Выбрать главу

Celý den se Liriel s Fjodorem střídali na hlídce a při odpočinku. Drowí elfka věřila kouzelnému kruhu, že od nich odvrátí zvědavé oči, ovšem ochranu proti fyzickému útoku neposkytoval. Oba cestovatelé zůstávali bdělí, a to nejenom vůči vnějšímu nebezpečí, ale i vůči sobě navzájem.

Protože nemohli spát, mluvili spolu. Fjodor vyprávěl jeden příběh za druhým. Některé byly hrdinské, jiné komické, avšak všechny skrývaly významy, které Liriel zajímaly. Neméně fascinující bylo Fjodorovo neustálé srovnávání mezi „těmi, kteří spřádají myšlenky, a těmi, kteří spřádají sny“. Drowové – s výjimkou stále se zmenšující hrstky těch, kteří odpočívali formou elfského transu – nesnili ani během spánku, ani v bdělém stavu. Přemýšleli, kuli pikle a pak spali. Liriel sama do transu neupadala, přesto přemýšlela, jestli by se její pátrání po runové magii nedalo označit za jistý druh snu. Jestli ano, tak potom by i ona byla v srdci tkalcem snů. Něco takového bylo pro menzoberranzanského drowa naprosto cizí, ale přesto se zdálo, že k ní se to jaksi hodí a zaplňuje to vnitřní prázdnotu, již nikdy dřív nedokázala pojmenovat.

To samé dokázal i smích, o který se během dne mnohokrát podělili. Chvílemi vážný a pak zase hravý Fjodor vnímal svět s pokřiveným černým humorem, který nebyl příliš vzdálený jejímu vlastnímu. Jeho hluboký basový smích se často připojoval k jejímu. Tak se drowové nechovali. Jejich humor byl založený na soutěživosti a smíchu na úkor druhých. Docela si začínala užívat i Fjodorovy drobné posměšky, které v sobě neměly nic ze zlovolných úmyslů obvyklých u ní doma.

Fjodor jí vyprávěl o své zemi a o zemích, jimiž prošel, a o bitvách, které viděl. Ačkoliv v jeho slovech poznala lásku k cestování a k dobrodružství rovnající se té její, překvapilo Liriel, že k umění boje jako takovému netíhne.

„Jestli se nezajímáš o šerm, jak je potom možné, že bojuješ tak dobře?“ chtěla vědět.

Mladý muž pokrčil rameny. „Rašemen je malá země obklopená mocnými nepřáteli. Každý Rašemenec se od raného věku učí bojovat.“

„Stejně tak drowové. V tobě je však mnohem víc než to,“ prohlásila Liriel klidně. „V Menzoberranzanu jsem viděla několik lidí. Někteří bojují lépe než jiní, ale všichni snadno umírají. Ty se ovšem držíš života s mnohem větší odolností, než by se zdálo přirozené.“

Fjodor dlouho tiše seděl a měřil si ji vytrvalým, klidným pohledem. Liriel si na okamžik vzpomněla na kouzlo Llothiných kněžek umožňující čtení mysli a říkala si, jestli ji člověk nezkoumá podobným způsobem. Nezdálo se sice pravděpodobné, že by obyčejný lidský muž, a navíc prostě oděný poddaný, mohl ovládat taková kouzla, ale Liriel se již stihla naučit nesoudit příliš rychle. Když mladý bojovník konečně přikývl a rozhovořil se o sobě blízkých věcech, měla podivný pocit, že právě prošla druhem zkoušky.

Temná elfka napjatě naslouchala Fjodorovu vyprávění o rašemenských berserkrech a podivné chorobě, která ho odlišuje od zbytku bratrstva bránícího zemi. Poslali ho pryč, protože již nedokázal ovládat bojové šílenství a stal se tím pádem nebezpečným všem okolo.

„To je naprostý nesmysl!“ přerušila ho Liriel rozhořčeně. „Po tom, co jsem tě viděla v boji, mě nenapadá jiný válečník, kterého bych měla po svém boku raději!“

Mladý muž jí věnoval prchavý poloúsměv. „To je pro mě čest, má malá vráno. Pomysli však na nebezpečí. Musím bojovat, dokud proti mně někdo stojí. A to nebývá vždy ta nejlepší strategie pro mě nebo mé spojence. Čeho se ale bojím nejvíc, je,“ řekl tiše, „čím bych se mohl stát, než boj skončí. Sama jsi viděla, co jsem udělal medvědovi. Na svou duši přísahám, že kdybych měl možnost svobodně se rozhodnout, nikdy bych nic takového neudělal. A jestli už teď nedokážu své činy ovládat, jak dlouho bude trvat, než nerozpoznám přátele od nepřátel?“

Liriel přikývla. „To chápu.“

„Potom také pochopíš účel mé dajemmy. Čarodějnice, které vládnou mé zemi, mě vyslaly najít prastarý amulet, který může pojmout tuhle nebezpečnou sílu, takže ji znovu budu moct ovládat vůlí.“

O ano, tomu rozuměla velmi dobře. Lirielino srdce náhle pokleslo pod vahou ukradeného amuletu. „Neříkej. Amulet, který dokáže uchovat magii,“ zopakovala otupěle.

„Přesně tak tomu je. Jak ale funguje, netuším.“

Možná že on ne, ona to ale věděla. Liriel se nedokázala radovat z toho, že o moci amuletu ví víc než Fjodor a možná i samotné rašemenské Čarodějnice. Teď byl její, vykoupený vysokou cenou, a tak to také musí zůstat. Ale přesto…

„Co se stane, jestli ho nikdy nezískáš zpátky?“ zajímala se.

Pokrčil rameny a prohrábl uhlíky v ohni. „Znamená můj život a jakoukoliv pomoc, kterou by mohl můj meč poskytnout při obraně země.“

Liriel se prudce postavila. Zamířila k ústí jeskyně a Fjodorovi, který ji chtěl následovat, pokynula, aby zůstal na místě. Po tom všem, co se mezi nimi stalo, potřebovala chvíli o samotě, aby si věci srovnala v hlavě.

Den se pomalu chýlil ke konci, ale venku před jeskyní vše zalévalo jasně zlaté světlo. Temná elfka zírala tak dlouho, jak to šlo, a pokoušela se zvyknout si na jas světa na Povrchu. Ještě bude trvat mnoho dní, než jím bude moct kráčet bez velkého nepohodlí i za dne. Právě teď ji však trápila otázka, zda jím bude kráčet sama.

Svůj vlastní úkol nemohla jen tak zavrhnout, neboť by ji to mohlo stát život. S vědomím toho, jakou touhu po moci ve svých lidech vyvolala, Liriel pochybovala, že by se do Temných říší mohla někdy vrátit, a to ať s amuletem, nebo bez něj. Ani na Povrchu by bez drowí magie nedokázala přežít dlouho. Byla kouzelnicí, a ne válečnicí, a i když její mistrovství se zbraní bylo pozoruhodné, v nepřátelském světě nemohlo stačit. Ne, amuletu se nemohla vzdát.

A proč by také měla? Fjodor z Rašemenu byl člověk, muž a poddaný, a tudíž podle všech Liriel známých měřítek nebyl hoden pozornosti. Proč potom ten nevítaný zájem o jeho osud? Tahle otázka mladou temnou elfku mátla a rozčilovala.

Ze všeho nejvíc ji ale trápilo, že jedna osoba nemohla povstat, aniž by druhou srazila k zemi. Vždycky to tak bylo a za celý život ji nenapadlo to jakkoliv zpochybňovat. Teď se kruté skutečnosti vzepřela, zkoumala křivolaké uličky své drowí mysli a pátrala po jiném řešení.

A přesto, když se Liriel vrátila do uklidňující temnoty společného tábora, učinila to s amuletem schovaným až na samém dně cestovního vaku.

Za soumraku se Liriel s Fjodorem vykradli z úkrytu a po vlastních stopách se vrátili ke zničené jeskyni. Jak se blížili k bojišti, zvedl se k nebi oblak nespokojeně krákajících vran, vyrušených od hostiny.

Fjodorovy rysy nabraly při prohlídce den starého masakru zachmuřený výraz. Liriel předpokládala, že Rašemenci není připomínka nedávného záchvatu bojového šílenství příjemná, ale přesto bez váhání zamířila přes kameny posetou zem k tělům padlých nepřátel. Potřebovala znát odpovědi na jisté otázky.

Zabitého quagota si nevšímala, místo toho si klekla k pozůstatkům temného nágy. Jeho šupiny byly matné a zaprášené, přesto stále představovaly úctyhodnou zbroj. Svým nejsilnějším nožem Liriel řezala a páčila tak dlouho, dokud neodloupla šupiny z určitého místa. Pak řízla hluboko do masa a z rány vytáhla vak, který vypadal víc jako cestovní pytel než něco, co se dá najít v nedávno ještě živém tvorovi.