Rolníka takový chmurný pohled na svět velice zneklidnil. Požádal tedy vlka, jestli by se nemohli příštích tří osob zeptat na jejich názor. Jestliže všechny tři budou souhlasit, že na staré služby se skutečně brzy zapomíná, potom rolník nebude nic namítat a stane se vlkovou večeří. A tak šli a časem narazili na starého koně – to je zvíře dost velké, aby se na něm dalo jezdit – a zeptali se ho, jestli si myslí, že na staré služby se rychle zapomíná. Kůň se nad tím zamyslel a nakonec souhlasil, že tomu tak skutečně je. ‚Mnoho let jsem sloužil svému pánu a vozil ho, kam jen chtěl, i jeho vozík jsem tahal na trh. Když jsem zestárl, vyhnal mě z pastvin do lesů, abych tu zemřel.‘ Rolník a vlk koni poděkovali a pokračovali dál. Za čas narazili na starého psa ležícího ve stínu stromu a i jemu položili tu samou otázku. Pes odpověděl bez rozmýšlení: ‚Ano, tak to ve světě chodí. Mnoho let jsem sloužil svému pánu a hlídal jeho dům i rodinu. Když jsem zestárl a mé zuby jsou teď příliš tupé, abych mohl kousat, vyhnal mě.‘
Brzy na to narazili na lišku, která je malou a vychytralou příbuznou vlka. Povyprávěli jí, k čemu mezi nimi došlo, a položili svoji otázku. Liška však odpověděla: ‚Nevěřím vašemu příběhu! Vlk je příliš velký, než aby se do takového pytle vešel.‘ A tak vlk, dychtivý dokázat pravdu, vlezl zpět do vaku. Liška okamžitě sevřela uzavírací motouz v zubech a silně zatáhla. Rolníkovi pak řekla: ‚Rychle! Hoď pytel i s vlkem tuhle do strže a pak si promluvíme, co mi za tu službu dlužíš!‘
Rolník popadl pytel a vší silou ho rozhoupal. Při tom trefil lišku a shodil ji do strže i s vlkem. Pak se postavil na okraj vysokého útesu a na zraněnou lišku zavolaclass="underline" ‚Na staré služby se brzy zapomíná!‘“
Liriel se nad neočekávaným ďábelským zvratem rozesmála. „Znáš další takové příběhy?“
„Spoustu.“
Elfka přikývla a beze slov tím potvrdila rozhodnutí přidat tohohle muže do sbírky svých služebníků. Pak znovu nasadila zachmuřený výraz a významně zamávala koulí v ruce. „Půjdeš přede mnou. Jestli se pokusíš utéct nebo zaútočit, tak po tobě tuhle ohnivou kouli okamžitě hodím.“
„Jak říkáš,“ souhlasil.
Společně opustili slabě osvětlenou jeskyni a zamířili zpět k Lirielině bráně. Muž ale nedokázal kráčet v temnotě a opakovaně zakopával. Konečně se zastavil poblíž ústí nízkého tunelu a vytáhl z vaku klacek. Náhle vzplanutí světla bodlo Liriel do očí.
„Uhas to,“ poručila mu.
„Na rozdíl od tebe nedokážu vidět ve tmě,“ řekl jemně. „A taky se musím napít, jinak neujdu už ani krok. Z boje s nestvůrami a z vyprávění příběhů jednomu vyschne v krku.“
Když temná elfka nic nenamítala, vytáhl z úchytu na opasku láhev a mocně si z ní přihnul. Následně ji nabídl Liriel. „Tohle pochází z mé domoviny. Jsme tím slavní. Jestli chceš, tak si dej, ale je to velmi silné,“ varoval ji.
Liriel se ušklíbla. Mnoho nižších ras, od orků k hlubinným trpaslíkům, trpělo podobnými předsudky, když si mylně vykládaly štíhlé drowí postavy. Vína a likéry povrchových elfů se v Menzoberranzanu daly sehnat, a ačkoliv chutnaly sladce a lehce, několik malých sklenek dokázalo uspat i nejdrsnější trpaslíky. Drowí nápoje – jak se nejspíš dalo čekat – byly ještě silnější. Přijala tedy láhev a napila se.
Tekutina měla strašnou, ostrou chuť a spálila jí ústa jako roztavený kámen. Liriel ji vyplivla a láhev odhodila na zem. Louže kouřícího dryjáku se pomalu rozlévala po skále. Muž okamžitě sklonil pochodeň. Tekutina ihned s hlasitým zahučením vzplála a mezi ním a jeho drowí únoskyní vyskočila plamenná stěna.
Liriel se zapotácela zpátky, dlaně přitisknuté na citlivých očích. Přes hučení plamenů zaslechla mužův hluboký hlas. „Sbohem, malá vráno. Na staré služby se brzy zapomíná!“
V srdci temné elfky zaplála zuřivost jasnější a žhavější než oheň, který přehradil tunel. Jak jen mohla být tak hloupá! Nechat se napálit člověkem, a ještě k tomu mužem! Její pýcha na drowské dědictví a mocnou magii ji dovedla k tomu, že soupeře podcenila.
Jak se jí myšlenky vrátily k událostem poslední hodiny, přiznala si, že možná může mluvit o štěstí, když přišla jen o potenciálního otroka. A vzhledem k tomu, kolik s ním ztratila času, bude ráda, když se dostane zpět do Arach-Tinilith před zahájením ranních přednášek. Ale stejně…
Po tváři se jí pomalu rozlil obdivný úsměv. Ten modrooký člověk prokázal nebývalou vychytralost. Předvedl jí dobrý trik a ona si ho bude ještě dlouho pamatovat.
Zatímco Liriel spěchala k místu druhého magického portálu, říkala si, že události dnešní noci jí zůstanou v paměti ještě velmi dlouho.
10.
Toulavá nemoc
Zbytek Lirieliny cesty Temnými říšemi proběhl v klidu a řada magických bran ji posouvala stále blíž Menzoberranzanu. Poslední kouzlo ji přivedlo zpět do Kharzovy věže. Když prošla portálem, okamžitě se ocitla v kouzelníkově sevření. Uchopil ji za obě ramena a podle jeho výrazu bylo jasné, že neví, jestli ji má obejmout, a nebo s ní třást, dokud jí nezačnou cvakat zuby.
„Kde jsi byla tak dlouho?“ chtěl vědět. „Černá smrt Narbondelu je dávno pryč a nový den přichází! Celou dobu, co jsi byla pryč, jsem tu chodil sem a tam, skoro šílený strachy!“
„Černá smrt Narbondelu,“ zopakovala Liriel tiše a nepřítomně odstrčila kouzelníkovy ruce. Na Povrchu by to znamenalo půlnoc. Na lesní mýtinu brzy vysvitne slunce a ona tam nebude, aby to viděla!
Na druhou stranu si neuvědomila, že mezitím uplynulo tolik času, a rozhodně nechtěla být mimo Akademii, když kouzlo zahalující Shaktin sledovací kámen vyprchá. Vždycky tu byla možnost, že se jí podaří mistru Zeld přesvědčit, že ji oklamali a že to byl někdo jiný, kdo poslal zvídavé oko do MoďVensisiny komnaty. A takový seznam podezřelých by byl nepochybně velmi krátký.
„Poslouchej, Kharzo, musím se vrátit do Arach-Tinilith. Promluvíme si později.“
„A to je všechno? Víc mi nemáš co říct? Po tom všem, čím jsem prošel – to strašné riziko, starosti, bezesné hodiny – alespoň bys snad mohla…“
Liriel prošla portálem a nechala reptajícího a prskajícího kouzelníka za zády. Sama ve svém potemnělém pokoji pak došla k tomu, že Kharzu vztek dříve či později přejde. Měl by však mnohem větší obavy, kdyby věděl, že jí pomohl odejít z Akademie na nepovolené dobrodružství. Pro oba bylo lepší, že se hned vrátila. Takhle, pokud by došlo k tomu, že by Zeld se svými poskoky vtrhla do Lirielina pokoje, by předpokládanou autorku dalšího z řady žertíků našla za stolem, kterak se s urputností trpaslíka, co těží mitril, prokousává horou knih a svitků.
S nejvyšší možnou rychlostí ze sebe Liriel shodila cestovní šaty a nasoukala se do černého, rudě olemovaného roucha novicek. Zapálila svíčku a kolem rozmístila starší pahýly. Potom hodila několik knih a svitků na zem vedle stolu. Výsledný efekt potvrzoval, že tady probíhá dlouhé a zuřivé studium. Liriel spokojeně přikývla a posadila se. Poslední, co zbývalo, bylo něco se skutečně naučit.
Ale i když se ze všech sil snažila, na kouzla, která by za jiných okolností zcela pohltila veškerou její pozornost, se nedokázala soustředit. Znovu se jí vracely jednotlivé detaily dobrodružství: zázračný jas nočního nebe, uklidňující síla mocných stromů, podivné zvyky kněžek Temné panny a zvláštní setkání s člověkem. Bylo toho skoro příliš, než aby to Liriel mohla všechno strávit.