Padl na zem a odvalil se Lirielině ohnivé kouli z cesty. Když chtěl, dokázal být i rychlý; to mu musela přiznat. Hbitěji, než by někdo na první pohled hádal, vyskočil znovu na nohy. Právě včas, aby viděl, jak byli útočící netopýři zasaženi.
Jeden z hlubinných netopýrů na poslední chvíli uhnul; druhý dostal přímý zásah. Síla výbuchu odhodila stvoření dozadu a obrovská křídla se před ním sepjala jako prosebníkovy dlaně. Liriel pokračovala v útoku tím, že vrhla sérii dalších nožů. Tři nože jeden za druhým zasvištěly vzduchem a proťaly dragazharovi oči a srdce.
Člověk jí věnoval spěšné děkovné pokývnutí a zdvihl meč, aby odrazil útok přeživšího netopýra. Dragazhar obkroužil jeskyni a nyní se blížil k muži. Tesáky se ve slabém světle zaleskly a stvoření se vrhlo na svou oběť. Člověk pozdvihl vysoko meč a připravil se odrazit netopýrovo kousnutí.
A je to, pomyslela si Liriel zklamaně. Bitva končila. Na rozdíl od člověka jasně viděla, co přijde: skutečný útok povede netopýrův ocas. Dragazharův dlouhý ocas byl zdvižený do vzduchu a připravený udeřit ostrým jedovým hrotem. Žádná její zbraň ho nemohla zastavit včas.
Liriel bezmocně sledovala, jak se hlubinný netopýr blíží. Přesně jak čekala, změnil na poslední chvíli směr a vyrazil vzhůru z dosahu meče. Ostnatý ocas šlehl kupředu.
Ale muž hodil meč vzhůru. Jeho těžká čepel zasáhla nočního lovce a srazila ho v letu, zatímco se bojovník vrhl po útočícím ocasu. Sevřel ho těsně nad ostrou špičkou a pověsil se za něj oběma rukama.
„A teď co?“ zamumlala pro sebe Liriel chmurně. Muž sice úspěšně odvrátil útok, avšak neměl žádnou zbraň, kterou by netopýra dorazil.
K jejímu překvapení ho začal roztáčet nad hlavou jako velké bola. Byla to podivuhodná obrana – samotná síla rotace zabraňovala netopýrovi v útoku – ovšem žalostně krátkozraká. Přes svou zjevnou sílu s ním nemohl muž točit dlouho a ani nabrat dostatečnou rychlost, aby ho mohl takhle zabít. Zlobr nebo gobr by něco takového dokázali – pokud by ovšem měli dostatek rozumu k vymyšlení podobného plánu – ale jakmile muž netopýra pustí, tak se znovu vrátí a zaútočí.
Pokud ovšem…
Liriel se v hlavě zrodil důvtipný plán a okamžitě se ho chopila. S použitím veškeré disciplíny svého kouzelnického výcviku potlačila zvuky bitvy a vrátila se zpět k poslední svobodné noci v Menzoberranzanu. Zavřela oči a vzpomínala na tepající hudbu a kouzelné plameny nedeirry. Ponořená hluboko do taneční extáze si jen sotva uvědomovala kouzelníka, který se jim vznášel nad hlavami a rukama spřádal kouzlo, které zrychlilo pohyby tanečníků do rozmazané šmouhy. Viděla ho však a teď si vzpomínala.
Otevřela oči a rukama zopakovala kouzelná gesta. Muž i netopýr byli okamžitě zahaleni modrými kouzelnými plameny. Oddechla si úlevou, zatímco magie převzala vládu a mužovy pohyby se začínaly zrychlovat.
Liriel tasila krátký meč a přikradla se tak blízko, jak se jen odvážila. Napjala se, oběma rukama sevřela jílec a čekala na správný okamžik.
Muž i netopýr se v sevření kouzla temných elfu otáčeli stále rychleji a rychleji, neustále lemováni kouzelným ohněm. Obří netopýr se brzy pohyboval takovou rychlostí, že za sebou ve vzduchu zanechával světelnou stopu. Jeho vřeštivý nářek se zcela ztrácel ve svištění vzduchu. To by mělo stačit, pomyslela si Liriel. Vyrazila kupředu a mávla mečem vzhůru.
Síla nárazu jí skoro vykroutila paži z ramenního kloubu, ale ostrá elfí ocel přeťala kosti i šlachy a čistě oddělila netopýra od jeho ocasu. Náhle uvolněný tvor se nedobrovolně rozlétl proti stěně tunelu, kde se rozplácl jako obří hmyz. Muž se stejně nekontrolovatelně odkutálel opačným směrem, kde se zastavil nárazem o velký stalaktit. Omráčený nebo mrtvý zůstal ležet.
Liriel vrátila meč zpět do pochvy. Naklonila hlavu ke straně a začala si velkého muže znovu prohlížet. Uplynulo několik minut a on se stále ještě nepohnul. Začínala si pomalu dělat starosti. Přikradla se blíž a sehnula se k němu, aby se mohla lépe podívat. Natáhla ruku a jemně se dotkla bledé pokožky na obličeji.
Jeho ruka vyrazila rychlostí útočícího hada a sevřela se kolem jejího zápěstí. Liriel s podrážděným syknutím uskočila dozadu, avšak mužovo sevření bylo příliš pevné a nepovolilo. Volnou ruku nechala sklouznout k jílci dýky a přimhouřené oči upřela na tepající žílu na jeho krku. Jedno rychlé seknutí a bude volná.
„Máte mé díky, paní,“ pronesl nečekaně hlubokým, zvučným hlasem. Jeho modré oči byly zblízka ještě více zneklidňující. „Nebýt vaší magie, jistě by mě ta stvůra přemohla. V mé domovině se říká, že jen hlupák chytá sněžnou kočku za ocas.“ Sklouzl očima k jejímu pevně sevřenému zápěstí a k noži v druhé ruce. Na rtech se mu objevil hořký úsměv. „Jestli je tomu tak, pak jsem dvakrát hlupákem.“
Hovořil obecnou řečí, jazykem používaným kupci. Byl podobný řeči skřetů, a tak mu Liriel rozuměla a s trochou snahy se jím i domluvila. Došlo jí, že s tímhle mužem se vlastně dokáže dorozumět, a ve svém vzrušení zcela zapomněla na nedávné vražedné úmysly i vlastní zajetí.
„Jak jsi věděl, jak hlubinný netopýr zaútočí?“ chtěla vědět.
Při té nečekané otázce vytřeštil modré oči. „Vyverny útočí stejně,“ odpověděl prostě.
„Vyverny?“
„Jsou to takoví malí draci s jedovým ostnem na ocase.“
Draky znala a dokázala si takové stvoření představit. „A tamten meč,“ řekla a ukázala nožem k tupé, těžké čepeli ležící několik stop od nich. „K čemu máš takovou zbraň? K čemu je dobrý meč bez ostří?“
Znovu ten samý slabý úsměv. „Vidíš ten meč? Jak je velký a těžký? Většinou ho nedokážu udržet. Copak bych se s ním nepořezal, kdyby byl skutečně ostrý a já ho upustil, malá vráno?“
Vrány znala Liriel též. Někteří kouzelníci je měli za mazlíčky a ti hladcí černí ptáci byli stejně krásní jako zrádní. Takové přirovnání ji na rozdíl od jeho odpovědi potěšilo.
Zhoupla se na patách – tak daleko dozadu, jak jen jí stále ještě pevně sevřené zápěstí dovolilo – a zhodnotila toho zvláštního muže. Osamocený člověk procházející Temnými říšemi. Buď byl neuvěřitelně mocný, nebo naprosto šílený, a nebo ještě hloupější, než by kdy považovala za možné.
„Co tady děláš?“ zeptala se prostě.
Jeho modrý pohled zapátral v jejích očích a zdálo se, že odpověď důkladně zvažuje. „V mé zemi je zvykem, že mladí mužové podstupují dajemmu. To znamená cestu na vzdálená místa, která nám pomáhá lépe poznat a pochopit svět.“
„Dajemmu,“ zopakovala. Jaký div, že lidé skutečně podněcují své mladé, aby cestovali! Nemohla si pomoct a musela srovnat tento přístup s uzavřeným a vše cizí nenávidějícím Menzoberranzanem, což jí přivodilo bodnutí závisti.
Odvrhla ostrou bolest, neboť šlo o rouhání, a znovu se soustředila na člověka před sebou. Touhu po dobrodružství a objevování chápala celým svým srdcem, proč by si však kdokoliv z Povrchu vybral cestu do smrtících Temných říší? Jistě musel mít kromě obyčejné zvědavosti i jiný motiv. Možná se o něj nechce dobrovolně podělit, ale mohla by mu ho prostě vysát z hlavy.
Dokonce i kněžky novicky dokázaly sesílat kouzlo, které jim umožňovalo zahlédnout myšlenky druhých. K tomu se potřebovala dotýkat posvátného symbolu Lloth. Jednu ruku ale pevně svíral muž a druhá držela nůž. Sice ho mohla zabít, ovšem ne dřív, než by jí rozdrtil kosti v zápěstí. Illithidí pat, vzpomněla si na komický pohled na dva česače myslí, kteří stáli proti sobě a navzájem se ochromovali psionickými kouzly. Aby zvrátila rovnováhu, sáhla Liriel po další zbrani.