Cesta před ním začala zničehonic strmě stoupat. Fjodor se vyškrábal na vrchol svahu a zdvihl pochodeň vysoko do vzduchu. Před ním opět prudce padala a zatáčela strmě doprava. K jeho nesmírnému překvapení vycházelo zpoza zatáčky slabé světlo.
Opatrně a tak tiše, jak jen dokázal, se k němu připlížil. Zvuk kapající vody s každým okamžikem sílil a vzduch byl vlhký jako na jaře v mokřinách. Když konečně obešel roh, připravil ho pohled, který se mu naskytl, o dech.
Dostal se do další jeskyně. Tahle byla menší než předchozí, avšak podivnější než cokoliv, co kdy viděl. Stěny zde byly vlhké a na nich v podivných útvarech rostly trsy mechu a hub, které zářily tlumeným nachovým a modrým světlem. To se odráželo od mokrého černého kamene a zaplňovalo jeskyni. Fjodor před sebe natáhl ruku; dokonce i jeho kůže vypadala, že světélkuje modravou září.
Mladý válečník se zhluboka nadechl a rozhlédl se kolem sebe. Naučil se myslet na Temné říše jako na masu ničeho víc než kamene, ale v téhle jeskyni rostlo udivující množství různých druhů rostlin. Temně modré kapradiny obklopovaly malé jezírko a bledý stříbřitý mech visel ze stropu jako krajkový závěs. Poblíž, přímo pod převislou římsou, rostly trsy hub. Fjodor přiklekl blíž, aby se na ně lépe podíval.
Ještě nikdy neviděl houby v takových barvách a tak podivných tvarů. Některé vypadaly jako houby jeho domovských lesů až na to, že byly mnohem větší a v podivném odstínu fialové. Jiné působily mnohem nehmotněji. Jemná stavba a křehké okraje, které vypadaly, že se při sebemenším dotyku zničí. Byly tam i pýchavky v odstínech karmínu a levandule a bledé houby připomínající malé silné strážce.
Mohl by zkusit nějaké z nich sníst, rozhodl se Fjodor, ovšem jen jako druhou možnost k vyhladovění. Dokonce i v jeho domovině byly některé houby jedovaté; kdo mohl vědět, jaké podivné účinky by mohly mít tyhle? Alespoň že ty bledé tlusté houby vypadaly trochu povědomě. Pokud by k tomu někdy mělo dojít, začal by právě jimi. Natáhl ruku, aby se jedné z nich dotkl. Houba ucukla a vydala pronikavý vysoký vřískot.
Fjodor trhnul rukou pryč. „Ty houby křičí,“ zamumlal nevěřícně. Copak by mu k tomu asi mohly říct kapradiny? Sice neměl chuť to zjišťovat, ale za jejich porostem se nacházela voda a takovou příležitost si nemohl nechat ujít.
Kapradinami se propletl bez incidentu a pak se zastavil. Napůl ve vodě a napůl na břehu ležely kosti dávno mrtvého poutníka. Ovšem jaké kosti! Vypadaly jako pozůstatky ještěra, ale velikosti rytířova válečného koně. Ještě podivnější bylo, že kolem masivní kostry ležely kousky kůže a kovu. Fjodor se předklonil, aby si je lépe prohlédl. Kostra byla až na zlomenou kost na jedné noze nedotčená.
Válečník si uvědomil, k čemu asi došlo, a zavrtěl hlavou. Někdo ještěra používal jako jezdecké zvíře, a když si zlomil nohu, zanechal bezcenného plaza jeho osudu. Neposkytl mu tak ani dar smrti. Fjodor pomyslel na Sašu a přemýšlel, jaký druh bytosti by se mohl takhle zachovat k věrnému společníkovi.
Mladík se naklonil, aby se napil, a náhle věděl, jaké smrti se ubohému zvířeti nakonec dostalo. Z vody stoupal slabý zápach. Fjodor do ní ponořil ruku a přičichl. Již jednou cítil vápno. Tehdy bylo období moru, který si vyžádal mnoho životů. Nikdy nezapomene na strašné léto a na pach vápna rozsypaného do otevřeného hrobu. Postavil se a odstoupil od smrtícího jezírka.
Fjodor se rozhlédl po jeskyni. Po stěnách stékaly čůrky a z tunelů hlouběji pod zemí sem doléhaly hlasitější zvuky řinoucí se vody. Ne všechny přítoky mohly být jedovaté. Vodu brzy získá a tohle pravděpodobně byl nejlepší způsob, jak ji najít. Na druhou stranu se podzemní tunely tak nepředvídatelně kroutily, že ke zdroji zvuku to mohlo být jen pár kroků, a nebo také celý den cesty. Nakonec se rozhodl, že nejlepší bude jít stejnou cestou jako drowí zloději. Vždyť i oni musí potřebovat pitnou vodu, a tudíž by ho k ní měli nakonec dovést. Rychle si prohlédl různé východy z jeskyně a nakonec v jednom z nich našel stopy elfích bot.
Modré světélkování časem zmizelo a světlo jeho louče se proti němu zdálo zdravé a čisté. Cesta, po které Fjodor kráčel, byla úzká a strmá a on začal v nezvykle řídkém vzduchu brzy lapat po dechu. Nedošel ani zvlášť daleko, když našel vodu. Z výklenku ve stěně tryskal miniaturní vodopád a mizel v mělkém, rychle tekoucím proudu. Ten ještě několik kroků sledoval cestu, ale pak se ztrácel v prasklině v zemi. Nad ní se skvěla přes tunel natažená ohromná pavučina. Na ní zachycené kapičky ji při dopadu světla rozsvítily všemi barvami duhy. Fjodor si všiml několika zástupců hmyzu klouzajících po hladině potůčku – dobré znamení, že by voda mohla být pitná. Opatrně ji ochutnal a zjistil, že je sladká.
Fjodor se vrhl na zem a začal zhluboka pít. Úlevně a spokojeně vydechl a sáhl po láhvi na vodu. Náhle ztuhnul a začal si v duchu nadávat. Kde byly pavučiny, tam většinou byli i pavouci, a on přesto přišel bezstarostně až na dosah jako obyčejná moucha. Když hleděl do očí toho největšího pavouka, jakého kdy viděl, získal velice dobrou představu, jak se takový hmyz musí cítit.
Pavoukova hlava byla velká skoro jako mužská pěst a ve světle pochodně se jeho srstí porostlé odulé břicho lesklo jako pečlivě udržovaná srst domác íkočky. Celé stvoření mohlo být tři stopy široké a připravené vyrazit na svých osmi dlouhých nohách k cíli.
Fjodor hleděl na vlastní vylekaný obličej, který se mu tisíckrát vracel v pavoukových složených očích. Děs, který očekával, nepřicházel. Na rozdíl od štírovité věci nebylo stvoření bezduché. Naopak ho obestírala aura ostražité inteligence. Očividně se o něj zajímalo stejně intenzivně jako on o ně a také stejně opatrně. Pomalu a tiše začal pavouk couvat, vždy jen s jednou zdviženou nohou. Když se dostal mimo dosah, vydal štěbetavý zvuk a začal stoupat do vzduchu.
Fjodor ohromeně sledoval, jak pavouk šplhá vzhůru po hedvábném vlákně. Doma při této činnosti sice viděl hodně pavouků, avšak nikdy si neuvědomil, jak vznešeně elegantní ten tichý let je. Bylo záhadou, že tak velké stvoření může kráčet po tak tenké stezce. Ještě divnější bylo, že obří pavouk uprostřed pohybu prostě zmizel, a to dřív, než dosáhl stropu tunelu.
Kouzelný? přemítal. Jestliže houby mohly křičet, proč by pavouk neovládal magii?
Nebo možná patřil někomu, kdo mohl.
Myšlenka pobídla Fjodora k akci. Rychle naplnil láhev vodou a spěchal dál tunelem. Jestliže byl pavouk druhem posla, potom jeho přítomnost na tomhle místě bude rychle odhalena. Pokud nezíská amulet dostatečně brzo, zemře v tomhle bizarním, strašném světě. Ze všeho nejdůležitější bylo, aby neustále zůstával ostražitý.
Tohle si velice dobře uvědomovaclass="underline" Temné říše nebyly místo pro ty, kteří sní.
Noc již téměř končila, když se Liriel konečně cítila být připravená kouzlo vyzkoušet. Ze všeho nejdřív zapálila několik svíček a rozmístila je po kraji věštící misky. Přivolaný obraz nevyzařoval žádné teplo, a tak nebylo možné ho bez světla vidět. Misku naplnila vodou a jako kouzlem požadovanou drcenou substanci rozdrobila jednu z prastarých stránek knihy.
Měkce pronesla slova zaklínání. Voda divoce zavířila a pak se znovu vyhladila v černou hmotu. Dychtivě se naklonila nad misku.
V ní spatřila vodu. Obrovské množství vody, stoupající a opět klesající ve zpěněných vlnách. Moře, pomyslela si vzrušeně. O tom již slyšela. Vypadalo úžasně, tak rozlehle, svobodně a plné možností. Voda klesala i stoupala, aniž by byla vidět příčina toho pohybu, ať již kameny, nebo peřeje. Divokými vlnami se probíjel největší a nejpodivnější člun, jaký kdy viděla.