Melodie zrychlila a přes trhané rytmické bubnování se přeléval kvílivý, cize znějící tón flétny. Liriel vířila a skákala do rytmu a její tělo klesalo a stoupalo, když se vlnila kolem přihlížejících drowů. Vtom, v náhlém záblesku kouzelného ohně, ji zalily čistě bílé plameny. Na to znamení všichni čekali a připojili se k ní.
Dokonce i během tance spolu temní elfové soupeřili. Někteří využívali schopnost levitace a předváděli komplikované spektakulární skoky. Někteří akrobacií naopak pohrdali, přešli rovnou ke svádění a smyslnými pohyby se snažili přilákat co nejvíc hladových očí. Bez ohledu na styl tance však všichni pozorně naslouchali; ve složité melodii byly skryty nápovědy budoucího vývoje. Rytmus byl nestejnoměrný a nejsilnější údery bubnů se ozývaly neočekávaně, téměř náhodně. Těm, kteří v hudbě nedokázali správně číst, hrozilo nebezpečí, že ztratí rytmus. Každý takový pak byl okamžitě zahalen kouzelnými plameny jednoho z kouzelníků, kteří obklopovali tančící a pozorně sledovali víření a skoky soupeřících tanečníků. Poražený musel za doprovodu kousavých poznámek a posměšného smíchu opustit soutěž. Zábava tím pro ně ovšem nekončila, neboť se mohli shromáždit na okraji parketu a sázet na dalšího odpadlíka.
Hudba hrála dál a dál a jen několik zručných drowů vypadlo ze složitého rytmu. Ebenové tváře se zalévaly potem a někteří z tanečníků začali odhazovat přebytečné součásti oděvu. Někdy se stávalo, že nedeirra pokračovala, dokud většina drowů nepadla vyčerpáním, ale pro dnešní večer měla Liriel jiné plány. Ze svého místa uprostřed parketu pokynula, aby bylo zahájeno vyvrcholení.
Jeden z najatých kouzelníků se vznesl vysoko nad tančící drowy. Rukama začal spřádat kouzlo a hudba zrychlovala až k nemožnému tempu. Kouzlo však zasáhlo i tanečníky a jejich nohy tak dokázaly udržet s tepající hudbou krok. Rychleji a rychleji vířili sálem a na každém z temných elfu vzplál kouzelný plamen jiné barvy, což nadeirru změnilo v bouři míhajících se světel. Konečně bubny naposledy zavířily a píšťaly vydaly poslední v uších bodající tón. Pak náhle sál ztichl a potemněl.
Bylo to velkolepé kouzlo a drowové je odměnili nadšeným potleskem. Poté, jak bylo po nadeiře zvykem, začali tanečníci shazovat šaty. Osobní sluhové přispěchali sesbírat odhozené oblečení.
Následně byli nazí, ale rozpaky nepociťující drowové dovedeni do další místnosti. Do rozlehlé komnaty s nízkým stropem, jejíž stěny, podlaha i strop byly pokryté hustou sítí průduchů. Jimi se dovnitř nahrnula omamně vonící pára očišťující těla tanečníků a uvolňující ztuhlé svaly. Směr i síla průtoku páry se neustále měnila: v jednu chvíli masírovala krátkými a silnými výtrysky, jen aby za okamžik hladila drowí těla jako jemný smyslný vánek. Zatímco je pára obšťastňovala záplavou příjemných potěšení, přecházeli drowové sem a tam, možná flirtovali nebo tkali složité mnohovrstevné pasti na své společenské rivaly, nebo jen usrkávali světélkujícího zeleného vína ulaver.
Když poslední proud páry vyhasl, vyklouzli temní elfové ve skupinkách po čtyřech až pěti skrz četné, komnatu lemující dveře. Tam v malých soukromých pokojích relaxovali, vyměňovali si nejnovější klepy a připisovali si společenské body ve vtipných konverzacích, zatímco je zruční sloužící masírovali vonnými oleji. Masáže patřily mezi oblíbené činnosti všech oslav a představovaly nejvíce uklidňující druh odpočinku, který si věčně bdělí drowové mohli dopřát.
Liriel ji však odmítla a místo toho přecházela z místnosti do místnosti a využívala malých skupinek a neobvykle uvolněné atmosféry k nezávaznému klábosení se svými hosty. Nikdo z jejích přátel nevěděl, že je zítra opustí, ale každému z nich věnovala nevyslovené rozloučení. Svým vlastním způsobem. Nejčastěji ji doprovázela náhlá vypísknutí a záplavy smíchu. Temní elfové si libovali v tricích – malých, neškodných kouzlech použitých jako žert k nachytání druhých. Díky kouzelnickému výcviku Liriel v tomhle sportu neobyčejně vynikala. Kamkoliv přišla, se laskající ruce změnily na ledově chladné, a nebo vonný olej náhle změnil vůni na osobní parfém nenáviděného rivala. Drowové, se svým krutým smyslem pro humor, by oslavu bez podobných kousků nepovažovali za úplnou a dnes je Liriel chtěla plně uspokojit.
Mnohem později, spokojení a odění v čistém slavnostním oblečení, se hosté shromáždili v dalším sále, kde je očekávala hostina. Šlo o elegantní záležitost s mnoha chody jídla, z nichž každý byl doprovázený jiným druhem opojného vína. Ihned po polévce konverzace znovu ožila a sem tam se někteří drowové vytratili pod stoly, aby tam probrali události dnešního večera nebo stvrdili nová spojenectví. Všeobecné nadšení ještě vzrostlo, když se rozkřiklo, že jako poslední chod budou podávány pyrimy. Takové oslavy často končily nevázaným veselím a právě takové jídlo prakticky zajišťovalo, že vyvrcholení dosáhne závratně intenzivní divokosti.
A tak se také stalo.
Oslava pokračovala, dokud zvon neoznámil konec poslední hlídky. Podle zákona i zvyku všechny večírky končily se začátkem nového dne.
Liriel stála ve dveřích pronajatého sídla a sledovala, jak je jejím hostům pomáháno – pokud nebyli přímo vynášeni – do magických nosítek nebo ještěry tažených kočárů. Později najatí sluhové vyhodí hosty, které nebylo možné probrat, na ulici, kde se o ně postarají a rozvezou je domů jejich vlastní otroci. Odolnější drowové, kteří nebyli úplně opilí, postávali v malých hloučcích kolem domu a na ulici, jako kdyby si nechtěli připustit, že noc již skončila.
Náhle hlučný zástup hostů ztichl a ustoupil z cesty magickému disku pokrytému odznaky rodu Baenre. Kouzelný dopravní prostředek se v působivém tichu přenesl ke dveřím domu a Liriel se při tom pohledu stáhlo hrdlo. Životem se řítila tempem, kterému málokdo stačil, ale přesto ji tenhle okamžik dostihl.
Malá Triel slovu své neteře zjevně nevěřila. Matrona sice vyhrožovala, že pokud bude mít zpoždění, pošle někoho, kdo ji do Akademie doprovodí, ale podle Lirielina počítání jí ještě zbývalo několik hodin času. Přesto nebyl na disku usazen nikdo menší než Sos’Umptu, Trielina věrná fenka a podle všeho nový zástupce.
Disk se zastavil před dveřmi nájemního sídla a strážkyně kaple rodu Baenre sestoupila na zem. Tvář jí křivil vztek, zatímco se proplétala davem a kličkovala mezi odpadky až k nezdárné neteři.
„Ještě nikdy jsem neviděla takové bezostyšně hýření a ostudné chování!“ plísnila ji.
Liriel se naklonila blíž. „A chtěla bys?“ zeptala se spikleneckým šepotem. „Ještě pořád nám zbylo pár vystydlých pyrim i mužských hostů, kteří jsou aspoň trochu při vědomí. Mám nechat pro oboje poslat?“
Kněžka odpověděla pohrdavým zasyčením a otočila se na patě. Liriel následovala starší ženu a přemýšlela, jestli se jí víc chce smát, nebo křičet. Pokoušet Sos’Umptu bylo uspokojivé, ale zároveň to bezpochyby bylo na dlouhou dobu poslední Lirielino rozptýlení.