Fjodor se zvědavě přiblížil, zatímco Liriel roztáhla jeden ze vstupních otvorů a vysypala ven jeho obsah. Muž se děsil návratu na tohle místo, ale zároveň chápal dívčinu potřebu vědět, kdo ji vlastně pronásleduje. Popravdě si i on sám přál dozvědět se víc o drowím kouzelníkovi jménem Nisstyre, a hlavně to, co po Liriel chtěl. Proto se pozorně díval, jak sbírá několik podivných předmětů: dlouhou dýku se širokou čepelí, slušnou sbírku nožů, několik lahviček lektvarů a jedů, pevně srolovanou mapu, váček plný platinových mincí, další nacpaný k prasknutí drahokamy, několik svitků kouzel a malou knihu. Liriel si z toho všeho nejdřív všimla knihy, sebrala ji ze země a rychle ji prolistovala. Zničehonic jí poklesla ramena.
„Co to je?“ zeptal se Fjodor opatrně.
„Kniha kouzel, opis jedné, kterou s sebou nesu. Je to dílo arcimága Gromfa Baenre, mého otce.“
Hlas drowí elfky byl chladný a vyrovnaný, ovšem Fjodor si v něm všiml slabého náznaku zoufalství. „Možná mu ji někdo ukradl,“ nabídl jinou možnost.
Liriel zavrtěla hlavou. „Gromf je pravděpodobně nejmocnější kouzelník v celém drowím městě. Magie temného nágy ve srovnání s ním bledne. Ne, tohle stvoření mohlo knihu získat jedině s Gromfovým vědomím a svolením.“
„Je to tvůj otec, chce tě zpátky,“ hádal Fjodor.
„Chce mě zabít! Co si myslíš, že tenhle nága a dva quagoti byli? Diplomatická družina?“
Fjodora tváří v tvář takové zradě nenapadlo jediné slovo útěchy, a tak jen tiše stál, zatímco za všech okolností praktická elfka sbírala nágovy poklady. Dýku si vzala místo meče, o který přišla v jeskyni, a nože si zastrkala do různých pouzder, chytře skrytých všude možně na těle. Zjevně jí nevadilo, že Fjodor ví, kde a čím je ozbrojená.
Mladý muž v tom neviděl jen příznak duševního rozrušení, ale také známku důvěry. Ohromilo ho, že dívka, která tak strašlivou zradu přijala se stoickým klidem, svou důvěru věnovala právě jemu. Fjodor si začal vážit Lirieliny silné chuti do života, avšak teprve teď zahlédl jejího skutečného nezlomného ducha. Jak musel vypadat její život mezi drowy, si nedokázal představit. Měl podezření, že to, čím se mohla stát, by stvořilo příběhy, jež by si pak vyprávěly děti jeho dětí.
Liriel všechno sbalila a knihu si nechala nakonec. Zvedla ji, zaváhala a pak ji podala Fjodorovi. „Tohle je příliš cenné, než abychom to tu nechali ležet, ale já ji nedokážu nést.“
V hlase jí nezněla sebemenší stopa slabosti, jen chladná věcnost. Rašemenec to ocenil a obdivoval ji pro to. Vzal si od ní knihu a umístil ji na samé dno cestovního vaku. Poté elfce podal ruku.
Liriel zaváhala, pak se svými štíhlými prsty dotkla jeho a nechala si pomoct na nohy. Ani pak se okamžitě neodtáhla. Bok po boku odešli do sbírající se tmy.
Minula hodina a pak další, než Fjodor přerušil ticho, které mezi nimi vládlo. „Kam jsi měla namířeno, než se Nisstyre vydal po tvé stopě?“
Na Ruathym, pomyslela si Liriel, ale zatím ještě nebyla připravená podělit se o cíl své cesty. Místo toho jmenovala Hlubinu a on zamyšleně přikývl.
„To je dlouhá cesta, a jestli si chceme před tvými pronásledovateli udržet náskok, musíme cestovat přes den. Budeme potřebovat zásoby a koně. Kousek odtud je vesnice Trolí Most, kde mohu opatřit oboje.“
Drowí dívka se na něj zmateně zadívala. „Ale co tvoje vlastní pátrání? Myslela jsem, že se chceš střetnout s Nisstyreho zloději!“
„A také se střetnu. Nejdřív se postarám, abys dorazila bezpečně do cíle, dokud jsem toho ještě schopen. Jsou v Hlubině lidé, kterým můžeš věřit?“
„Myslím, že ano, ale tvůj…“
Fjodor ji umlčel prstem přitisknutým na její rty. „O mě se nestarej; i můj úkol dojde naplnění. Ať půjdeš kamkoliv, Nisstyre půjde za tebou. Nebo ne?“
„Ano, ale…“
„Už dost!“ rozmáchl rukama v předstírané zlosti. „Neshodli jsme se, že budeme spolupracovat?“
Liriel přikývla. Když o tom Fjodor mluvil, znělo to opravdu jednoduše. V hlavě jí vířily všechny možnosti, které taková dohoda nabízela. Pokud dvě osoby mohly skutečně spojit schopnosti a síly, o kolik víc toho mohly dosáhnout než jednotlivec! Možná že tohle je správná cesta…
A přesto se jí cestou k vesnici začaly vracet vzpomínky na život v Menzoberranzanu. I přes lehkomyslný přístup ke kněžskému životu měla zákony Lloth ukotvené hluboko v hlavě i v srdci. Viděla oběti, které Lloth požadovala, i krutě vynucenou izolaci očekávanou od všech, kdo Paní chaosu sloužili. Moc drowích žen nepřicházela zadarmo a jen Llothiny kněžky dokázaly v plné míře pojmout míru krutosti své bohyně.
Liriel si nemohla pomoct a musela přemýšlet, jakou cenu bude muset zaplatit za to, že pomýšlí na spojení svých sil s lidským mužem. A ještě hůř, že si myslí, že její sen by mohl uvolnit místo jinému. A nejvíc rouhačské bylo, že si vůbec kdy dovolila snít.
Ne, to, co Fjodor navrhoval, nakonec nebylo vůbec snadné.
22.
Pavoučí polibek
Drowí elfka a rašemenský muž kráčeli nocí a s prvními ranními paprsky spatřili pole označující přítomnost blízké vesnice. Zastavili se na kopci, ze kterého byl výhled na zelené a sladce vonící místo, kterému Fjodor říkal louka. Za loukou a několika vršky spatřila Liriel záblesk modré a bílé, který nemohl být ničím jiným než řekou Dessarin. Temná elfka přejela krajinu ostrým zrakem a našla místo, které vyhovovalo jejím záměrům: malou zakrytou mýtinu na stromy porostlém kopci, shlížejícím na řeku.
„Musíš zůstat tady,“ varoval ji Fjodor. „Obyvatelé Trolího Mostu si z rukou drowích nájezdníků hodně vytrpěli, a tak by je tvoje přítomnost nepotěšila.“
Liriel to přijala bez námitek. „To mi vyhovuje, stejně už neujdu ani krok.“ Svá slova nakonec zdůraznila širokým zívnutím. Po Fjodorově naléhání se protáhla závojem popínavých rostlin, které dusily malý tis. Stín ji uchrání před sluncem, piwafwi poskytne neviditelnost. Tady bude moct odpočívat v bezpečí.
Když byl Fjodor přesvědčený, že je všechno v pořádku, odspěchal dolů z kopce k Trolímu Mostu. Čas novu již minul, a proto doufal, že strach vesničanů z nájezdu temných elfů odešel s ním. Přesto se cítil provinile, že se vrací s drowími lovci těsně za sebou. Sužovaní vesničané měli i bez něj dost starostí a Fjodor jim nechtěl přinášet další.
Stejně jako předtím, i dnes zaslechl zvuky dřív, než spatřil palisádu. Vrzání kol povozů, směs hlasů davu lidí a občasné tóny flétny nebo jakéhosi strunného nástroje plnily vzduch. Fjodor přidal do kroku. Konečně přijeli kupci a s nimi jarní slavnost.
Nejprve měla Liriel nejčistší úmysly. Jistě, vybrala si místo k útěku a připravila bránu, která mohla odnést jednoho nebo dva lidi, ale to byla jen zdravá opatrnost a nic víc. Skutečně měla v úmyslu zůstat v úkrytu a dohnat zameškaný spánek. Když se poprvé projevila její vrozená zvědavost, zopakovala si Fjodorovo varování o nenávisti lidí k drowům a potlačila touhu vidět lidské tržiště na vlastní oči. To jí vydrželo dobrou půl hodinu.
Liriel si vzala piwafwi a přehodila ho přes sebe. Zázračný třpytivý plášť měl neurčitou černou podšívku, a tak byl skvělý, když chtěl člověk zapadnout do davu. Obrátila ho tedy naruby a na ochranu proti slunci si stáhla kápi hluboko do čela. Pak prohrabala cestovní vak, ze kterého nakonec vytáhla pár rukavic, kterými chtěla zakrýt temnou kůži na rukou a skrýt typicky elfsky štíhlé prsty. Nakonec snesla menší kouzlo, které její tváři propůjčilo lidský vzhled. Výtáhla drobné zrcátko z leštěného bronzu a prohlédla si novou podobu. Zašklebila se a vybuchla smíchy.