Liriel to s přikývnutím přijala. „Tak tedy později. Opravdu si musíš odpočinout. Nejdřív mi ale řekni: spíš, nebo upadáš do transu?“
„Do transu?“
Zarazila se a hledala slova. „Sníš?“
„Aha! Ano, to dělám, ve spánku i za chůze,“ odpověděl se slabým úsměvem. „V mé zemi se říká, že jsou dva druhy lidí. Ti, co spřádají myšlenky, a ti, co spřádají sny.“
Temná elfka se nad tím zamyslela tak usilovně, že se jí obě naježená obočí setkala uprostřed čela. Ternní elfové buď spali, nebo vstupovali do transu. O čem to ten člověk mluví? Ta a ještě tisíce jiných otázek se jí honily v hlavě, ale bylo zřejmě, že Fjodor na ně nemůže hned odpovědět. Vtom se jí v hlavě vynořil náhlý a drzý plán a ona neodolala a přijala ho.
„Můžeme chvíli cestovat spolu,“ navrhla šťastně. „Je tolik věcí, o kterých mi můžeš vyprávět!“
Muž se usmál, zjevně okouzlený její krásou a nadšením. „Jsi vždycky takhle horlivá žačka?“
„Vždycky,“ slíbila. Vzájemně se na sebe spiklenecky zašklebili a Fjodora ta možnost začala upřímně lákat.
„Nemůžu,“ řekl s lítostí v hlase. „Musím najít Nisstyreho a další drowy, se kterými jsem bojoval.“
Lirielin úsměv se vytratil. Na okamžik zapomněla, co vlastně člověk hledá: amulet, který nosila skrytý pod tunikou. A zdaleka nebyl jediný, kdo ho chtěl!
„Tak to je se mnou to pravé místo, kde bys měl být,“ řekla ponuře. „Proč si myslíš, že se tu Nisstyre ukázal a proč do jeskyní poslal drowí lovce?“
Takže ji pronásledovali. Proč, tomu Fjodor nerozuměl, ale chladný oheň zuřivosti, který drowí kouzelník v jeho srdci zažehl, vzplál ještě jasněji. „Budu cestovat s tebou,“ řekl. „Až Nisstyre zemře, budeme oba volní.“
V očích se jí zalesklo. „Takže máme spiknutí!“
„V mé zemi,“ řekl a koutky rtů se mu zdvihly do lehkého úsměvu, „tomu říkáme spojenectví.“
Liriel souhlasně přikývla. „To mi vyhovuje.“
Oheň pomalu uhasínal, a tak Fjodor sebral hrst suchých větviček a trochu ho přikrmil. Z nich mu na ruku přelezl drobný hnědý pavouček. Nepřítomně ho shodil. Náraz drobného pavoučka zanesl do rostoucích plamenů.
Liriel ztuhla a zděšeně vytřeštila zlaté oči. Pak zavřeštěla bezeslovným vztekem a skočila po Fjodorovi. Rukama s ostrými nehty mu sekla proti obličeji.
Fjodor ji chytil za zápěstí a zadržel útočící paže, avšak síla nárazu ho odvalila stranou. Rašemenec byl mnohem větší a silnější, přesto musel bojovat několik minut, než se mu podařilo vlastní vahou pod sebou divokou elfku znehybnit.
Zneškodněná, ovšem ne uklidněná Liriel vrhala na přemožitele spalující pohledy. Fjodor jí to vracel se stejnou intenzitou. Od začátku byl připravený čelit ze strany nepředvídatelné dívky zrádnému útoku, ale v jejím výrazu nenašel zradu, nýbrž jen upřímný vztek.
„Co se stalo?“ chtěl vědět.
„Zabil jsi pavouka! Trestem za takový zločin je smrt,“ vyrazila ze sebe.
Fjodorovi ohromením poklesla brada. „To nemůžeš myslet vážně,“ zaprskal.
„Pavouci jsou posvátnými tvory drowí bohyně, ty nevzdělaný vesničane!“
Muž to se střízlivým zájmem zvážil. V poslední době toho hodně prožil, následkem čehož měl nervy napjaté k prasknutí. V takovém stavu mu dívčino prohlášení připadalo úžasně absurdní. „Mám to chápat tak,“ pronesl pomalu, „že uctíváte hmyz?“
Zachovat si za podobných okolností vážnou tvář nebylo nijak snadné, ale Liriel to dokázala. Hrdě vztyčila bradu. „Ano, samozřejmě. Když už tomu tak chceš říkat.“
Fjodor se na dívku na chvíli zadíval a pak položil hlavu do spletených pramenů jejích vlasů a začal se třást. Smích se mu zrodil v břiše a za chvíli propukl s plnou silou. Odvalil se stranou, rukama se držel za boky a kolébal se sem a tam.
Jakmile ji přestala tížit jeho váha, vyskočila temná elfka na nohy, s vrhacím pavoukem připraveným k hodu. Pohled na její zbraň v muži vyvolal další záchvat smíchu.
Liriel zírala na Fjodora, příliš vyvedená z rovnováhy jeho podivným chováním, než aby dokázala patřičně zareagovat na takové rouhání. A tak jen stála a čekala, až mužův nepochopitelný smích utichne.
Konečně přišel k sobě a otřel si slzy z očí. „Myslím, že se už můžu bez dalších odkladů vrátit do Rašemenu,“ řekl a v očích mu přes vážný výraz v obličeji pobaveně jiskřilo. „Protože teď už jsem slyšel úplně všechno.“
21.
Poutník
Nisstyre kráčel jasným ranním světlem, tvář chráněnou a skrytou pod záhyby kápě. I přes snahu drowího kněze nebyl ještě dost silný, aby mohl sesílat mocná kouzla nutná pro okamžité přemístění. On i jeho bojovníci byli nuceni vyrazit pěšky. Pro drowy bylo nesmírně riskantní pohybovat se krajem za dne a Nisstyreho družina – zejména pak Gorlist – začínala být čím dál neklidnější.
Když konečně dorazili k prvnímu z jeskyněmi provrtaných kopců, vrhalo pozdně odpolední slunce dlouhé stíny přes kamenitou zem. Kouzelník, jehož oči byly nejvíc uvyklé krutému dennímu svitu, byl první, kdo si všiml čtyř v dálce ležících nehybných postav. Nisstyre tiše, ale zuřivě zaklel, když v nich poznal drowy, které poslal pátrat po Liriel Baenre.
Přispěchal k nim. Ulevilo se mu, když zjistil, že stále dýchají. Ještě lepší bylo, že jednomu z nich trčela z ramene šipka. Nisstyre se sehnul, vytáhl ji a přičichl k ní. Charakteristický pach drowího uspávacího jedu – lektvaru založeného na magii Temných říší – byl na zbrani stále patrný.
„Ona to opravdu dokázala!“ zamumlal si pro sebe kouzelník.
Nisstyreho to zjištění tak potěšilo, že lovce probral mnohem jemnějšími kopanci, než by uplatnil za jiných okolností. Použitý jed účinkoval nanejvýš pár hodin a tudíž bylo pravděpodobné, že se Liriel nedostala daleko. Ovšem to jenom za předpokladu, že cestovala pěšky. Nisstyre se modlil, aby se nepřemístila magickou branou. Sice byly způsoby, jak vystopovat kouzelníka i po stříbrných cestách magie, ovšem ty byly mimo jeho schopnosti.
Z chmurných úvah ho vytrhl až vítězný výkřik. Gorlist ho zavolal k sobě a ukázal na malý, slabý otisk elfí boty.
Nisstyre přišel, ale rukama zuřivě gestikuloval v tiché řeči drowů, aby bojovníkovi připomněl, jak je důležité být nenápadný. Gorlist souhlasně přikyvoval, avšak plísnění přestál s trpělivostí napjatého luku.
Nisstyremu došla marnost jeho snahy, a proto dychtivého drowa vyslal mávnutím ruky na lov. Zároveň se ale stále držel v jeho těsné blízkosti. Když si uvědomoval Lirielinu skutečnou cenu, nemohl si Nisstyre dovolit ztratit ji kvůli Gorlistově pomstychtivosti.
Je zvláštní, přemítal Nisstyre, že Gorlist svůj hněv zaměřil na tu dívku, a ne na lidského válečníka, který ho tak vážně zranil. Během chůze se mu myšlenky točily kolem podivného člověka a jeho amuletu, který nyní vlastnila Liriel.
Také musel zvážit možnost spojení mezi těmito dvěma zoufalými bytostmi. Zajisté se již setkaly, neboť kdo jiný by si zasloužil takové náročné divadlo, které ho Liriel nechala sehrát v Temných říších? Toho člověka znala a bála se ho; to bylo jisté. Jak se však setkali a k čemu by mohlo dojít, kdyby se jejich cesty znovu střetly? Bylo nemyslitelné, že by pyšná příslušnice rodu Baenre spojila síly s lidským mužem, a to bylo dobře. Kouzelníkovi se ani trochu nelíbila představa Lirieliny magie temných elfů ve spojení s mužovým neuvěřitelným bojovým šílenstvím. Vhaeraunových následovníků bylo příliš málo, než aby je mohl riskovat v takhle nerovné bitvě!