Takže zatímco se její spolužačky z ročníku vydaly na polední jídlo, spěchala Liriel do svého pokoje pro svitky a věšteckou misku. Ta byla obvyklou součástí vybavení. Kulatá, černá nádoba bez ozdob zatím musela stačit, avšak časem si chtěla pořídit nějakou víc podle svého vkusu. V Mnohokulturní čtvrti znala umělce, který dokázal vytesat misku z jediného kusu obsidiánu a doplnit ji stříbrnými rukojeťmi a výjevy velebícími Lloth. Liriel se neubránila myšlence, co by se s takovou miskou asi stalo, kdyby ji nechala nějakou dobu ležet v Zz’Pzořině doupěti, kde by mohla nasáknout magií Temných říší. Při představě, kolik různých stvoření by pak dokázala přivolat a kolik lumpáren by s jejich pomocí mohla napáchat, jí jiskřilo v očích.
Vtom zahlédla rozbité dveře do svého pokoje a dobrá nálada ji opustila stejně náhle, jako hasnou kouzelné plameny. Opatrně se plížila blíž, připravená přivolat při sebemenším pohybu kouli temnoty. To by každého vetřelce zpomalilo a jí by poskytlo zlomek vteřiny na rozmyšlenou. I když filozofie „zabte je všechny, Lloth už si je vytřídí“ ve vnějším světě fungovala skvěle, Akademie měla vlastní složitou hierarchii a síť intrik, které ještě docela nerozuměla. Například by nebylo moudré napadnout někoho, kdo by její pokoj prohledával na příkaz mistry Zeld.
Liriel byla nakonec složitého rozhodování ušetřena, neboť uvnitř pokoje nikoho nenašla. Ve vzduchu se ale vznášel výmluvný pach, který způsobil, že se lehce usmála. Shakti Hunzrin to může trvat ještě pár dní, než si všimne, že zdrojem zápachu je její vlastní tělo. Díky zvlášť pro tuto příležitost připravenému triku budou póry té krávy rothe vylučovat pach hnoje tak dlouho, dokud to Liriel nepřestane bavit a sama kouzlo nezruší. Mezitím pachová stopa představovala zábavný způsob, jak snadno sledovat její pohyby.
Nejdříve ze všeho si Liriel zkontrolovala truhlu s knihami. Velmi se jí ulevilo, když našla zámek neporušený. Shakti se mnohem víc zajímala o prohlídku jejího šatníku. Představa té zavalité, prosté kněžky, oblečené v jednom z jejích odvážných rouch, způsobila, že se začala nahlas smát.
Náhle zvážněla a obhlídla škody. Správně by měla mistře Zeld okamžitě oznámit, co se stalo, a nechat Akademii, aby dveře sama opravila. To by však nepochybně vyvolalo vyšetřování, a to se jí příliš nehodilo. I kdyby skutečně chtěla Shakti obvinit, přitáhlo by to nechtěnou pozornost k jejím vlastním nedávným aktivitám. Ne, znala lepší způsob.
Liriel odspěchala do kuchyně, aby tam sehnala někoho na práci. Cestou do spodních pater připomínajících sklepení měla dostatek času, aby přemýšlela nad nedávnou sérií žertíků. Částečně si uvědomovala, že má lepší postavení a může si dopřát mnohem víc než většina obyvatel Menzoberranzanu, ale její úžasný život skončil a provádění schválností bylo posledním – a jednoznačně nebezpečným – způsobem, jak odmítnout realitu. Shaktin přímý útok dával jasně najevo, že zašla příliš daleko. Liriel nechtěla válku, a proto se rozhodla, že pro příště se omezí na diskrétnější metody. Na nádvoří Akademie si prohlédla obsidiánové sochy – vše, co zbylo ze studentů, kteří to také přehnali – a nechtěla se k nim připojit.
Čas poledního jídla mezitím minul a kuchyně byla ztichlá. Našla zlobří otrokyni s pažemi až po lokty v hrnci s mydlinkami. Tyčila se do dvojnásobné výše než štíhlá elfka a vypadala, že je přímo stvořená ke vzbuzování strachem poznamenaného opovržení. Pod tlustou kůží se jí vlnily svaly a ze spodní čelisti čněly psovité tesáky. Tvář jí křivilo nenávistné zachmuření. Oděná jen v kožené zástěře drhla hrnce s takovým zápalem, jako kdyby veškeré špíně vyhlásila krevní mstu.
Poblíž ležely podnosy s nakrájenými syrovými rybami, připravenými k okořenění a večernímu servírování. Elfka si vybrala jeden obzvlášť pěkný kousek, hodila si ho do úst a přátelsky se na zlobří samici usmála.
„Měla bych pro tebe práci, Chirank,“ řekla.
Její výraz se okamžitě rozzářil. „Jestli Chirank práci udělá, tak co Chirank dostane tentokrát?“ zeptala se hlubokým, drsným hlasem.
Liriel jí ukázala velkou zlatou minci. Chirank se jí zmocnila svou masivní, mýdlem pokrytou rukou a silně do ní kousla. S uspokojením zhodnotila hluboké stopy po zubech a šťastně si něco zabručela.
Když byl takto obchod uzavřen, přistoupila Liriel blíž. „Pamatuješ si, kde je můj pokoj? Dobře. Došlo tam k takovému menšímu boji a já bych potřebovala, aby tam někdo okamžitě uklidil.“
„Hodně krve? Drowí těla?“ zeptala se Chirank s nadějí v hlase.
„Tentokrát ne,“ odpověděla temná elfka odměřeně. „Všechno, co je třeba, je jen trocha obyčejného úklidu. A pak je tam takový menší problém v podobě chybějících dveří.“
„Chirank je nevzala,“ bránila se zlobří samice.
„Jistěže ne. Dokázala bys to ale, kdybys chtěla?“
Chirank s obavou zračící se ve zvířecích očích pokrčila rameny.
Liriel přistoupila o krok blíž. „Pamatuješ si ten pokoj, kam jsem tě nedávno poslala odnést hnůj? Chci, abys šla právě tam, ukradla dveře a pověsila je do závěsů mého pokoje. Taky budeš muset vyměnit zámek.“
„To půjde těžko,“ smlouvala Chirank.
Elfka vytáhla další dvě mince. „Ty i já víme, že dokážeš vylomit zámek stejně rychle jako kterýkoliv půlčík. Nikdo tě neuvidí, slibuji.“
„Ty z Chirank uděláš zase drowa?“ zeptala se samice se směsí strachu a zaujetí.
Liriel to na chvíli zvážila. Nebyl to špatný nápad. Chirank byla domácí otrokyně, takže mohla být kvůli nějakému úkolu poslána i do studentských ložnic, ale stejně by to mohlo vyvolat nechtěný rozruch. Liriel proto stvořila iluzi, která dala mohutné zlobří samici podobu jemné drowí ženy oděné do volného roucha nejvyšší kněžky. Elfka si olízla rty a zhodnotila výsledný efekt.
„Vezmi si támhletu lžíci,“ poručila a ukázala rukou na sušící se naběračku.
Když ji Chirank poslechla, seslala druhou iluzi. Naběračka se změnila v bič s hadími hlavami, oblíbenou zbraň všech kněžek. Tenhle měl čtyři zuřivě se vlnící hlavy a rukojeť z vyřezávané černé kosti. Díky tomu vypadal obzvlášť hrozivě. Samice vykvikla a odhodila ho. Na kamennou podlahu dopadl s kovovým zazvoněním.
„Slyšela jsi to? Je to jenom naběračka,“ utěšovala ji Liriel. „Když ji poneseš v ruce a půjdeš dostatečně rychle, všichni ti budou uhýbat z cesty a nikdo si nevšimne, že tvoji tvář nepoznává.“
Elfciny argumenty dávaly smysl. Každý v Akademii, od nejnižší otroků po pokročilé studenty, by se rozzlobené kněžce s hadím bičem vyhnul širokým obloukem. Chirank se sehnula a vlnící se bič opatrně zvedla. Několikrát s ním praštila o umyvadlo, aby se ujistila, že v ruce skutečně drží jen neškodný kus nádobí. Konečně s viditelným ohromením přikývla.
„Když ty máš taková kouzla, proč potřebuješ Chirank?“ zajímala se logicky. „Ta Shakti by se tě bála, kdyby ty tahle kouzla na ni použila.“
„Řekněme, že jsem radši, když si mě nikdo nevšimne,“ odpověděla Liriel.
Samice zachrochtala. Jako otrokyně dobře chápala praktickou moudrost toho být nenápadný. I když se tentokrát chystala udělat vše, co po ní malá elfka chtěla. Chovala se k ní totiž, jako kdyby obě byly ze stejného kmene. Jako takové si sice navzájem nedůvěřovaly, ale společně se věnovaly krádežím nebo pomstě. Pro Chirank to znamenalo největší přiblížení se domovu, které si mohla dovolit. A se zlatem, jež od ní dostávala, si bude moct dovolit propašovat dovnitř dýku. Zlobrům z dobrého důvodu nikdo nedůvěřoval natolik, aby jim byly svěřeny ostré nástroje jakéhokoliv druhu. Chirank byla sice otrokyní, která zbytek života nepochybně stráví prací pro temné kněžky, ovšem až zemře, bude to zlobří smrtí a její tělo bude pokryto krví mnoha drowů.