Společně procházeli Lirielinu knihu kouzel, nacvičovali příslušná gesta a prozkoumávali omezení a tajemství různých kouzelných bran. Liriel se do výuky vrhla se svým obvyklým zápalem a její soustředění ani na okamžik nepovolilo, dokud se nedostali téměř do poloviny knihy.
„Tahle brána vede na Povrch,“ zamumlala. Pohled, který upřela na učitele, byl prosycený údivem a ohromením. „Tahle brána vede na Povrch! Neměla jsem ani tušení, že něco takového existuje!“
„Ale jistě, moje drahá,“ odpověděl kouzelník jemně. „Je mnoho takových kouzel. Většinou je používají útočné oddíly nebo někteří obchodníci. Copak jsi nikdy nepřemýšlela nad tím, jak se ryby z několik set mil vzdáleného Moře padlých hvězd dostanou čerstvé až na tvůj talíř?“
„Já ani nevím, jak se dostanou z tržiště na můj talíř,“ prohodila nepřítomně. „Jen si to představ, Kharzo! Spatřit na vlastní oči Země světla!“
Xorlarrin se nad unešeným výrazem své žačky zamračil. „Když už musíš mluvit o takových věcech, Liriel, dávej pozor, kdo poslouchá. Takováhle kouzla se schraňují jako drahé kameny a jejich učení je mistry Čarodějce pečlivě omezováno. Kdyby se rozkřiklo, že ses učila právě je, nabrala by tvoje studia u mě rychlý konec.“
Světlo v Lirieliných očích náhle pohaslo. „Ale ona už skončila,“ oznámila truchlivě. „Tohle je poslední lekce a zítra se musím hlásit v Arach-Tinilith.“
„Ty, a kněžkou!“ Kouzelníka ta představa očividně zděsila.
„Nechtěj mě naštvat,“ zamručela. Rozvázala šňůrky, které jí k opasku poutaly malý kožený vak. „Ale přinesl jsem ti dárek na rozloučenou. Tady mám poslední dodávku šupin hlubinného draka. Obvyklou půlku zisku můžeš poslat na moji novou adresu. Anebo ještě lépe,“ dodala lstivě, „můžeš mi ji osobně přinést na naše další dostaveníčko. Moc by mě mrzelo, kdyby měla skončit jen kvůli mému studiu v Akademii. A co teprve všichni ti, kteří se bavili tvými historkami. Jistě netrpělivě očekávají pokračování.“
Na kouzelníkově tváři se mihnul výraz čiré paniky. Spěšně od studentky couvnul. Liriel byla sice mladá, ale přesto měla pozoruhodné nadání pro magii a tvořivý zápal pro pomstu.
„Nechtěl jsem tím nikomu ublížit,“ zakoktal.
„A taky neublížil, drahý Kharzo. Myslím si, že bys však měl vědět,“ zašeptala a svůdně přistoupila blíž, „že tvoje malé příběhy mě ani trochu nedocenily. Ani se nepřiblížily skutečnosti. Je vážně škoda, že se nikdy nedozvíš, jak omezenou představivost máš.“
S těmito slovy se drowí dívka otočila, vstoupila do stále zářící brány a zmizela. Zůstal po ní jen lehce výsměšný smích, který stále ještě zvonil věží, když z předpokoje vstoupil štíhlý zrzavý drow.
„Tohle je tygřice, co ví, jak sametovou tlapou prolít krev,“ poznamenal křivě. Nisstyre, kapitán obchodní družiny Dračí horda, se usadil do Kharzova křesla a upřel na staršího kouzelníka dlouhý tázavý pohled. „Zdálo se, že se velice zajímá o Noc nad zemí. To bychom měli podporovat.“
„I kdybych chtěl, tak bych s tím nemohl nic dělat,“ odvětil Kharza upjatě.
„Ale jistě že můžeš.“ Nisstyre hodil na stůl tenkou, v kůži vázanou knihu. „Tahle kniha obsahuje lidské vědění – nic důležitého, avšak mohlo by to povzbudit její chuť na zakázané ovoce. Postarej se, ať se k ní dostane. Jestli jsem tu dívku odhadl správně, potom ji zhltne jako nic a přijde si pro další. Pak nás představíš. Tou branou, kterou tak zručně vyvolává, sem může kdykoliv přicházet a povídat si se mnou.“
„Je to riskantní.“
„Kouzelníci uctívající Vhaerauna musí hodně riskovat,“ odpověděl kupec lstivě. Kouzelníkovy koktavé protesty uťal nelítostným pohledem. „Říkáš, že mou víru nesdílíš. Možná je to pravda. Stále se mnou ale obchoduješ, i když víš, kdo jsem a co dělám. To by v jistých kruzích mohlo způsobit slušný rozruch.“ Krátce se zachechtal. „A taky slušný rozklad. Nebo už Matrony matky Menzoberranzanu nemají tohle kouzlo v oblibě? Slyšel jsem o jedné, která se tímhle způsobem čistě zbavovala všech Patronů, kteří ji znudili. Prach z nich pak prý používala pro lektvary. Jenom doufám, že měla dost vkusu a nebyla to afrodisiaka,“ dodal zamyšleně. „To by milostnou touhu jejích dalších oblíbenců asi příliš nepovzbudilo.“
Kharza ztěžka polknul, i když z Nisstyreho lstivého výrazu mu bylo jasné, že ho jenom dráždí. Pokusil se, jak nejlépe to jenom šlo, sebrat cáry své důstojnosti a převzít opět kontrolu nad situací. „Zaplatil jsem ti nemalou zálohu za slíbené rašemenské hůlky,“ změnil upjatě téma. „A přesto ses vrátil bez nich.“
Nisstyre mávnul rukou. „Dočasné zpoždění. Moji muži šli přede mnou jinou branou, která je bohužel zanesla dál od této věže. Každým dnem se vrátí zpět do města.“
To byla pravda, i když poněkud zavádějící. Nisstyre se pyšnil tím, že nikdy přímo nelhal. Jestli si Xorlarrin jeho slova vyložil tím způsobem, že s sebou přinesou i předem zaplacené zboží, potom to nebyla Nisstyreho chyba, že starý drow slyšel to, co slyšet chtěl.
S koncem jednání se liščí kupec zdvihl k odchodu. „Nezapomeň dát dívce moji knihu. Časem tu malou princeznu obrátíme na cestu Vhaerauna, tím jsem si jistý.“ Jeho tenké rty se zkroutily do parodie úsměvu. „Nikdy bych nevěřil, že budu truchlit nad smrtí té staré čarodějnice Baenre, ale teď je mi líto, že nežila dost dlouho, aby se stala svědkem zběhnutí své vnučky!“
Milosrdně si nevědomá toho, že v Xorlarrinově věži se právě rozhoduje o jejím osudu, spěchala Liriel do svého domu v Narbondellynu, aby se připravila na poslední svobodnou noc. Dnes večer pořádala oslavu v jednom k tomuto účelu pronajatém sídle. Malá armáda služebnictva se o vše postarala a ona se musela jen dostavit a užívat si.
Mladá drowka neobvykle klidně a trpělivě seděla a nechala zručné služebnice, aby jí zapletly vlasy do tuctů malých cůpků a ty pak zformovaly do složitého a pracného celku. Liriel většinou nosila vlasy volně rozpuštěné, ale dnes potřebovala účes, který by vydržel i větší zátěž. Také večerní roucho zvolila odolné a nepřekážející v pohybu. Čistě bílé a s odvážně hlubokým výstřihem bylo doplněné dlouhými rozparky umožňujícími jí naplno uspokojit její vášeň pro tanec. Součástí dnešních radovánek měla být i nedeirra – divoká, skoro akrobatická taneční soutěž – kterou Liriel chtěla zahájit sólovým tancem. Milovala ten pocit svobody a rytmický pohyb, který při tance zažívala. Pro ni měl být zbytek večera, jakkoliv příjemný, v porovnání s nedeirrou jen bledým stínem.
Když Liriel dorazila do pronajatého sídla, byli již její přátelé na místě. Bylo zvykem, že hosté přicházeli dřív, aby měli šanci se poznat, povídat, pletichařit a pít kořeněné zelené víno. Příchod hostitele nebo hostitelky pak byl tradičním signálem k zahájení tance. Liriel vplula do místnosti za doprovodu pomalého, hypnotického bubnování. Nedeirra začínala.
Všechny oči se na ni upíraly, když začala nohou vydupávat rytmický kontrapunkt k dunění bubnu. Pokračovala přenesením pohybu na paže, kterými ve vzduchu splétala složité tvary. Jeden za druhým se přidávaly bubny, stejně jako další podivné bicí nástroje známé jen drowům. Pak se náhle ozval hluboký tón flétny, který přešel do podivné, podmanivé melodie, kterou před mnoha staletími zpívali elfové ze Zemí světla. Tihle dávno mrtví elfové by však svou píseň dávno nepoznali; její kouzlo se změnilo a pokroutilo, aby více odpovídalo bytostem, které ji hrály nyní. Stále nádherná si zachovala tajemnost obvyklou pro elfí rasu, avšak ztratila veškerou radost. Na tu drowové dávno zapomněli. Rozuměli jen potěšení, a proto ho vyhledávali, kde se jen dalo, aby jím zaplnili nepoznanou prázdnotu ve svých elfských duších.