Elfka mrkla k odhozeným šatům, ale na oblékání nebyl čas. Dokonce nestačila ani zdvihnout zbraň. A tak jen stála na místě, ve tváři výraz chladné pýchy typický pro nejvyšší kněžky Lloth, zatímco drowí lovci vstupovali na měsíčním světlem zalitou mýtinu. Nebála se jich. Nakonec měla stále svoji magii a k porážce kouzelníka to chtělo víc než jen pár drowích bojovníků.
Všech šest lovců vytvořilo kolem tábora ostražitý kruh. Liriel poznala čtyři, které nedávno uspala, stejně jako muže s krátce zastřiženými vlasy a dračím tetováním na tváři. Vrhla významný pohled na jeho paži a věnovala mu slabý, posměšný úsměv, který se ještě rozšířil, když mu druhové museli silou zabránit, aby netasil meč. Úsměv však zmizel v okamžiku, kdy lovce odstrčil a do kruhu vstoupil zrzavý drow s černýma očima. Další kouzelník rozhodně vychýlil jazýček vah ve prospěch bojovníků.
„Nisstyre,“ zasyčela. „Přišel jsi mi snad nabídnout další pomoc?“
„Cokoliv si jen budete přát, drahá paní,“ řekl a uklonil se. „Nejdřív ale odstraníme zbytečná rozptýlení.“
Obrátil se na sotva se ovládajícího Gorlista a ukázal na člověka. „Konečně jsi ho našel. Zkus zjistit, jestli se ti ho podaří zabít aspoň ve spánku.“ Schválně promluvil takhle krutě, aby bojovníkovu zuřivost namířil jiným směrem než na dívku.
„Nemusíš se obtěžovat,“ řekla Liriel chladně a obdivovala se, že dokáže mluvit tak klidně. „Už je mrtvý.“
Nisstyre přejel pohledem nehybnou postavu své lidské nemesis a pak se tázavě obrátil na Liriel. „Pavoučí polibek, že? Podivný konec dostaveníčka při měsíčku! Slyšel jsem, že máte dobrodružné choutky, má drahá, ale tohle překonává všechny příběhy. Skoro tomu chudákovi závidím,“ dokončil zdvořile. „Některé věci stojí i za smrt.“
Liriel dělala, že si lesku v kupcových očích nevšimla. Zdvihla bradu a připomněla si, že je žena z rodu Baenre.
„V tom případě ti přeju dlouhý a zdravý život,“ opáčila povýšeným tónem, který si její příbuzné měly možnost vybrousit během staletí nezpochybnitelné vlády. „Jestli jsi přišel kvůli pomstě na tom člověku, jdeš pozdě. Je mrtvý. Poděkuj mi, že jsem ti ušetřila práci, a ztrať se.“
„Ve skutečnosti hledám jistou kouzelnou cetku,“ řekl Nisstyre měkce. „Amulet ve tvaru dýky.“
Odpověděla posměšným odfrknutím a široce rozpřáhla ruce, jako kdyby ho vyzývala k prohlídce. „Jak můžeš vidět, já ho nemám,“ řekla.
„Taková škoda. Vždycky jsem měl pocit, že pátrání po informacích je ze všeho nejzábavnější,“ odpověděl kouzelník. Natáhl ruku a významně si na ní srovnal četné prsteny. Jeden z nich, široký zlatý kroužek osazený jiskřivým černým drahokamem, jí byl hrůzostrašně povědomý. Liriel vytřeštila oči, když v něm poznala prsten bývalého učitele. Kouzelník si toho všiml a usmál se. „Mohu vás ujistit, že on ho již nepotřebuje.“
Takže Kharza je mrtvý, pochopila Liriel se směsicí zármutku a strachu. Jak moc kruté mohlo Nisstyreho „pátrání po informacích“ asi být a kolik mu Kharza o amuletu řekl, než se dočkal smrti?
Zdálo se, že dost. Nisstyre zatlačil na velký černý kámen a ten se zhoupl na miniaturním závěsu. Nabral ze skrytého prostoru pod ním špetku prášku a vyhodil ji do vzduchu. Nezemsky přízračné modré světlo kouzla odhalujícího magii ozářilo mýtinu. Většina Lirieliných věcí se rozsvítila: její drátěná zbroj, elfí boty, piwafwi, většina nožů a vrhacích zbraní. Ovšem amulet – dokonce i schovaný na dně cestovního vaku – doslova zaplál azurovým ohněm.
Nisstyre se sehnul a zdvihl vak ze země. Celý jeho obsah pak vysypal na zem. Ven se vyhrnuly zlaté mince i třpytivé drahokamy a oči drowích zlodějů se rozzářily neskrývanou chamtivostí. Nisstyre je mávnutím ruky zadržel a zmocnil se jasně zářícího amuletu.
„Ztrácíš čas. Nic s ním nedokážeš!“ řekla Liriel chladně.
„Možná ne. Ovšem daleko na jihu je město ovládané drowími kouzelníky, kteří jsou zručnější než ty i já dohromady. Až bude moc amuletu má, budu moct osvobodit svůj lid z falešné závislosti na Lloth. A pak konečně,“ uzavřel Nisstyre vítězně, „drowové opět zaujmou své místo v Noci nad zemí!“
Tohle bylo na Liriel trochu moc. „Ty uctíváš Eilistraee?“
„To sotva,“ odpověděl kouzelník suše. „My následujeme Vhaerauna, Maskovaného pána, drowího boha zlodějů. Eilistraee a její neschopné děvky myslí jenom na tancování při měsíčku a na pomoc nešťastným kolemjdoucím; my tu budujeme království!“
Nisstyre se obrátil na Gorlista. „Seber všechno, co září. Chci prostudovat každý magický předmět, který vlastní.“
Liriel zachvátila panika. „Ty mě tu necháš bez jakékoliv magie?“
„Ne tak docela,“ ujistil ji Nisstyre. „Mezi Vhaeraunovými následovníky je místo pro všechny, kteří se zřekli Noci pod zemí. V tvém případě je to dokonce vysoké místo! Já sám budu mít tu čest učinit tě svou družkou.“
Liriel se mu vysmála do tváře.
Na okamžik si myslela, že ji kouzelník srazí, ale pak se jen uklonil, tentokrát posměšně. „Jak si přejete, princezno. Časem se naučíte, že drowové mohou přežít jen tak, že drží pospolu, a potom se ke mně vrátíte.“ Zpoza opasku vytáhl malý svitek a podal jí ho. „Tohle je mapa. S její pomocí můžete najít cestu do blízké osady Vhaeraunových následovníků. Nemagické zbraně a bohatství si můžete nechat – jestli se chcete někdy dostat do lesní pevnosti, budete oboje potřebovat.“
Svitek pergamenu mu vyrazila z ruky. Pokrčil rameny a odvrátil se. „Jak si přejete. Dříve nebo později se znovu setkáme, princezno.“
„S tím počítej,“ zamumlala Liriel, zatímco se poslední z lovců ztrácel ve stínech.
Počkala, dokud všichni nebyli z dohledu a z doslechu, a pak si klekla k Fjodorovi a začala ho fackami probírat k vědomí. Celou dobu při tom šeptala upřímné děkovné modlitby – každému a všem drowím bohům, kteří mohli naslouchat – že Fjodor zůstal po celý rozhovor poslušně „mrtvý“.
Po několika chvílích jednoduché, leč účinné léčby Rašemenec zasténal a pohnul se. Posadil se a rukama se chytil za spánky. Jeho zamlžené oči se upřely na Liriel. Nejdřív se vrátily vzpomínky a pak se o slovo přihlásilo zmatení. „U nás doma se takové věci dělají jinak,“ zamumlal.
Liriel se náhle postavila. Natáhl se a chytil ji za ruku. „Proč?“ zeptal se tiše. „Nic víc nechci vědět. Jen mi řekni proč.“
Odstrčila ho a začala sbírat svršky. „Jestli tě to zajímá, tak jsem ti právě zachránila život,“ zavrčela. „Přišel sem Nisstyre a jeho drowí zloději. Kdybych je nepřesvědčila, že jsem jim ušetřila práci, okamžitě by tě zabili.“
Fjodor stále vypadal překvapeně. „Ale jak mohli věřit, že jsi mě zabila, když přišli právě v takové chvíli?“
„Protože tak to chodí.“ Přerušila zavazování tuniky a pohlédla mu přímo do očí. „Takové hry se zase hrají u nás doma. Jedna z nich se jmenuje pavoučí polibek, podle pavouků, kteří zabíjejí hned po spáření.“
Muž na ni upřel zjevně zděšený pohled. Liriel se v duchu připravila na odpověď. Podle toho, co se o lidském společníkovi stihla dozvědět, očekávala zhnusení, odpor, hrůzu a možná naprosté odmítnutí.
On ale jen zavrtěl hlavou. „Ach, moje malá ubohá vráno,“ řekl měkce. „Jaký život jsi to musela žít!“
Čemu Liriel nerozuměla, to se rozhodla ignorovat. „Vstávej,“ pobídla ho řízně. „Když si pospíšíme, tak je ještě můžeme dohonit.“