Fjodor si ji podivným způsobem změřil. „Vím, proč se jim musím postavit já. Proč bys ale měla riskovat ty?“
„Vzali mi veškerou magii! Zbraně, knihu kouzel, dokonce i boty a plášť!“
„Ale to jsou jen věci,“ podivil se.
„Nisstyre má Poutníka,“ řekla prostě. Bylo nebezpečné mu to sdělit – stále ještě nepřišla na způsob, jak se o moc amuletu podělit – ale neviděla jinou možnost. „V jeho ruce jsem viděla amulet ve tvaru dýky. Nebo je snad i tohle jen ‚věc‘, která nestojí za námahu?“
V očích mu zaplál vztek a sáhl po opasku. „Tisícero omluv, paní kouzelnice! Vaše potřeba je stejně naléhavá jako moje.“
Společně klouzali dolů z kopce za drowími zloději. Liriel bolestí zatínala zuby, když jí ostré kameny a trny drásaly bosá chodidla. Náhle se zastavili na říčním břehu. Drowové byli na lehkém dřevěném plavidle a bidly se odstrkovali do rychlejšího toku dál po proudu. Nisstyre si jich všiml a nařídil zastavit.
„Bravo, princezno!“ zavolal a smutně se usmál. „Podařilo se vám mě přelstít! Přesto jste prohrála.“ Vysoko do vzduchu pozvedl malý předmět. Měsíční paprsky se odrazily od matného zlata prastaré dýky. „Dokud tohle nezískáte zpátky, řekl bych, že vítězství je mé!“ Nisstyre jí poslal vzdušný polibek a pokynul vojákům, aby pokračovali ve strkání člunu do proudu.
„Nezískáte zpátky,“ zopakoval Fjodor. Nevěřícně se obrátil na společnici. „Ty jsi ho celou tu dobu měla u sebe! A přesto jsi mi nic neřekla. Proč?“
Liriel odmítala ustoupit, avšak před jeho obviňujícím pohledem bylo nevysvětlitelně těžké neuhnout. „Měla jsem své důvody.“
Mladý muž se zhluboka nadechl a pokusil se uklidnit. Uchopil ji za ruku a sevřel ji mezi své. „Liriel, nepopírám, že by to tak nemohlo být,“ začal opatrně. „Z tvého pohledu důvody mohly být dobré a dostačující. Pro mě je tohle ale příliš. Tady se rozejdeme.“
Liriel vykroutila ruku z jeho sevření a zapřela si pěsti v bok. Její první reakcí byla zlost. Intriky byly tělem i duší Menzoberranzanu, a dokonce i její nejbližší přátelé to brali v úvahu. Proč Fjodor nemohl být pro jednou rozumný?
„Oba amulet potřebujeme,“ připomněla mu a doufala, že tím udeří na praktickou strunu v něm. „Pokud budeme soutěžit, může vyhrát jen jeden.“
Mladý muž přikývl, čímž smutně uznal, že má pravdu. „Dělej, jak musíš, malá vráno, a stejně se zachovám i já.“
Na okamžik jen zírala, neschopná uvěřit, že právě on by zahájil vzájemné soupeření. V očích se mu zračily smutek a rozhodnost a Liriel instinktivně poznala, že žádná pohrůžka nebo lest ho tentokrát nepřesvědčí. Na vlnu prázdnoty, která ji v tu chvíli zachvátila, nebyla připravená.
Nemajíc lepší nápad se Liriel prostě otočila a rozběhla se dolů po proudu za Nisstyrem a ukradeným amuletem.
23.
Rozdělené cesty
Jak noční hodiny zvolna míjely, pokračovala Liriel podél řeky směrem na jih. Pohybovala se tiše a lehce, ale přesto se při každém kroku přikrčila. Zvykla si kráčet naprosto bezhlučně. Chodidla měla odřená a krvácející, přesto pokračovala v chůzi, dokud to jen šlo. Nakonec se schoulila u kmene stromu, objala se rukama kvůli teplu a začala důkladně probírat současnou situaci.
Její drowí magie byla pryč. Nedokázala přivolat temnotu, vytvořit kouzelné plameny ani levitovat. Bez svých kouzly opředených předmětů nebyla schopná neslyšného pohybu a nemohla se zahalit do pláštíku neviditelnosti. Ani nemluvě o mnohem světštější funkci jak pláště, tak bot! Pryč byla i kniha kouzel spolu se složkami, které by jí umožnily vyvolávat kouzelnická kouzla. Možná ji však neopustila alespoň kněžská magie.
Vzpomněla si na slova Qilué Veladorn, že Eilistraee vyslechne věrné kdekoliv a rovněž kdekoliv odpoví. Mohla i Lloth slyšet tak daleko od menzoberranzanských kaplí? Dívka zkusila jednoduché zakletí, které přivolávalo pavouky – požehnání, jež Lloth poskytovala kterémukoliv drowovi. Zašeptala slova kouzla a napjala uši v očekávání tichého cupitání mnoha tenkých nožiček. Neslyšela však víc než cvrkot cvrčků a vzdálené zahoukání lovící sovy.
Temná elfka si přitáhla kolena k hrudi a položila si na ně hlavu. Pod nesmírnou rozlohou nočního nebe si připadala malá a ztracená.
Po chvíli pronikl závojem chmurných myšlenek střípek známé melodie. Liriel okamžitě poznala divoce strašidelnou hudbu hranou na měsícem ozářených slavnostech kněžek Eilistraee. Aniž by pořádně věděla proč, vstala a začala tančit do rytmu vzpomínané písně. Zavřela oči a plně se oddala otáčení, výskokům a vlnění. Bolest v nohou okamžitě ustoupila a po chvíli se zcela vytratila. Liriel to nikterak nepřekvapilo; v taneční extázi se všechno zdálo možné.
Z blízkého kopce ji pozoroval Fjodor. Měsíc mezitím klesl k obzoru a silueta elfí tanečnice se proti slabému světlu jasně rýsovala. Spolu s Liriel tančila další žena. Zjevně také elfka, ale o polovinu vyšší než kterýkoliv smrtelný drow. Fjodor sice nevěděl, co to má znamenat, ovšem utěšilo ho, že Liriel není sama.
Rychlý proud jarním táním rozvodněné řeky Dessarin unášel kupce Dračího pokladu rychle k jihu. Henge, Vhaeraunův kněz, se zájmem sledoval, jak se Nisstyre pře se svým tetovaným poručíkem. Knězova nenávist k Nisstyremu byla téměř stejně silná jako jeho oddanost Maskovanému pánovi, a tak si tuhle malou vzpouru vychutnával s nestydatým potěšením. Gorlist, jak se zdálo, chtěl smrt té princezny a jejího lidského poskoka. To Hengemu připadalo velmi rozumné. Jistě, ta žena mohla posloužit k chovným účelům, ale podařilo se jim získat její kouzlo, a to Hengemu připadalo dostatečné. Za dobu otroctví v Ched Nasadu viděl až příliš mnoho drowích žen, a jestli Gorlist chtěl jednoho z těch dvounohých pavouků zabít, ať mu Vhaeraun požehná.
Přesto se klerik kapitánovi otevřeně nepostavil. Jednou to zkusil, jen aby vyměnil jeden druh otroctví za jiný. Před mnoha lety ho Nisstyre vlákal do Vhaeraunových služeb a výměnou za útěk z Ched Nasadu si vyžádal přísahu krevního pouta. Jakékoliv zakolísání loajality způsobilo na jeho těle hluboké, magií vyvolané rány. Kněz si stále ještě nesl jizvy z předchozích vzbouření a menších selhání ve službě; za dlouhé roky se však naučil, kde přesně leží hranice kletby. Stále byl schopen některých menších činů, a proto pozoroval a čekal na příležitost.
Náhle Nisstyreho zradil hlas a rukama se chytil za drahokam ve tvaru oka, který měl zasazený uprostřed čela. Gorlist to očividně považoval za rozkaz k odchodu, tudíž se vzdálil s prudkostí, která jejich vratký člun nebezpečně rozhoupala. Klerik k sobě mladého drowa zavolal. Pak Gorlistovi podal malý stříbrný kroužek do ucha.
„Tohle sice vypadá jen jako maličkost, přesto ať je válečník zručný, jak chce, některé úkoly jsou velice nebezpečné. Nos tohle a všechna zranění se ti vyléčí.“
Ve válečníkovi se střetla pýcha s praktičností. Pak vrhl opatrný pohled na Nisstyreho a připnul si náušnici na místo.
Zpátky v Menzoberranzanu měla Shakti na kupeckého společníka jen málo času. Její matka, Matrona Kinuere, byla nadšená tím, že do jejího rodu přibyla další nejvyšší kněžka, a zaradovala se nad projevem přízně ze strany Baenre. Okamžitě začala plánovat válku s rodem Tuin’Tarl. Nepřirozený mír musel dříve či později skončit a ti, kdo pak budou připraveni nenápadně jednat, budou ve výhodě.
Shakti tak byla okamžitě zaplavená povinnostmi spojenými s novým postavením, ale nevadilo jí to. Raději pozorně naslouchala a učila se dovednostem, které snad jednoho dne ovládne a využije v mnohem větším měřítku. Na své lovce však nezapomněla; když se Ssasser neozval, jeho i quagoty odepsala jako ztracené. Na druhou stranu Nisstyreho mohla a také měla v úmyslu držet pevně v rukou.