Liriel trpělivě čekala na příchod Fjodorova berserkrovského záchvatu, který rozhodne. Zatím však nepřicházel. To jí dělalo starosti; Gorlist stále držel nůž a byla jen otázka času, kdy najde mezeru v mladíkově obraně.
Potlačila tedy bušení v hlavě a barevná světla vybuchující jí před očima a připlazila se ke dvěma bojovníkům. Z rukávu vytáhla skrytý nůž a čekala na vhodnou příležitost. Pak vrazila čepel mezi oba muže a rázně jí přejela přes Gorlistovo hrdlo. Drow se zmohl jen na bublavý protest a ochabl.
Fjodor se odtáhl od umírajícího soupeře. Dlouhou chvíli na sebe oba rivalové v boji o Poutníkův amulet v trapném tichu hleděli.
„Příště neohlašuj, že se blížíš,“ navrhla Liriel mrazivě. „Nejdřív zabíjej, a pokud pak budeš mít ještě nějaké otázky, najmi si kněžku a ta se zeptá ducha.“
Odpověděl s lehkým, chmurným úsměvem. „Nemám ve zvyku útočit zezadu. Ty a já děláme věci jinak.“
„To jsem si všimla! Drowové nepřátelům rozhodně nedávají výhody, natožpak dary.“
„Přesto jsi je přijala.“
„Samozřejmě. Přemýšlím prakticky,“ prohlásila. „Jak vždycky říkáš, jsou tu ti, kteří spřádají myšlenky, a ti, kteří spřádají sny. Dohromady máme oboje. Navrhuji, abychom se vykašlali na tenhle nesmysl a vrátili se k důležitějším věcem. Spolu.“
„Ale jak můžeme, když si navzájem nevěříme?“ chtěl vědět a modrýma očima si ji pátravě prohlížel.
Elfka si založila ruce na prsou a shlédla k němu. „Tak jaké je teď skóre?“
Fjodor zamrkal a odtáhl se zpět. „Skóre?“
„Skóre, vždyť víš: já jsem ti tvou tzarreth zachránila čtyřikrát a ty moji třikrát – takhle to myslím.“ Povytáhla bílé obočí. „To o něčem vypovídá, nemyslíš?“
Fjodorovi se pomalu začínalo rozsvěcet. „Chceš tím říct, že bych ti měl věřit?“
Dívka pokrčila rameny.
„Řekl bych, že pokud budeme pokračovat jako doteď, nebude mít amulet ani jeden z nás,“ řekl opatrně.
„Konečně začínáš mluvit rozumně!“ nedokázala se Liriel ubránit nadšení. „Takže dohodnuto!“
„Opravdu? Jestli amulet může mít jenom jeden z nás, kdo to bude?“
„O tom se budeme bavit, až přijde čas,“ uzavřela Liriel.
Obrátila se směrem po proudu. Drowí lovci již byli skoro z dohledu. „Do devíti pekel! Nikdy je nechytíme! Kde jsou ti tvoji dlouhonozí ještěři?“
„Koně utekli – zřejmě je odehnali drowové.“ Zaváhal. „Ještě je jeden způsob. Můžeme postavit vor, ale v tak divoké vodě to je riskantní.“
V očích jí zablesklo zbrklé nadšení. „Tak do toho!“
Usilovně pracovali na tahání naplaveného dříví ke břehu, kde ho svazovali do hrubé plošiny. Fjodor k provizornímu plavidlu připevnil provazy jako úchyty na ruce a pak ho společně dotlačili do proudu. Nemuseli s ním ani moc daleko a už se jim málem vytrhlo ze sevření.
Rašemenec zakřičel na Liriel, aby si vylezla nahoru. Vyškrábala se na vor a ovázala si kolem ruky provaz. Pak chytila Fjodora za vestu a pomohla mu k sobě.
Vtom vyrazili, uchváceni proudem jako suchý list. Fjodor se pokoušel kormidlovat tím, že se palicí odrážel od ostrých kamenů vyčnívajících z vody.
Většinou se však jen drželi, zatímco vor sebou zmítal a otáčel se. Řeka se rychle stala ještě divočejší a vor doslova vyskakoval na zpěněných vlnách jako kůň snažící se shodit jezdce. I přes řev peřejí slyšel Fjodor Lirielin nadšený smích. Vor na děsivě dlouhý okamžik vyrazil vysoko vzhůru a pak sebou tvrdě plácnul na hladinu. Přelila se přes ně ledově studená vlna.
Fjodor vší silou tahal za provaz, aby udržel příď nad hladinou. Kdyby se ponořila příliš hluboko, vor by se zapíchl a oba by je shodil do mrazivé, zpěněné řeky. Několik zoufalých chvil visel jejich osud na vlásku, ale pak už se jejich plavidlo dál hnalo proudem. Mocně si oddechl a obrátil se přes rameno na Liriel.
Byla pryč.
Srdce mu vyskočilo až do krku. Vrhl se po jejím laně a mocně zatáhl. Doufal, že se jí přece jen mohlo podařit se udržet. Lirielina hlava prorazila hladinu a zalapala po dechu. Prskající a kašlající pomalu ručkovala nahoru. Když se dohrabala zpátky na vor, odmítla Fjodorovu ruku a ukázala dopředu. Oči měla divoce rozšířené a vykřikla jediné slovo, které zaniklo v řevu peřejí a bušení Fjodorova srdce.
Otočil se a zdařile napodobil její výraz. Řeka před nimi byla mělčí a jako náhrobní kameny z ní trčela řada ostrých kamenů. Za nimi visela clona vodní tříště a ozývalo se odtamtud dunění padající vody.
Dřevěný vor zaskřípal o kameny a vtom povolilo vázání. Liriel s Fjodorem spadli do víru praskajícího dřeva a točící se vody. Proud je dál smýkal přes mělké kamenité dno a pak náhle volně padali tříští naplněným vzduchem.
Na hladinu dopadli s drtivou silou a ponořili se hluboko pod ni. Fjodor vyplaval na vzduch a zjistil, že je sám. Chytil se plovoucí palice a strčil hlavu pod vodu, aby se podíval po Liriel.
Drowí elfka se s ochable roztaženýma rukama a vlasy vlnícími se kolem hlavy volně vznášela těsně pod hladinou. Fjodor nabral plnou hrst jejích vlasů a dotáhl ji k sobě. Pomalu a bolestivě začal plavat ke břehu.
Díky tomu, že jeho rodná vesnice ležela na břehu ledového jezera, se malý Fjodor naučil pravidla života u vody. Obrátil dívku na záda a začal rytmicky pumpovat. Konečně se jí z úst vylila voda a zalapala po dechu. Po čtyřech se pak vyčerpaně odplazila o kus dál. Fjodor se otočil stranou a dal hrdé elfce čas, aby se zbytku vody zbavila po svém.
Naprosto vyčerpaný a s každým vláknem těla rozbolavělým se mladý muž posadil na spadlý kmen stromu. Moc si ale neodpočinul, protože za chvíli k němu doběhla Liriel s planoucíma očima.
Skočila po něm a oba je srazila do písku pokrývajícího v tom místě břeh. Oběma rukama uchopila Fjodorovu potrhanou kazajku a přitáhla ho k sobě. Jako první ho napadlo, že se proti němu zrádná elfka znovu obrátila, a tentokrát ji za to nemohl vinit. Přesvědčil ji, aby se s ním vydala na nebezpečnou plavbu po neznámé řece a málem za to zaplatila životem. Smrt z jejích rukou by za takových okolností nebyla nezasloužená.
Pak si s naprostým ohromením všiml, že jí z očí neplane zuřivost, ale vzrušení.
„Ještě jednou!“ vyrazila ze sebe a trochu s ním zatřásla. „Pojedeme ještě jednou!“
Fjodor zasténal a upadl zpět do písku. Pohlédl na nezkrotnou drowí dívku a nevěděl, jestli ji má obejmout, nebo se bezmocně rozesmát. A tak udělal oboje.
Tentokrát se k jeho smíchu přidala i ona.
24.
Promenáda
Nisstyreho a jeho lovce po celý zbytek cesty ani jednou nezahlédli. Asi to tak bylo lepší, protože samy útrapy cestování byly na Liriel trochu moc.
Fjodor strávil většinu prvního dne stopováním jejich koní, a ačkoliv byla Liriel vděčná za rychlost, kterou jim propůjčili, často si přála, aby prokletá zvířata raději utekla. V Temných říších byla považovaná za skvělou jezdkyni, ale hladké a plynulé pohyby ještěrů se s koňským cvalem nedaly srovnat. Na konci prvního dne bolely Liriel svaly, o jejichž existenci neměla dosud ani ponětí. Ovšem jak plynul den za dnem, začalo si její tělo na nepohodlné natřásání zvykat a ani jasné slunce už ji tak nebodalo do očí.
Dlouhá jízda západním směrem přinesla další změny. Liriel nikdy dřív nečinně neseděla a nepřemýšlela, ale teď jí nic jiného nezbývalo. Marně se snažila najít slova, kterými by popsala to, k čemu mezi nimi na měsícem ozářené mýtině došlo. Konečně se ho prostě zeptala, jaké jsou v téhle oblasti lidské zvyky.