Při tom zvuku vylétlo k nebi vyplašené hejno hnědých ptáčků hnízdící v blízkých křovinách. Liriel pozorovala, jak mizí v dálce, a pak vyšla z úkrytu a zamířila dolů z kopce k místu, kterému Fjodor říkal Trolí Most.
Trolí Most ničím nepřipomínal ponurou pevnost z období Fjodorovy první návštěvy. Kupecká karavana nepřinesla jen zboží a příležitost k obchodu, ale také novinky ze vzdálených zemí a povznesenou náladu, která – ačkoliv se ani zdaleka neblížila nadšenému veselí rašemenských oslav – unaveného mladého válečníka uklidnila a potěšila.
Fjodor si všiml, že s karavanou přišli i tradiční průvodci: ozbrojení strážní hledající místo k napití a trochu společnosti, umělci věnující se širokému okruhu činnosti od drátenictví po vykládání budoucnosti, cestující bardi všech druhů, počínaje sběrači klepů a konče žongléry a hudebníky. Také vesničané vyšli v plné síle do ulic. Odění do nejlepších šatů a vystavující plody své zimní práce.
Fjodor se snažil vyřídit všechny pochůzky co nejrychleji. Nepoužíval platinové mince, které Liriel získala z těla nágy, ty by na vesnickém trhu přilákaly nechtěnou pozornost. Jeho vlastní stříbro se k chystaným nákupům hodilo mnohem lépe. Nejdřív koupil dva koně: grošovanou klisnu a hnědého valacha; obě rychlá a vytrvalá zvířata. Chlapci pomáhajícímu ve stájích vtiskl do ruky hrst měďáků a požádal ho, aby koně vyvedl z vesnice a uvázal je na východním cípu louky. Chlapec byl příliš nadšený nenadálým bohatstvím, tudíž ho ani nenapadlo klást ohledně nezvyklého požadavku nějaké otázky. Skutečně, ani Fjodor sám nevěděl, proč to udělal. I přes bezstarostné veselí vládnoucí tomuto dni se cítil podivně nesvůj. Rychle nakoupil několik dalších věcí: podomácku tkané šaty místo svých spravovaných, dámský plášť s kápí na ochranu Lirielina citlivého zraku před sluncem, sušené cestovní příděly, drát na nastražování pastí, kus vydělané jelení kůže na záplatování bot a šatů a další rozličné věci nutné na dlouhou cestu. Fjodorovy potřeby byly skromné a byl zvyklý šetřit, přesto však neodolal ještě jednomu nákupu. Šlo o přívěsek, poslední zbývající výrobek trpasličího šperkaře. Fjodor okamžitě poznal, proč drahokam nebyl prodaný, ale právě kaz z něj dělal dokonalý dar pro Liriel. S požadovanou sumou se tak s radostí rozloučil.
Přestože se již chtěl vrátit k úkrytu, kde drowí elfku zanechal, Fjodor si od rána neodpočinul ani se nenajedl a před ním byla stejně dlouhá cesta jako ta sem. Rozhodl se proto zaskočit do vesnického hostince na něco k zakousnutí a k zapití. Hostinská Saida ho poznala a zavolala na jednu z obsluhujících dívek, aby mu našla místo v horním patře. Protlačil se přeplněnou nálevnou a vystoupal po schodech. Jedna z ložnic byla vybavená stoly a Fjodor si našel prázdné místo u okna. Pod ním byla střecha kuchyně a za ní tržiště. Zatímco se cpal chlebem a sýrem, mohl pozorovat radostný ruch pod sebou.
Náhle, s rukou na půli cesty k ústům, ztuhnul. Odstrčil jídlo stranou a naklonil se blíž k oknu.
Poblíž středu návsi spatřil drobnou, štíhlou postavu zahalenou v tmavém plášti. Jednoznačně ženská postava mohla patřit někomu starému i mladému, tmavému i světlému. Kvůli šatům nijak nevyčnívala, neboť hodně návštěvníků mělo podobné oblečení – toho dne vál vítr přímo od řeky a vzduch byl chladný a lezavý. Přesto přitahovala zvědavé pohledy. Kráčela až příliš lehce a pohybovala se hladce a elegantně.
Žena se na chvíli zastavila u jednoho ze stánků a rukou v rukavici zkoumala vystavené zboží. Vtom k ní přistoupil okolo procházející žoldnéř a chytil ji za zápěstí natažené ruky. Naklonil se blíž a pronesl něco, co Fjodor nemohl slyšet. Slova však doprovázel výmluvným trhnutím hlavou směrem k hostinci.
Žena Fjodorovi dobře známým nadřazeným způsobem zdvihla kápí zastíněnou hlavu. Vyskočil na nohy a prodral se kolem korbely obtěžkané dívky. Ta vydala nelibé vypísknutí, které se rychle změnilo ve skutečný křik, to když Fjodor vykopl jedno z oken.
Pod ním byla střecha přízemní kuchyně; strmě skloněná a končící kousek od země. Protáhl se rozbitým oknem a nohama napřed dopadl na střechu z hrubých břidlicových tašek.
Cestou dolů ještě zahlédl, jak se žoldnéř zamračil a přitáhl si dívku k sobě. Kápě jí sklouzla z hlavy a na slunci se zaleskly bílé vlasy rámující tvář černější než bezměsíčná noc.
V tom okamžiku Fjodor dopadl na zem a srazil při tom dva statné kupce. Odvalil se z nich stranou a znovu vyskočil na nohy, tentokrát již s mečem v ruce. Nevšímal si křiku a pěstí hrozících kupců a začal se prodírat davem k místu, kde stála odmaskovaná Liriel.
Postupoval pomalu, protože zpráva se davem rozšířila naopak rychle a s ní i panika, která svojí silou zdaleka neodpovídala drobné drowí postavě v jejím středu. Mnoho lidí se před obávaným temným elfem obrátilo na útěk a sráželo a pošlapávalo při tom pomalejší nebo méně vystrašené jedince. Tlak a směr pohybu vyděšených vesničanů držel Fjodora dlouhou dobu na místě.
Pak došlo k další, mnohem ošklivější změně nálady. Oblast kolem drowí dívky se vyprázdnila a vesničané zjistili, že je sama. Celoživotní nenávist a generace donedávna zapomenutých křivd byly namířeny proti temné elfce.
Stejně jako psi kroužící kolem uvězněné sněžné kočky se začali znovu opatrně přibližovat. V odpoledním slunci se zaleskly nože.
Fjodor odstrčil z cesty párek vyděšeně civících minstrelů a vrhl se kupředu právě ve chvíli, kdy Liriel shodila rukavice a začala provádět gesta sesílaného kouzla. Někteří z útočníků si toho rovněž všimli, správně zařadili povahu pohybů rukou a couvli. Fjodorovi se tak na okamžik otevřela cesta až k Liriel. Její oči našly jeho, všimly si taseného meče a zaváhaly. Pak jednou štíhlou rukou mávla vzduchem a rozptýlila magii, kterou dosud shromažďovala. Zavřela oči a přitiskla si obě ruce na spánky, jako kdyby chtěla dotírající dav vytěsnit z hlavy.
Okamžitě ji obklopila koule neproniknutelné temnoty, která dvaceti stopami v průměru zahalila větší část návsi. Dav od nepřirozeného úkazu spěšně couval a mnozí se žehnali proti drowímu zlu.
„Co je pro jednoho noční můra, je pro druhého příležitost! Tak hrr na ni!“ zakřičel známý hlas. Muž s tmavou bradkou se protlačil až na vnitřní okraj davu, zamířil na střed koule a vypustil šíp do místa, kde Liriel stála. Fjodor okamžitě poznal lovce odměn a rozběhl se k němu.
Z opačného konce koule se ozvalo mužské zasténání bolesti a ženský výkřik. „Zabila ho! Střelila mojeho Tyrona!“
Ještě než stihl založit druhý šíp, chytil Fjodor lovce odměn za ruku. „Ty zatracený idiote!“ zahřímal. „Tvůj šíp proletěl tmou do davu za ní.“
Muž sklonil luk. Pohlédl na Fjodorův tasený meč a zamyšleně se podrbal ve vousech. „Zase ty, co? Navrhni něco lepšího a jedno z uší té děvky bude tvoje.“
Neúprosná a tentokrát čistě jeho vlastní zuřivost zaplavila mladého válečníka. Napřáhl se a plochou stranou čepele praštil lovce odměn těsně nad opasek. Z lovce sípavě unikl vzduch a muž se složil k zemi. Fjodor se přemístil mezi půlnočně černou kouli a dav. Meč držel výhružně před sebou.