Liriel s ním znovu zatřásla, dokud se na ni konečně pořádně nepodíval. Panika roztála jako kus ledu v lávě a na zvrásněném obličeji se mu rozlil výraz úlevy.
„Jaký je čas?“ chtěla vědět.
Kouzelník se rozzlobil. „Když uvážíme okolnosti, nemyslíš náhodou, že to já bych se měl takhle ptát?“
Znovu s ním prudce zatřásla. „Ne, já myslím nahoře na Povrchu. Jaký čas je tam? Kdy podle Narbondelu slunce zapadá, a kdy se vrací?“
Dvojí emoce – děs a porozumění – se ve stejnou chvíli rozzářily v Kharzakzadových očích. „Ty jdeš nahoru? Ale proč?“
„Říkejme tomu lov,“ odvětila drowí elfka nenuceně. Odvalila se z postele a postavila se s rukama v bok. „Proč mi nechceš pomoct?“
Kouzelník odhodil pokrývky. „Měl bych tě okamžitě poslat zpátky do Arach-Tinilith,“ zavrčel, ale i tak si oblékl roucho a převázal si ho kolem pasu, zatímco ji následoval do studovny. Ujistil Liriel, že na Povrchu právě začíná noc, a společně nacvičili slova a gesta nutná k vytvoření příslušné brány.
„Na jedné věci však musím trvat,“ upozornil ji. „Musíš stvořit bránu tak, aby vyhledala jiné drowy na Povrchu. Země světla jsou plné nebezpečí, kterým jsi ještě nikdy nečelila. Ve společnosti ostatních drowů budeš ve větším bezpečí.“
„Vážně?“ pronesla s kousavým sarkasmem. „Nikdy dřív jsem ten pocit neměla.“
Kharza se s ní nepřel. „I tak. S odznaky rodu Baenre a tvým kouzelnickým výcvikem tě přivítá kterákoliv nájezdnická nebo kupecká skupina, která zná Menzoberranzan. Měla bys být v bezpečí.“
Liriel neochotně souhlasila. Většinu výprav podnikla sama a nestála o to, aby jí první dojem ze Zemí světla zkazila přítomnost cizinců. Nemohla se ale dočkat, až vyrazí, a tak seslala kouzlo a prošla branou.
Okamžitě se jí zmocnil vír táhnoucí ji volným pádem skrz tunel, který se dalece vymykal takovým věcem jako rychlost, čas nebo místo. Bylo to skoro jako sjíždění vody. Jen bez kamenů, hluku a nepříjemných nárazů. Bylo to děsivé, a bylo to nádherné. A skončilo to příliš brzy.
Liriel najednou zjistila, že klečí na kolenou. Točila se jí hlava, žaludek začínal litovat posledních dvou jídel a rukama se držela něčeho vlhkého a zeleného.
„Zelené kapradiny,“ zamumlala, když rostlinu poznala. „To je divné.“
Pocit nevolnosti následující magickou cestu rychle ustoupil a elfka se pomalu postavila na nohy. Zaclonila si rukou oči a pohlédla vzhůru.
Nebe! Krátký pohled skrz věšteckou misku ji nemohl připravit na rozlehlý, nekonečný baldachýn, stejně jasný jako černé safíry, které drowové milovali nade všechny drahé kameny. Zatímco hleděla vzhůru, zdálo se jí, že se něco hluboko uvnitř ní uvolnilo a rozlétlo ven.
A pak tam byla světla! To největší a nejjasnější muselo být tím, čemu Kharza říkal měsíc. Bylo kulaté a jasně bílé, sotva vykukující zpoza vzdálených kopců. Safírové nebe bylo obsypáno tisícem menších světýlek, která díky jejímu citlivému zraku nebyla jen bílá, ale světle žlutá, zlatá a jasně modrá. Jestli tohle je noc, žasla Liriel, jak moc jasné musí být nebe s blížícím se úsvitem!
A ten vzduch! Byl živý a vířil kolem ní s bujným spěchem a nesl stovky zelených vůní. Liriel rozpřáhla ruce a nastavila tvář tančícímu větru. Jen stěží odolávala pokušení odložit šaty a vystavit vrtošivému vánku celé tělo.
Zvuky, které k ní vítr přinášel, byly stejně exotické a svůdné jako vůně. Slyšela hluboké, duté volání jakéhosi neznámého ptáka na pozadí sboru stále se opakujícího skřípavého kuňkání, které znělo trochu jako Kharzovo chrápání. Plížila se skrz trsy podivně zelených kapradin ke zdroji toho kuňkavého zvuku. Za nimi se nacházelo jezírko a zvuk vydávala malá zelená stvoření sedící na širokých listech plovoucích na hladině. Vypadala trochu jako malí tlustí ještěři a Liriel několik minut spokojeně naslouchala jejich písni. Ještěři v Temných říších nezpívali.
Za jezírkem se nacházel les, rozlehlá směsice rostlin, které připomínaly háje obřích hub, jež tu a tam rostly v Temných říších. Tenhle však nebyl tvořen houbami, ale vysokými zelenými rostlinami. Podobné viděla v knize na hrubé kresbě ilustrující příběh s názvem „Strom Yggsdrasil“. Tyhle rostliny tedy musely být stromy.
Liriel jezírko rychle obešla, aby si mohla jeden ze stromů lépe prohlédnout. Prsty hladila jeho hrubý povrch, pak utrhla jeden z listů a rozdrtila ho mezi prsty, aby mohla cítit jeho vůni.
Všechno zde bylo zelené, jasné a v zářícím světle vycházejícího měsíce živé. Na něco takového ji vize ve věštecké misce nedokázala plně připravit. Zelená byla nejvzácnější barvou Temných říší a zde jí bylo tolik variant, že to jediné slovo nedokázalo pokrýt všechny odstíny a nuance. Liriel se zatoulala hlouběji do háje, dotýkala se tu toho, a tu zase onoho stromu, a zkoumala vůně, povrch a barvu lesa. Pak se s tichým výkřikem nadšení sehnula, aby zdvihla známý předmět.
Byl to žalud, často používaný symbol v její nové knize. Postavila se a prozkoumala listy stromu přímo nad ním. Ano, tvar byl správný. Tohle tedy musel být dub, strom tak často zmiňovaný v runové magii starých Rusů.
Liriel se náhle rozhodla a bez přemýšlení vyšplhala, co nejvýše do jeho koruny to šlo. Našla si pohodlné sedátko a rozhlédla se po jezírku pod sebou a kopcích v dálce. Tenhle strom byl úžasná věc. Konečně dokázala pochopit, proč runová magie používá k léčení právě dub. Strom měl v sobě velikost a tajemno, které v rostlinách Temných říší nikdy nepoznala, dokonce ani v největších divokých houbách. Vzpomněla si na houbovce, vzácný, rozumný národ podobný houbám a vyšší než drowové, a přemýšlela, jaká stromová stvoření mohou žít v tomhle zázračném lese.
Vtom jí vítr přinesl pach hořícího dřeva doprovázený bohatou vůní pečícího se masa. Liriel skoro zapomněla, jak Kharza-kzad trval na tom, že brána ji musí přivést blízko drowího tábora. Kouř, předpokládala, pocházel právě z takového místa.
Věděla, že by se měla ukázat dřív, než její přítomnost sami zaregistrují a zahájí útok. Na druhou stranu kouř nezaručoval, že jde o příslušníky jejího lidu. Drowové jedli maso stejně často syrové jako vařené nebo jinak upravené. Myšlenka, že by náhle vpadla mezi lidi, a nebo ještě hůř povrchové elfy, se jí nezamlouvala.
Vtom se ozvala hudba a Liriel ihned věděla, že brána zafungovala, přesně jak měla. Melodie měla známý nezemský a trochu strašidelný tón a složité vrstvy rytmů. Jasný stříbřitý zvuk píšťaly pro ni byl nový, ovšem styl byl nezaměnitelně drowí.
Liriel sešplhala z bidýlka a prodírala se příliš zelenými rostlinami za zvukem. Zastavila se až na kraji malé mýtiny – otevřeného místa uprostřed lesa – a zahleděla se na shromáždění před sebou.
Dvacet vyskakujících a vířících temných elfek tančilo kolem jasně planoucího ohně. Čtyři další se držely mimo kruh a hrály na stříbrné píšťaly a malé bubínky. Všechny ženy byly bez výjimky vysoké a svaly na odhalených údech měly pevné, dlouhé a silné. Každá měla dlouhé, stříbřité vlasy, které zdánlivě dokázaly uvěznit odlesky ohně. Až na výraznou výšku vypadaly všechny ženy stejně jako drowí elfky, které znala z Menzoberranzanu – štíhlé, elegantní a bolestivě krásné. A stejně jako ony se příliš nestaraly o cudnost, neboť na sobě měly jen skromné pavučinové řízy, které jim vířily kolem nohou jako závan dýmu.