Zvolila svůj nejzářivější úsměv a nasměrovala na člověka jeho plnou sílu. „Dokonce i sněžná kočka – ať už to je cokoliv – musí být dost chytrá, aby poznala, kdy boj skončil. Pusť mě a já odložím nůž,“ zapředla svůdně. „Potom si můžeme… promluvit.“
Muž si ji změřil s upřímným obdivem, ale v očích mu zůstával obezřetný výraz. Pak náhle pokrčil rameny a pustil její zápěstí. „Předpokládám, že to nemůže uškodit. Proč bys mi pomáhala v boji, a teď se najednou obrátila proti mně?“
No jistě, proč? pomyslela si Liriel ironicky a uvědomila si, že tenhle muž se má o drowech ještě stále co učit. Na druhou stranu, ona se měla zase co učit o lidech a ještě nikdy neměla příležitost k takhle blízkému kontaktu. Pomalu ustupovala, dokud se nestáhla z jeho dosahu. Teprve potom odložila nůž.
Liriel se dotkla symbolu Lloth visícímu jí kolem krku a tiše pronesla slova kouzla, které jí umožňovalo nahlédnout do myšlenek jiných. Lloth stála při ní, a jakmile bylo kouzlo dokončeno, viděla Liriel, že mužovu mysl nejvíce zaměstnává obraz drobné zlaté dýky na jemném řetízku.
Lovec pokladů, pomyslela si znechuceně a zhoršila si názor na toho muže o několik stupínků. Do Temných říší se sám odvážil jen kvůli zlaté cetce. Nejen že to byl člověk a muž, ale ještě tak trochu jednoduchý.
Přesto však ukázal sílu i odvahu. Takové vlastnosti Liriel obdivovala i u nižších bytostí. A jistě by jí mohl říct něco víc o světě na Povrchu. Mohlo by být zábavné držet si ho chvíli poblíž.
Jak u Liriel bylo zvykem, činy přicházely v těsném závěsu za nápady. Postavila se a bradu zvedla vzhůru do výrazu královské nadutosti „Právě se vracím do svého města a ty půjdeš se mnou,“ poručila.
Mysl jí zuřivě pracovala již během těch slov. Toho člověka zanechá ve svém domě v Narbondellynu, samozřejmě pod dohledem ostatních sluhů, a pak se vrátí do Akademie. A nikdo se nic nedozví. Později může vždycky říct, že si lidského otroka jednoduše koupila od kupecké skupiny. Lidští otroci byli v Menzoberranzanu sice vzácní, ale občas se nějaký našel. Bude to znít dostatečně přesvědčivě.
Muž ji dlouho tiše studoval. Zcela jistě její záměry neuhodl, protože v očích se mu neusadil strach a obočí se mu na čele zaraženě spojila.
„Tohle je děsivá země,“ řekl pomalu, „a nehodí se k osamělému putování. Pokud si přeješ cestovat se mnou, nabízím ti ochranu po celou dobu, kdy budou naše cesty společné.“
„Nabízíš ochranu?“ zopakovala nevěřícně, příliš omráčená, než aby se mohla smát. Že jí člověk, a ještě k tomu muž, nabízel, že ji ochrání – ji, šlechtičnu, drowí ženu, kouzelnici a kněžku Lloth – bylo naprosto směšné. „Ty o Temných říších nic nevíš, že?“
„Zdá se, že ne,“ souhlasil.
„Tak se pořádně podívej,“ poradila mu a rozpřáhla paže, aby mu prohlídku usnadnila. „Černá kůže, bílé vlasy, špičaté uši, oči, které ve tmě rudě září. Zastav mě, jestli ti něco z toho začne připadat povědomé.“
„Jsi drow,“ řekl, ovšem stále nechápal.
„Správně. Velmi správně,“ pochválila ho uznale Liriel. „Takže jsi o nás slyšel. Drowové vládnou téhle ‚děsivé zemi‘ – tvoje slova, ne moje – a my určujeme pravidla. Kdybych zrovna náhodou nebyla poblíž, byl bys žrádlo pro netopýry. Podle mých pravidel je teď tvůj život můj. A právě teď by se mi čirou náhodou hodil nový otrok.“
Muž to zvážil a lehce se při tom tahal za ušní lalůček. „Ale proč? Sama říkáš, že ochranu nepotřebuješ.“
„Chci se dozvědět víc o Povrchu,“ vypálila Liriel bez obalu.
„Vědění je dobrá věc,“ souhlasil, „a žádný muž by si jistě nemohl přát krásnější paní. Ani muži, ani ženy z Rašemenu však nikomu neslouží jako otroci.“
Liriel povytáhla obočí. „Tak to možná začneš novou módu.“
„Možná ne,“ řekl jemně, ale Liriel v jeho modrých očích zahlédla záblesk hněvu a očekáváním se napjala.
Muž se vrhl pro palici. Ve chvíli, kdy se jeho ruka sevřela kolem násady, vytáhla Liriel nůž a hodila. Ostří se zakouslo hluboko do dřeva, jen pár palců od jeho ruky, a výhružně zadrnčelo.
Aniž by ztrácela byť jediný okamžik, vytvořila Liriel malou průsvitnou kouli. Uvnitř vířily proudy světla a střela pulsovala stěží drženou mocí. Několikrát ji s významným úsměvem na rtech vyhodila do vzduchu a znovu chytla.
„Drowí ohnivá koule,“ pronesla lhostejným hlasem. „Při dotyku vybuchují. A asi sis už všimnul, že když na něco mířím, trefím.“
Člověk stáhl ruce od palice a zdvihl je v gestu odevzdání se. „Máš dobré argumenty,“ připustil.
Ironicky humorný tón v jeho hlase Liriel překvapil. Ten člověk ukazoval víc důvtipu, než by kdy očekávala. Byla skoro škoda zotročit takové stvoření.
„Nechat tě tu zemřít by bylo plýtvání,“ přemítala nahlas stejným dílem k sobě jako k člověku. „A sám a prakticky neozbrojený bys určitě zemřel. Přijde mi jako zázrak, že jsi přežil skoro celý den!“
„Jenom jeden den?“ zopakoval nevěřícně.
Elfka na okamžik vypadala zmateně, ale pak se ovládla. „Musel jsi přijít Suchoříčným tunelem. Výstup na Povrch je od téhle jeskyně asi den cesty, ovšem řekla bych, že jsi možná cestou trochu bloudil.“
„Jen jeden den cesty,“ zopakoval muž zamyšleně.
„Jeden,“ potvrdila Liriel. Přistoupila blíž a šťouchla do něj chodidlem. „Tak vstávej. Odcházíme.“
Uposlechl ji a elfka instinktivně o krok ustoupila. Zblízka se muž zdál být větší. Liriel měla asi dva palce přes pět stop a štíhlou postavu typickou pro všechny elfy. On byl alespoň o hlavu větší a díky širokým ramenům a silně osvaleným pažím mohutně stavěný. Elfku to ohromilo, ale neznepokojilo. Se svými kouzly a dokonalejšími zbraněmi měla stále navrch.
Cizinec si to zřejmě také uvědomil, protože se jí zdvořile uklonil. „Jsem Fjodor z Rašemenu a zdá se, že odteď podstoupíme dajemmu spolu. Než však spatřím tvoji zemi, tak by sis možná chtěla vyslechnout jeden příběh.“
Liriel se nad tou podivnou nabídkou zmateně zamračila. „Na to bude čas později.“
„Ale později bych si na tenhle konkrétní příběh nemusel vzpomenout.“
Tomu věřila. S nebojácnýma očima a pomalou a šroubovanou mluvou vypadal trochu natvrdle. A nakonec i začínala být zvědavá, co by jí asi chtěl říct. Na jeho vystupování a způsobu řeči bylo něco, co jí bylo povědomé. Příběhy v její nové knize dýchaly stejnou atmosférou. Odměřeně mu tedy pokynula, aby začal. Muž se pohodlně opřel o skalní stěnu a založil si ruce na prsou.
„Jistý rolník kráčel lesem na trh. Přes rameno nesl velký vak,“ začal Fjodor hlubokým hlasem a zněl při tom tak klidně, jako kdyby seděl u vlastního ohniště. „A blízko něj jeden vlk – velká a zuřivá šelma – unikl z pasti a s lovci v patách utíkal o život. Vlk doběhl k rolníkovi a požádal ho o pomoc. Tomu se vlka zželelo a skryl ho ve svém vaku. Když dorazili lovci, řekl jim rolník, že žádného vlka neviděl. Když byli pryč, otevřel vak a vlk z něj vyskočil s vyceněnými zuby.“
„Ten muž byl hlupák, že pomáhal takovému tvorovi,“ poznamenala Liriel.
„Tak by se to mohlo zdát. Rolník prosil o život a připomínal vlkovi, že ho právě zachránil před lovci. Vlk jen odpověděclass="underline" ‚Na staré služby se brzy zapomíná.‘