„Liriel!“ zakřičel, aniž spustil oči ze zachmuřených vesničanů. „Jsi zraněná? Jsi vůbec tam?“
„A kde bych měla být?“ odsekla. Zdálo se, že její hlas přichází seshora, těsně zpod horního okraje temnoty. „Co kdybys šel za mnou?“
S posledním varovným pohledem k vesničanům vstoupil Fjodor do koule drowí magie.
Když se Fjodor vrátil s koňmi, barvily již paprsky zapadajícího slunce hladinu řeky Dessarin. Liriel zvířata, tak rozdílná od jízdních tvorů Temných říší, fascinovala, ovšem dnes večer ji zaměstnávaly jiné úvahy. Fjodor byl od doby, kdy prošli únikovým portálem na mýtinu, podivně zamlklý. Liriel předpokládala, že se na ni zlobí, že se vplížila do vesnice. Kdyby si vyměnili role, ona by na jeho místě doslova zuřila. Ještě nikdy dřív nepřiznala vlastní chybu a teď zjišťovala, že to není nijak snadné. Počkala, dokud se nenajedli a při střídavých hlídkách se trochu neprospali, a pak to zkusila.
„Dnes jsem nás oba ohrozila.“
„Oba jsi nás zachránila,“ opravil ji Fjodor. „Se svými kouzly jsi mohla utéct, jakmile tě objevili. Když jsi mě viděla, zastavila jsi se.“
Liriel otevřela ústa, ale zjistila, že vlastně nemá co říct, a zase je zavřela. Když se podívala zpátky, přišlo jí její vlastní chování poněkud podivné. „A co jiného jsem mohla dělat? Jak tě znám, mohl jsi mezi těmi lidmi zase začít masakr!“
„Byl bych příchod zuřivosti uvítal,“ řekl hořce, „ale ta nepřichází z mé vůle.“
„Zkusil jsi to?“ zeptala se dívka, kterou informace vyvedla z míry. Záchrana sebe sama byla prvním pravidlem drowí společnost a to, o co se pokoušel, by téměř jistě znamenalo jeho smrt.
Fjodor pokrčil rameny. Dlouho tiše seděli, naslouchali začínajícímu žabímu koncertu a sledovali měsíc stoupající nad kopce.
Po nějaké době si od opasku odepnul malý sametový váček a podal ho dívce. „Tohle je taková hloupost, kterou jsem našel na tržišti.“
Liriel zvědavě uvolnila šňůrky a obrátila váček vzhůru nohama. Do dlaně jí vyklouzl tenký zlatý řetízek a na něm velký šperk stejně sytě zlaté barvy jako její oči. Byla to nádherná práce, neboť i když byl řetízek starý, šlo nepochybně o dílo elfů a kámen vypadal jako vybroušený a vyleštěný trpasličím řemeslníkem. Přímo uprostřed kamene byl malý, dokonale zachovaný černý pavouček. Liriel zadržela dech. Žluté kameny byly v Menzoberranzanu vzácné a takovou ozdobu by jí mohla závidět každá Matrona!
„Jak se taková iluze dělá?“ zajímala se a otáčela kámen ze strany na stranu.
„To není iluze,“ odpověděl Fjodor. „Ten kámen je jantar. V mé zemi je celkem hojný – krásný, ale nijak drahý.“
„A ten pavouk?“
„Ten je skutečný, zachycený v kameni přírodním neštěstím. Jantar byl kdysi mízou – krví stromů. Nebo to alespoň říkají ti, kteří spřádají myšlenky,“ dodal tiše.
Rozpoznala stoupající tón v jeho hlase a sama dokončila větu: „A ti, co spřádají sny?“
Fjodor byl dlouhou chvíli zticha. „V mé zemi se vypráví příběh o jistém válečníkovi. Když ho opustilo bojové šílenství, toulal se zmatený a zraněný krajem, až zabloudil hluboko do lesa; hlouběji, než by jakýkoliv člověk měl. Za čas dorazil na kouzly obestřené místo a usadil se k odpočinku ve stínu mocného stromu. Pak v dálce spatřil pannu z hvězdného třpytu a stínů. Byla krásnější než jakákoliv, kterou kdy viděl nebo o níž snil. V mé zemi se říká, že muž zemře, když život překoná jeho sny. A tak válečník odešel ze života s vidinou krásné panny před sebou a nevidomý strom uronil zlaté slzy. Jestli zármutkem, nebo závistí, to nikdo neví.“
Poprvé za svůj krátký život nedokázala Liriel najít slova. Události dnešního dne, pečlivě zvolený dar a půvabně podaná poklona skrývající se ve Fjodorově příběhu se jí hluboce dotkly, a zároveň ji zmátly. Na okamžik si celým srdcem přála, aby byla zpět v Menzoberranzanu. Její domovské město bylo se vším chaosem a neustálým bojem mnohem snadněji pochopitelné. Tam znala pravidla a dokázala podle nich hrát. Tady ale netušila, co si počít se všemi rozpornými emocemi, vyvolanými zvláštním světem.
Ale Liriel nepatřila k těm, co žijí v minulosti. Odmítla nepříjemné nové pocity a uchýlila se k něčemu, čemu rozuměla.
Drowí dívka svižně vyskočila na nohy. Zbroj, zbraně i šaty skončily na zemi a brzy stála před společníkem oděná jen v měsíčním světle.
Fjodorův pohled potemněl. Konečně známá emoce! pomyslela si Liriel s úlevou. Touha plála stejně temným plamenem u mužů drowích i lidských. Přesto se mladý muž nepohnul. Sice neodvrátil zrak, ale zjevně si nebyl jistý, jestli má její nabídku přijmout, nebo ne.
Liriel na okamžik málem zachvátila panika. Chtíč bylo známé a uklidňující území, jeden z mála citových projevů, který si drowové směli dovolit. Jestli ne tohle, tak co potom? Jinou cestu zkrátka neznala.
Pak Fjodor natáhl ruku a ona k němu s výrazem smíšeného triumfu a úlevy přistoupila.
Měsíc vystoupal vysoko na oblohu a zaléval jejich tábor slabým světlem, avšak oni si ubíhajícího času nevšímali. Člověk se ve složitých hrách drowů nevyznal a Liriel zjistila, že jí to nijak nechybí. Tohle bylo něco docela jiného, radostného a současně hluboce znepokojivého. Byla mezi nimi upřímnost a blízkost stejně nemilosrdná jako sluneční svit. Spalovala její duši, stejně jako ji svítání bodalo do očí. Skoro to nedokázala snést, ale zároveň nemohla přestat.
Liriel se snažila vzpamatovat a získat alespoň zlomek kontroly nad situací. Přetočili se a tentokrát ona skončila nad ním a převzala vládu nad důvěrným tancem. Dokonce i tehdy ji jeho modré oči svíraly v objetí, které bylo nepříjemně blízké. Zavřela oči, aby se uchýlila do skrytu tmy.
Fjodor to viděl a ani nepotřeboval Zrak, aby poznal čistě sebezáchovnou povahu gesta. Přijal Lirielinu nabídku sebe sama jako dar, i když nechápal, co ten čin pro drowí dívku znamená. Stejně tak si nebyl jistý, jakou roli sehraje tahle noc v jeho životě. Přesto podivným způsobem svého lidu věděl, že jeho osud je nějakým způsobem spojen s temnou elfkou. Naprostá neskutečnost té představy ho ani trochu netrápila; Fjodor byl zvyklý brát život tak, jak přicházel.
Nepochopitelně si vzpomněl na mládě sněžné kočky, se kterým se před lety spřátelil, ačkoliv věděl, že si ho nikdy nebude moct ochočit. Prostě to přijal s klidným odevzdáním, které bylo dědictvím rašemenského lidu. Nevinil kočku z toho, že žila podle své přirozenosti, a ani si nepřál, aby byla jiná. Přesto se tehdy citu nebránil a neudělal to ani teď. Ti, kteří spřádají myšlenky věděli, že objímat drowa je naprosté šílenství. Ti, kteří spřádali sny chápali, že radosti života se měří na okamžiky.
Fjodor natáhl ruku, aby ji pohladil po tváři. Lirieliny rty se slabě usmály a on po nich lehce přejel prstem. Otevřela oči, zadívala se na něj a její zlatý pohled okamžitě ztvrdl. Odtáhla jeho ruku pryč a pohlédla mu do tváře. Na okamžik se Fjodorovi zdálo, že v chladném jantaru zahlédl stopu vlhkosti. Pak Liriel zaťala pěst a udeřila s ní milence do spánku.
Fjodorovi vybuchl v hlavě oslepující záblesk, sežehl mu smysly a zakryl měsíc. Když světlo a bolest ustoupily, zbyla temnota.
Liriel vyskočila na nohy a přejela si hřbetem ruky přes oči. Hořce se proklínala za to, že si dovolila polevit v ostražitosti a zradila svou drowí výchovu. Cena za to byla – přesně podle očekávání – vysoká.