Když se kněžce konečně dostalo chvilky pro sebe, vytáhla věšteckou misku z černého rubínu a seslala kouzlo, které ji s drowím kupcem spojilo. Okamžitě se jí naskytl podivný pohled: malý člun plující rychle tekoucí řekou plnou třpytivých odlesků. S Nisstyrem bylo několik drowích válečníků a on se právě s jedním z nich hádal. Aby si získala jeho pozornost, vyslala do rubínového oka rychlý záblesk bolesti. Kouzelník sebou škubl a zdvihl ruce k čelu. Ten pohyb způsobil, že zlatý amulet visící na jedné z nich se dostal do Shaktina zorného pole.
„Odvedl jsi dobrou práci,“ pochválila ho slovy, která mu telepaticky vysílala do hlavy. „A co teď?“
Odvezu amulet na jih, aby ho tam prozkoumali drowí kouzelníci. Až mi jeho tajemství odhalí, vrátím se do Menzoberranzanu.
Shakti přikývla. Byla si jistá, že kouzelník skutečně udělá přesně to, co říkal; jak by také ne, když ho mohla sledovat, kamkoliv šel, a zabít pouhou myšlenkou. Přesto měla z tónu mentální odpovědi pocit, že by mu zcela důvěřovat neměla.
„A co Liriel Baenre?“
Ta se do Menzoberranzanu nevrátí.
Kněžka-zrádkyně zaklonila hlavu a nadšeně se zachichotala. Silně toužila na vlastní oči vidět podrobnosti smrti své sokyně, a tak seslala kněžské kouzlo čtení myšlenek a vyslala ho po karmínové stezce. Vhaeraun k ní byl štědrý a ze všech darů boha zlodějů si Shakti nejvíc užívala právě tahle drobná vloupání do myslí a duší. Z Nisstyreho paměti vytrhla poslední vzpomínku na Liriel. Princezna, ačkoliv značně ošumělejší, než jak si ji Shakti pamatovala, byla zjevně živá a rázovala si to po říčním břehu jako rozzuřený panter. Shaktina povznesená nálada se zřítila k zemi a ona zúžila své rudé oči.
„Ty jsi mi lhal! Žije!“
Řekl jsem snad, že ne? Pokud si dobře vzpomínám, požadovala jste jen to, aby se Liriel nikdy nevrátila do města. A to bylo zajištěno.
„To nestačí!“ zavřískala kněžka a oběma rukama sevřela okraje věštecké misky.
Záblesk zuřivosti šlehl magickým portálem a zasáhl kouzelníka silou blesku. Rubín v jeho čele se rozzářil tak, že to vypadalo, jako kdyby vzplál karmínovým plamenem. Mučený Nisstyre zaječel a pak se jako bez života zhroutil do náručí drowích následovníků.
Shakti zděšeně odtáhla ruce od misky, zrak stále upřený na blednoucí scénu na hladině. Neměla v úmyslu udeřit a zjevně zašla příliš daleko. Opatrně natáhla prst a lehce se jím dotkla povrchu misky. Ucítila, že v rudém krystalu stále hučí síla magie. Ulevilo se jí; znamenalo to, že pouto ještě nebylo přerušeno a Nisstyre nezemřel. Přesto do Noci nad zemí mohla nahlížet jen jeho očima, takže dokud se znovu neprobere, nemůže jí být k užitku.
Vystřízlivělá z téhle jen těsně odvrácené katastrofy se Shakti usadila v křesle a zamyšleně se zadívala na rubínovou misku. Ještě se musela hodně naučit o povaze nově získané moci a jak ji co nejlépe využít ve svůj prospěch. Jednu věc se ale již naučila: nestačilo to. Nisstyre byl cenný spojenec, ale zranitelný stejně jako všichni smrtelníci.
Zatímco upírala zrak na věšteckou misku, zvažovala kněžka další přístupové cesty k moci a zdrojům Noci nad zemí.
Úsvit Liriel probral z krátkého spánku. Došla zpět k řece, kde se chtěla napít a opláchnout. Tam na kamenitém břehu našla pečlivě složený nový plášť a pár nízkých bot hrubě sešitých z měkké kůže. Nebylo pochyb, kdo je tam zanechal.
Drowí elfka zmateně zavrtěla hlavou. Lidé se o prastarém umění soutěže měli ještě zjevně co učit. Dary však přijala a pokračovala po proudu. Cestou začalo hučení vody postupně sílit. Řeka zde byla mělká a rychlá. Na opačném břehu, ne příliš daleko, se Nisstyreho lovci pokoušeli přetáhnout člun přes nebezpečný úsek toku.
Liriel se přikrčila za blízké keře a pozorně nepřátele studovala. Nyní byl ideální čas na útok. Ačkoliv v ní zbývala jen trocha magie, rozhodla se za každou cenu najít netradiční použití pro menší kouzlo. Hučení proudu ale myšlení příliš neprospívalo a sluch zcela otupovalo. Zbavená magie cítila dívka tuhle ztrátu ještě citelněji.
Naštěstí nic z toho neotupilo její ostrý zrak. Koutkem oka zahlédla, jak se k ní plíží známá tmavá postava. Liriel se otočila právě ve chvíli, kdy se na ni tetovaný muž se zbraní v ruce vrhl. Na poslední chvíli tasila dýku a ránu srazila stranou. Rozmáchlým sekem meče jí vyrazil zbraň z ruky, přiskočil k ní a chytil ji za zápěstí.
Gorlist přitiskl ostrou čepel meče na Lirielinu kůži. „Mám tě poznamenat stejně jako ty mě, kouzelnice?“ zeptal se. „Jak bys mě mohla zastavit? Kde jsou tvá kouzla teď?“
Vysmíval se jí, ale Liriel z jeho očí vyčetla ponížení a došlo jí, o co tady jde. Drowí válečníci se vždy pyšnili tím, že nemají jizvy – pravděpodobně byla první, kdo se ho kdy dotkl čepelí, tudíž vážně zranila jeho pýchu.
„Co na to řekne tvůj pán?“ opáčila. „Nisstyre bude zuřit, když se dozví, že jsi mi ublížil!“
„Možná ano, ovšem určitě ne hned,“ řekl muž záhadně. „Nisstyre mi za poškození tvého těla možná nepoděkuje, ale když tě ponížím a pokořím, tak byho to mohlo potěšit.“ S krutým úsměvem na rtech vrátil zbraň do pochvy a přitáhl si Liriel blíž k sobě.
Jakmile jí došly jeho úmysly, vytřeštila překvapením a pohoršením oči. Neměla čas tasit zbraň, neměla čas seslat kouzlo, avšak Liriel znala i jiné způsoby obrany. Překřížila prostředníček přes ukazováček a vrazila lakované nehty improvizované zbraně hluboko do Gorlistova oka.
Zařval bolestí a naslepo se ohnal; pěst tvrdě dopadla na Lirielino ucho a poslala ji k zemi. Gorlist si otřel krev z obličeje a přiskočil k ní. Ignorujíc zvonění v uších vykopla Liriel vší silou vzhůru. Mířila přesně a dočkala se odměny v podobě dalšího bolestivého výkřiku, tentokrát o oktávu vyššího, než byl první. Gorlist sebou praštil o zem, tiše sténal a stočil se pevněji než vyděšený ježek.
Liriel se vyškrábala na nohy a obrátila se k útěku. Muž po ní sáhl a podařilo se mu sevřít ji za kotník. Volnou nohou dupla na Gorlistovo zápěstí, ale její bota z měkké jelenice neposkytovala dostatečnou ráznost, a tak se nevysvobodila. Rychle přehodnotila situaci a kopla ho do obličeje. Podařilo se jí ještě několik podobných úderů, dokud ji Gorlist nechytil i za druhou nohu. Rychlým škubnutím je k sobě obě přitáhl. Liriel bezmocně zamávala rukama a padla rovnou na záda. Její hlava zaduněla na kamenité zemi. Síla nárazu – ačkoliv utlumená hustou hřívou vlasů – ji omráčila.
Muž se k ní připlazil a od pasu vytáhl dlouhý nůž. Zbývající zdravé oko mu krutě svítilo. Liriel se na okamžik ulevilo – takže ji nakonec chce jenom zabít.
„Vypadni od ní!“ poručil hluboký hlas.
Gorlist vzhlédl a pohled na důvěrně známého muže, který se po něm právě vrhal, ho zjevně vylekal. Drow však byl rychlejší a obrátil ošklivě vypadající nůž proti muži.
Ale Liriel byla ze stejné rasy a stejně rychlá. Sebrala veškerou zbývající sílu a srazila Gorlistovu paži stranou jen okamžik před tím, než by se Fjodor na nůž nabodl. Oba bojovníci se od ní odvalili a snažili se jeden druhého přetlačit. Liriel je napjatě sledovala; výsledek zatím nebyl ani trochu zřejmý. Člověk byl o hlavu vyšší a pravděpodobně o polovinu těžší než Gorlist, který byl ale pohyblivější a téměř šílený vzteky, bolestí a zraněnou pýchou.