do znecitlivělé nohy se vrátila krev a přinesla s sebou ostře bodavé brnění. Možná, odvážil se doufat, o něj teď v temnotě ztratil zájem.
Pak se ale ozvalo rychlé cupitání mnoha nohou následované prudkým bodnutím, to když tvorova malá zobákovitá kusadla našla Fjodorovu nohu. Muž syknul bolestí a tvrdě bodnul nožem. Zbraň zaskřípala na tvrdé, kostnaté skořápce. Ještě dvakrát bodnul, ovšem bez výsledku. Tvorova kusadla se začala scvakávat. Zřejmě se pokoušel ukousnout kus masa. Fjodorovo další bodnutí směřovalo do vlastní nohy.
S použitím čepele místo páky se mu podařilo kusadla násilně rozevřít. Ihned potom se, jak nejrychleji mohl, odkulil z dosahu. Při tom se převalil přes známý tvrdý předmět.
Ruka se mu sevřela na toporu palice a se zbraní v ruce se okamžitě postavil. Když se tykadlo podruhé pokusilo zachytit ho za kotník, byl připravený. Jakmile ho stvůra držela, měl dobrou představu o tom, kde hledat zbytek těla. Vrhl se kupředu a začal do pavoukovce zuřivě bít. Mnoho úderů, možná dokonce většina, znělo jako nárazy dřeva do kamene, ale dost jich zasáhlo i netvorův krunýř. Jakmile ho popadl za kotník klepetem, bušil do jeho nohy tak dlouho, dokud ho zase nepustil. Ve stejné chvíli povolilo i pevné sevření tykadla a zdálo se, že ho štírovitá věc konečně nechala být. Fjodor však podobné milosrdenství necítil.
Válečník těžkou botou dupnul na stahující se tykadlo a tvrdě ho přišlápl k zemi. Neodvažoval se pustit věc z dosahu své dřevěné palice, protože další útok by nemusel odvrátit. Fjodor zdvojnásobil úsilí a znovu a znovu vší silou bušil do pavoukovcova ochranného krunýře.
Konečně byl odměněn praskavým zvukem a náhlým mlaskavým zeslábnutím odporu, které mu napovídalo, že vítězství je na dosah. Neustal však v bušení, dokud se stvoření nezměnilo v čvachtající hromádku.
Ztěžka oddechující Fjodor sáhl po láhvi za opaskem. Noha ho v místě, kdeho obří pavoukovitá věc kousla, nesnesitelně pálila, ale on si uvědomoval, že tahle bolest v porovnání s tím, co bude muset udělat teď, rychle vybledne. Zuby vytáhl korek z hrdla láhve a nalil si trochu kapaliny přímo do rány.
Za nějaký čas – možná krátký, a možná taky ne – přišel Fjodor opět k sobě a zjistil, že spal přímo na chladném kameni. Mnoho minut ležel na zádech a dával si dohromady jednotlivé střípky vzpomínek, dokud si nevzpomněl na vše, co ho přivedlo na toto místo. Strach z toho, co představovaly Temné říše, se znovu vrátil a tentokrát ho doprovázelo ještě něco.
Kroky drowů totiž mezitím utichly.
5.
Kouzelné plameny
Výraz ve tváři Kharza-kzady Xorlarrina, když se Liriel zjevila v jeho soukromých komnatách, byl přesně takový, v jaký doufala. Kouzelníkův vyhublý obličej ztuhl šokem a vyslal síť prasklin skrz ustarané rysy brázdící jeho čelo a sbíhající se k očím. Kromě toho se ještě tvářil provinile a rudýma a lehce vypoulenýma očima přejížděl sem a tam věžní komnatou v obavě, co by ještě mohlo následovat.
„Přišla jsem na hodinu,“ oznámila samolibě.
Kouzelník přistoupil blíž, aby prozkoumal jemnou pavučinu točících se a zářících světélek lemujících magické dveře. „Nikdy jsem tě neučil, jak stvořit bránu!“ namítl kňouravým hlasem. „Jak jsi to udělala? Nikdo přece nezná vchod do mé věže kromě…“ Náhle se odmlčel a rychlým, nervózním pohybem si rukama projel skrz zbytky vlasů.
Liriel se usmála a objala ho pažemi kolem krku. Dostane se jí její lekce kouzel, ale také musela vykonat jistou sladkou pomstu.
„Vím, že jsi mě neučil přímo tenhle malý trik,“ zapředla, „a když pomyslím na všechny ty promeškané příležitosti… Představ si, že bych si k tobě mohla zaskočit, kdykoliv bych chtěla…“
Kouzelník z rodu Xorlarrin si několikrát odkašlal a ustoupil. „Ano. Jistě. Jsem si jistý, že jednou ano, ovšem teď mám jinou práci.“
„Ne, to nemáš,“ pronesla náhle hlasem pevným jako ocel. „Je čas na naši hodinu.“
Kharza si povzdechl a zdvihl ruce. „Tak dobře, ale nejdřív mi musíš říct, jak ses naučila stvořit bránu a kdo ti to kouzlo dal. Tohle musím vědět kvůli tvé vlastní bezpečnosti. Kouzelníci jsou zrádná banda a většina bran má skryté nároky a tajná omezení. Nemůžeš si skrz ně jenom tak probíhat sem a tam, víš?“
Dívka mu ukázala svoji novou knihu kouzel a ujistila ho, že její otec, arcimág, cítil, že je na taková kouzla připravená. Ještě jako dítě se Liriel naučila, že jméno Gromfa Baenre je skvělým „posledním argumentem“, a používala ho, kdykoliv chtěla nějaký rozhovor skutečně urychlit. A opravdu, přesně jak předpokládala, se všechny Kharza-kzadovy námitky rozplynuly rychleji než pára nad hrncem a mohli se tak vrátit k práci bez jeho obvyklé haštěřivosti.