Liriel zůstala sama. Dlouhou chvíli stála, zhluboka dýchala chladivý noční vzduch a nechala vítr, aby konejšil její rozpálené tělo. Možná že se sem vrátí, ale jen aby pozorovala a učila se. Jakkoliv byly podivné kněžky fascinující, Liriel nebyla připravená zřeknout se své bohyně, a ani by se tu s nimi nemohla na téhle vzdálené lesní mýtině usadit. Pokud by kdy měla vyrazit na Povrch na delší dobu, bylo by to kvůli nějakému velkému dobrodružství.
Ta myšlenka se jí v hlavě objevila zničehonic a byla stejně přitažlivá jako nereálná. Liriel ji spěšně odvrhla. Raději posbírala věci a připravila se na cestu zpět do Menzoberranzanu.
Návrat do kouzelnické věže rodu Xorlarrin bude náročnější než cesta, která ji přivedla sem. Použité kouzlo, jakkoliv bylo mocné, totiž fungovalo jen jedním směrem. Při zpáteční cestě bude možná muset použít sérii několika bran. Magické cestování Temnými říšemi bylo nespolehlivé. Mohla za to místa silného magického záření – jako například sloj, kde měla Zz’Pzora své doupě – která narušovala kouzla a mohla cestovatele značně vychýlit ze směru.
Liriel otevřela knihu kouzel na první stránce. První kouzlo mělo podle Kharzových slov umístit portál někde v komplexu otevřených jeskyní poblíž Strže mrtvého draka, tedy nějakých šest nebo sedm dní cesty od Menzoberranzanu a blízko bludiště jeskyní vedoucích na Povrch. Takové místo bylo snadné magicky dosáhnout, neboť nabízelo hodně otevřeného prostoru a žádné záření. Odtamtud by mohla najít místo druhé brány, která ji dopraví na okraj města. Poslední kouzlo bylo nejnáročnější a obsahovalo past pro všechny, kteří by chtěli do Kharza-kzadovy věže vstoupit bez jeho dovolení.
Rychle pronesla slova prvního kouzla a vzápětí ji obklopilo známé objetí temnoty. Liriel se rozhlédla po Temných říších a uklidňující známosti jejich chodeb a jeskyň. Byla zpátky doma.
Někde před ní se z rozlehlé jeskyně ozval vysoký děsivý skřek, odrážející se od stěn. Okamžitě se k němu přidal sbor podobně vzrušených chvějivých zvolání. S rukou na jílci krátkého meče se otočila a viděla, jak k ní míří dvě úzké štěrbiny jasného světla. Výmluvný odstín fialové – barvy zářících ametystů – mohl znamenat jedinou věc: dragazhar.
Liriel sebou praštila na zem a odvalila se stranou. Velký tvor se kolem ní prohnal tak blízko, že cítila závan vzduchu. Její oči, stále ještě přizpůsobené jasnému světlu půlnočního nebe, opět sklouzly do infračerveného vidění. Dragazhar, nebo také noční lovec, létal na podobných sametových křídlech jako obří netopýr. Jinak se stvoření mohlo pyšnit podobně protaženou hlavou jako krysa, dlouhým hladkým ocasem, zakončeným ostrým trojúhelníkovitým bodcem, a dlouhýma ušima připomínajícíma dračí rohy. S rozpětím dosahujícím sedmi stop byl noční lovec jedním z nejnebezpečnější netopýrů Temných říší. Přikrčená Liriel si nachystala několik vrhacích nožů až dosud ukrytých na těle a připravila se na další tvorův průlet.
Očekávaný útok nepřišel, místo toho se ozval zvuk bitvy – opakované duté bušení a výkřiky kroužících netopýrů. Deset dragazharů, odhadla z rozléhajících se skřeků, plná lovecká smečka. Málokdy zaútočili na cokoliv většího než drobná zvířata, ale ať tentokrát napadli cokoliv, zuřivě se to bránilo.
A jestli si Liriel dokázala něco užít, pak to byl dobrý boj. Se zbraněmi v rukou se pomalu přesouvala dolů tunelem.
Za rohem ji přivítalo slabé fialové světlo vydávané světélkujícími houbami. Jeho intenzita však s každým krokem sílila, dokud chodba nebyla téměř stejně jasná jako půlnoční nebe, které nechala za zády. Zároveň se světlem sílily i zvuky bitvy, mocné, tupé údery zatím ještě neviditelné zbraně vyvolávaly ze strany obřích netopýrů skřeky bolesti a zuřivosti.
Tohle bude dobrá podívaná, pomyslela si Liriel, zatímco se kradla k dalšímu ohybu.
Pak vstoupila do jeskyně. Ze země i ze stropu vystupovala černá kamenná kopí, která se tu a tam setkávala jako zuby v odhalené čelisti. Několik dragazharů kroužilo vzduchem a s udivující zručností se proplétalo mezi krápníky. Ani jediný z nich nebyl nepoznamenaný bitvou. Většina z nich si nesla dlouhé krvavé rány, jeden ztratil ocas a další se s ochable visícím křídlem bezmocně plácal na zemi. Jejich protivník však stále zůstával mimo dohled.
Přikrčila se za kamennou formaci a opatrně zpoza ní vyhlédla. To, co spatřila, bylo překvapivější než cokoliv, co jí dnešní noc stihla ukázat.
Zkázu nočních lovců představovala jedna postava a nic víc: osamocený lidský muž.
9.
Lovec pokladů
Liriel občas zahlédla člověka na tržišti. Několik zoufalejších a podezřelých lidských kupců čas od času do Temných říší zavítalo, ale stejně jako všichni příslušníci její společenské třídy jimi pohrdala jako havětí a nestýkala se s nimi. Tak blízko žádnému člověku nikdy nebyla. Opatrně se připlížila blíž.
Tenhle byl mladý, podle počítání lidí zhruba v jejím věku, možná o něco starší. Byl asi o hlavu vyšší než ona a mnohem rozložitější. Díky silným svalům připomínal vysokého trpaslíka, ovšem tvář měl bezvousou a s jemnými rysy. Postrádal jakoukoliv drowí eleganci a podle Lirielina vkusu se mohl pyšnit jediným pohledným prvkem: očima barvy jasného topazu. Muž měl tmavé, nakrátko sestříhané vlasy a pokožku tak bledou, že ve slabém světle jeskyně takřka zářila. Liriel si prsty nepřítomně projela vlastní bílé vlasy. Ten muž byl celý obráceně. Tmavý tam, kde ona světlá, a naopak, jako podivné, převrácené zrcadlo.
A jakým zvláštním způsobem bojoval! Chytil jednoho z hlubinných netopýrů za ocas a tloukl do něj dlouhou palicí. Kromě toho ho používal jako štít a odrážel jeho tělem všechny ostatní netopýry, kteří se k němu až příliš přiblížili. Uvězněného dragazhara přešly myšlenky na boj a jen plácal křídly a snažil se uniknout. Bitva měla jakési humorné kouzlo a Liriel uniklo ze rtů zachechtání.
Hned na to uhnul jeden z netopýrů z cesty a zamířil k jejímu úkrytu. Jeho úzké oči se leskly tvrdým světlem barvy drahokamů a vzrušením z objevení nové a menší kořisti slabě zakdákal.
Liriel vyskočila na nohy, v každé ruce jeden nůž. Oba zároveň hodila. Nože se se smrtící přesností zabořily hluboko do očí útočícího netopýra. Tvor narazil do stěny tunelu a ve spršce uvolněných kamenů a prachu se skutálel na zem.
To už měla temná elfka připravenou další zbraň: prak vlastnoručně vyrobený z kůže provazu. Sehnula se a sebrala hrst malých kamenů. Jeden ihned vložila do praku a roztočila ho. Zbraň jí svištěla kolem hlavy a pak náhle kámen vypustila. Ten s rychlostí ohnivé koule odlétl k místu, kde člověk bojoval s nočním lovcem.
Střela zasáhla uvězněného dragazhara mezi oči. Omráčené stvoření sebou zaplácalo a spadlo na zem. Muž se snažil zaštítit pažemi, ale váha bezvládného hlubinného netopýra byla příliš velká a on se pod jeho tělem zhroutil. Jeho palice sklouzla po kamenité zemi.
Za okamžik ze sebe muž odhodil netopýří křídlo a vyplazil se ven. Setkal se s Lirieliným pobaveným a zvědavým pohledem a poplašeně vytřeštil podivně modré oči. Z pouzdra na zádech tasil velký černý meč a přikrčil se do obranného postoje. Tak moc ho zaskočilo náhlé zjevení drowí elfky, že úplně pustil z hlavy ostatní kroužící noční lovce.
Liriel ukázala prstem. „Za tebou!“ vykřikla drowím jazykem.
Muž zaváhal; možná nerozuměl jejím slovům, nebo se jen nechtěl otočit zády k temnému elfovi. Liriel vyplivla slova zaklínadla a mávla rukou. Směrem k člověku vyrazil kouzelný oheň.