Jeho trup byl dlouhý a štíhlý, vytvořený ze silné a bledé substance, a korunovala ho ohromná, bílá a na krajích pevně zakroucené křídla. Ta se sice nehýbala, ale člun přesto klouzal hladinou s udivující rychlostí a vždy, když se jeho příď zakousla do vln, vystříkla k nebi sprška bílé pěny a vodní tříště. Nejzajímavěji vypadala samotná příď, která byla hrubě vytesána do podoby připomínající dračí hlavu.
Takže potomci Rusů stále žijí, žasla Liriel, a stále ještě brázdí moře ve svých slavných plavidlech. Kam až by jí mohla dračí křídla odnést, pomyslela si toužebně, kdyby cestovala s neklidnými lidmi! Hluboce se předklonila, a zatímco se nechávala pohltit obrazem ve vodě, sevřela oběma rukama pevně okraj misky.
Člun se ostře stočil. Jeho bílá křídla se na chvíli divoce zatřepala a pak se prudce přesmykla ke straně. Přímo před ním, za hrdým drakem na přídi, se nacházel ostrov, jehož břehy se téměř ztrácely za oparem a vodní tříští. Ostrovy Liriel znala, neboť i ve městě se na Donihradském jezeře daly najít ostrůvky kamene a hlíny. Tohle místo ale připomínalo pastvinu rothe asi jako černé a klidné Donihradské jezero moře. Ostrov byl přímo ohromný, i s divokými kameny posetým pobřežím a strmými útesy. A byl zelený. Tak zelený, že jen pouhý pohled na něj zraňoval oči.
Ostrov se každým okamžikem zvětšoval, neboť člun se k němu řítil ohromující rychlostí. Náhle se ze skal vynořila zátoka. Velký, hluboko zakousnutý záliv zastíněný největšími a nejpodivnějším rostlinami, jaké Liriel kdy viděla. V něm se nacházelo přístaviště lemované drobnými postavičkami lidí, kteří čekali, aby mohli cestovatele uvítat doma. Liriel cítila vábení přístavu stejně silně, jako slyšela volání moře. Bez mrknutí a jen sotva dýchající upírala zrak do misky.
Uplynulo ještě několik okamžiků, než si uvědomila bolest spalující ji za očima. Nejdříve ji připisovala intenzivnímu soustředění, ale pak si všimla, že nebe změnilo barvu. Úžasně živá půlnoční modř vybledla do třpytivého stříbra. Moře se také měnilo a jeho čím dál jasnější odstín se vymykal popisu a spaloval zrak. Náhle Liriel pochopila, co se děje.
„Úsvit,“ zašeptala s bázní. „Slunce přichází.“
Slunce. Nesmiřitelný, spalující nepřítel, který porazil její lid v bitvě s trpaslíky, oslepující světlo, jež je věznilo pod zemí. Podivné bylo, že Liriel nepociťovala nic ze strachu nebo nenávisti, o kterých ji učili, že by je měla cítit. Místo toho vnímala jen pohlcující touhu spatřit takové divy na vlastní oči. Za něco takového by dala cokoliv, slibovala.
Vtom se jí se silou zrádného vbodnutí dýky do zad vrátila realita jejího života a mysl poutající obraz v misce se zachvěl a zmizel. Liriel se zhroutila zpět do židle.
Ne, opravila se; za něco takového by dala všechno.
Možná se nemusela bát slunce. Ne ona, jejíž oči si od pěti let zvykaly na svit svíček. Liriel však dobře věděla, co by se jí stalo, kdyby kráčela Zeměmi světla. Její magie temných elfu by z ní byla vypálena.
Slyšela šeptané příběhy o válce na Povrchu a o tom, jak s příchodem svítání přestala kouzla fungovat podle očekávání a jejich materiální složky se začaly rozpadat. Na Povrchu by byla zranitelná jako ještě nikdy v životě. Její kouzelné zbraně by přišly o svoji sílu, stejně jako zbroj. Její vrozené drowí schopnosti by postihlo totéž. Liriel předpokládala, že by dokázala žít bez kouzelných plamenů, něžného levitačního vznášení se i magického piwafwi, které jí poskytovalo neviditelnost. Možná by mohla přežít i bez neuvěřitelné odolnosti vůči magickým útokům, která byla dalším dědictvím drowů. Předpokládala, že by mohla žít, ale takový život by měl asi stejné následky jako dobrovolná hluchota pro hudebníka nebo slepota pro malíře.
Ano, možná by mohla podniknout výpravu do světla, ovšem jen za cenu ztráty vlastní identity. Magie temných elfů byla něčím víc než sbírkou kouzel, schopností a zbraní. Byla její vášní a dědictvím. Protékala jejími žilami; dávala tvar každému jejímu plánu a činu. S ní byla drowem. Bez ní by byla čím?
Jako náměsíčná se Liriel postavila a zvedla věšteckou misku. Naklonila ji a nechal vodu pomalu vytékat na koberec. Pak ji prázdnou odhodila stranou a obličejem napřed se zhroutila na postel.
Podruhé v životě si Liriel přála, aby mohla plakat. Poprvé to bylo dne, kdy ztratila matku. Nyní truchlila nad ztrátou otevřeného moře a nově zrozeného snu.
8.
Temná panna
Probdělá noc zanechala Liriel s neustále klesajícími víčky a v popudlivé náladě. Ta se jí během dne nijak nelepšila, a to dokonce ani během hodiny o nižších sférách. Byla tam i Shakti Hunzrin, zahalená oblakem parfému, který měl překrýt nezaměnitelný pach pastvin, ale její obvykle zamračený výraz byl nahrazený drobným nadutým úšklebkem a pozorným, hodnotícím zrakem sledovala každičký Lirielin pohyb. Ta statná kněžka měla něco za lubem, o tom neměla Liriel sebemenší pochyby. Ačkoliv si z toho mladá členka rodu Baenre nedělala příliš velkou hlavu, neměla dnes na hry náladu.
A vlastně ani čas. Mistra Zeld zřejmě pojala myšlenku, že každý okamžik života nové studentky zaplní dvěma aktivitami, a pokud možno oběma na opačných stranách Akademie. Lirielin již tak vzácný volný čas byl nahrazen ještě větším množstvím přednášek, a dokonce i jídlo musela trávit ve společnosti učitelek. A taková hodina na téma spletitostí kněžského protokolu dokázala o chuť k jídlu připravit dokonce i ji. Odstrčila talíř, aniž by okusila, ačkoliv předkrm – kořenění a v páře připravovaní šneci – patřil k jejím oblíbeným pokrmům. Liriel musela doslova létat mezi sály, aby denní rozvrh stíhala, a na konci dne měla ruce obtěžkané kouzelnými svitky a množstvím moudrých knih na další kolo hodin.
Liriel však nepatřila k těm, kdo by po sobě nechal mlčky šlapat. Vstoupila tedy do soukromé studovny patřící mistře Zeld a tam s obvyklým zápalem vyjádřila svoje obavy.
Mistra Zeld beze slova seděla, dokud princezna Baenre neskončila svou lamentaci. „Matrona mistra mě požádala, abych z tebe udělala nejvyšší kněžku v rekordním čase. Mám své rozkazy,“ pronesla měkkým, avšak neméně výhružným tónem, „a ty máš zase svoje.“
Na to Liriel mohla jen těžko něco namítat, a tak se zdvihla k odchodu. Věděla, že Zeld ji podezřívá z autorství nedávných žertíků, a myslela si, že mistra se jen snaží udržet ji neustále zaměstnanou, aby na další vylomeniny neměla čas. Pokud by to byl ten případ, pak by stačilo malé připomenutí v podobě Lirielina rodového jména k tomu, aby se mistra vrátila zpět na zem. Jelikož však šlo o instrukce od samotné Matrony Triel, neexistoval způsob, jak by Liriel mohla něco změnit.
Dobře, uzavřela Liriel hořce, zatímco se obtěžkaná úkoly vracela do svého pokoje. Stanu se nejvyšší kněžkou ještě před pětačtyřicátými narozeninami, ať už z toho budou mít cokoliv. Sice umřu vyčerpáním, ale rod Baenre získá uspokojení z toho, že mě bude moct nechat spálit s jedním z těch hadích bičů v ruce!
V době, kdy se vrátila do dormitoře, již většina studentů spala. Dveře do pokoje zůstaly neporušené a zamčené, ovšem v chodbě se stále ještě vznášel slabý pach parfému a zvířecího trusu. Liriel tedy okamžitě věděla, že došlo k dalšímu zásahu do jejího soukromí.