Nejvyšší ze žen se odpojila od skupiny. S úsměvem se zastavila přímo proti Lirielině skrýši a natáhla k ní ve vstřícně vítajícím gestu ruce.
„Připoj se k nám, sestřičko,“ zvolala drowím jazykem.
Jen těchto pár slov a pak se temná elfka vrátila zpět k extatickému tanci. Liriel, připravená k spěšnému ústupu, se zarazila a zvažovala pozvání. Kdyby s ní podivná žena chtěla mluvit, dělala by si Liriel mnohem větší starosti. Tyhle elfky ale chtěly jen tančit. Po několika okamžicích zuřivé vnitřní debaty se nakonec rozhodla připojit k měsícem ozářené zábavě.
Rychle se zbavila drátěné košile a zbraní. Ozbrojený tanec byl v drowí společnosti nejen považován za nezdvořilý, ale byl i nebezpečný. Jediný nůž mohl uprostřed zástupu vyskakujících a vířících drowů napáchat značné škody a zbraně tak byly podle zákona a zvyku ponechány mimo kruh tanečníků. Tanec měl ve společnosti temných elfů asi nejblíže k tomu, co bylo jinde nazýváno čestným příměřím, Liriel se tedy těchto cizinek neobávala ani zdaleka tolik, jak by za jiných okolností mohla. A ačkoliv své zbraně odložila, magii si nadále nesla s sebou. Bude v dostatečném bezpečí.
Oděná jen v tunice a kamaších skočila Liriel do kruhu písní a ohně. Ostatní elfky jí okamžitě uvolnily místo a ona se snadno sžila se vzorci tance.
Měsíc pomalu stoupal na nebe a vrhal dlouhé stíny na ohněm osvětlenou mýtinu. Konečně hudba utichla a temné elfky naposledy zavírily. Vysoká žena, která Liriel na začátku pozvala, předstoupila k ní a klesla na jedno koleno – tohle gesto v Menzoberranzanu znamenalo, že se vzdává. Protože však byla Liriel sama a tahle silně vypadající žena byla obklopená asi dvaceti dalšími, pochopila to dívka z rodu Baenre jako nabídku míru. Odpověděla podobným gestem: obě ruce natažené dlaněmi vzhůru, aby bylo vidět, že nedrží žádnou zbraň.
Vysoká žena se postavila a usmála se. „Jmenuji se Ysolde Veladorn. Tohle jsou mé přítelkyně a kolegyně kněžky. Jsi u našeho ohně vítána tak dlouho, jak jen budeš chtít. Odkud, smím-li se zeptat, přicházíš?“
Tohle bylo na kněžku podivné chování, avšak Liriel se na to nechtělo poukazovat. „Já jsem Liriel z rodu Baenre, Prvního rodu Menzoberranzanu,“ řekla.
Takové prohlášení bylo většinou přijato se směsicí strachu a úcty. Na Ysoldině tváři se však překvapivě objevil jiný výraz – že by soucit? „Přicházíš z daleka,“ pronesla. „Posedíš chvíli s námi a přijmeš naše jídlo?“
Liriel mrkla k ohništi. Jedna z temných elfek se chopila harfy – nástroje v Temných říších velmi vzácného – a začala tiše hrát. Ostatní ženy se procházely kolem, nenuceně se smály a podávaly si kusy pečeného masa. Společnost dýchala přátelskou a uvolněnou atmosférou, která Liriel připadala divná a zvláštně přitažlivá zároveň.
„Zůstanu,“ souhlasila, ale vzápětí dodala, „za jídlo samozřejmě zaplatím.“
Ysolde se usmála a zavrtěla hlavou. „To není nutné. Na počest naší bohyně se s pocestnými dělíme o vše, co máme.“
„Takový zvyk mi není známý,“ zajímala se Liriel, zatímco následovala vysokou elfku k ohni. „Ale je pravda, že jsem v Akademii sotva začala.“
Jedna ze žen, Ysoldina menší a štíhlejší verze, náhle zdvihla hlavu od jídla. „Snad na Arach-Tinilith?“
Liriel přikývla a přijala jehlici s napíchaným masem a houbami. „Vy ji znáte?“
Elfky si vyměnily pohledy. „Slyšely jsme příběhy o Menzoberranzanu,“ odpověděla opatrně jedna z nich. Liriel nabyla dojmu, že by se jí rády začaly vyptávat, avšak Ysolde je tichým, uklidňujícím pohledem umlčela.
„Děkujeme, že jsi se připojila k našemu rituálu,“ pronesla vysoká žena. „Mít mezi sebou cizince představuje obzvláštní oběť bohyni.“
Strach stáhl Liriel hrdlo a málem se zakuckala hned prvním soustem. Okamžitě následovalo ohromení, které během chvilky uvolnilo místo zuřivosti. Odhodila jídlo na zem a vymrštila se na nohy. „Možná nejsem jedna z vás, ale nikdo by si netroufl obětovat Lloth jednu ze žen rodu Baenre!“ zavrčela. „Obřadní dýka pozdvihnutá proti mně by se obrátila proti vám!“
Naskytl se jí pohled na zástup pokleslých čelistí a otevřených úst. Pak se k Lirielině údivu začala stříbrovlasá žena smát.
Ysolde se postavila a položila ruku na dívčino rameno. „My neuctíváme Pavoučí královnu. Naší bohyní je Eilistraee, Temná panna, patronka písní a šermu. Tanec, ke kterému ses připojila, byl rituálem na její počest!“
Tentokrát byla s otevřením úst na řadě Liriel. Menzoberranzanské rituály obvykle zahrnovaly nějaký druh oběti. Pronášely se modlitby na počest Lloth a čas od času došlo i na zpěvy hymnů, ale tanec byl výhradně součástí společenských událostí. Představa, že by tanec mohl být pokládán za součást uctívání, byla naprosto udivující. Ještě větší šok pak přišel, když si uvědomila, že by někteří drowové mohli uctívat jinou bohyni než Lloth. To ovšem Liriel přivádělo k nejzákladnější a jednoznačně nejznepokojivější otázce ze všech: ona také existuje jiná bohyně?
Než mohla Ysolde pokračovat, přinesl k nim vítr zpoza vzdálených kopců zvuk jiného hudebního nástroje. Tentokrát šlo o dechový nástroj, ale s hlubokým a mocným hlasem, který Liriel ještě nikdy dřív neslyšela. Elfky okamžitě zmlkly a zaposlouchaly se.
„Co se děje?“ zajímala se Liriel.
„Eilistraeein lovecký roh,“ odpověděla vysoká kněžka. Promluvila tlumeným hlasem a ve tváři měla pozorně ostražitý výraz. Roh se ozval znovu, tentokrát vydal jednoduchou, krátkou melodii.
Shromáždění temných elfek náhle ovládla horečná činnost. Ženy ze sebe začaly shazovat průsvitné řízy a místo nich si natahovaly nohavice, boty, tuniky a pláště s kápěmi sahajícími hluboko do čela. Připjaly si zbraně: meče stejně umně zpracované a ostře broušené jako ty, které byla Liriel zvyklá vídat v Menzoberranzanu, dlouhé luky mnohonásobně větší než malé kuše, kterými drowové z Temných říší stříleli otrávené šipky, a stříbrnými hroty zakončené šípy délky Lirieliny paže. Jedna z elfek uhasila oheň; další sbalila odhozené řízy. Ze všech očí vyzařovala během příprav k boji dychtivost.
Jejich vzrušení bylo nakažlivé a Liriel je sledovala se směsicí zvědavosti a závisti. Tyhle divné temné elfky se tu pod otevřeným nebem připravovaly na nějaké velké dobrodružství.
„Co se děje? O co tu jde?“
„Lovecký roh. To je signál, že někdo poblíž potřebuje naši pomoc,“ odpověděla Ysolde. Na okamžik se během připínání toulce se šípy odmlčela, pak se však opět zaměřila na mladou dívku. „Chystá se bitva. Jestliže se k nám toužíš přidat, uvítáme další čepel.“
Liriel to na okamžik svádělo. Tyhle nezvyklé elfky ji zaujaly a také pocítila volání lovu. Nepředstavoval by však lov s těmihle stříbrovlasými ženami na výzvu oné Eilistraee urážku Lloth? Pokud by se Pavoučí královně znelíbila, tak ať už je Baenre, nebo ne, nebylo by pro ni v Menzoberranzanu místo.
Ysolde si odpověď v dívčině váhání našla sama a věnovala jí chápavý úsměv. „Možná je to takhle nejlepší. Stále ještě nechápeš, co děláme nebo proti jakému nepříteli se chystáme bojovat. Pamatuj si ale, že na Povrchu máš své právoplatné místo. Kdykoliv se k nám můžeš připojit a žít s námi pod sluncem a tančit v měsíčním světle.“
A pak byly temné elfky pryč. Rozplynuly se mezi stromy se stejnou elegancí jako hlídky v Temných říších.