Otázka ho podle všeho nepřekvapila, přesto si dal s odpovědí na čas. „Takové věci se těžko vysvětlují. Zeptej se deseti mužů, co pro ně znamená noc strávená s dívkou, a pravděpodobně dostaneš deset různých odpovědí.“
„Díky, v tomhle ti budu věřit,“ pokrčila rameny. Jen jediná zkušenost v téhle oblasti ji mátla víc, než by dokázala snést, natožpak deset takových.
Fjodor se ironicky zasmál. „Prosím, malá vráno! Muž má svou pýchu.“
Elfka se zamračila. „Nemyslela jsem tím…“
Umlčel ji mávnutím ruky. „Není třeba nic vysvětlovat. Myslím, že nás oba překvapilo, co jsme spolu objevili. Mezi námi je pouto, a tak to zůstane v dobrém i ve zlém. Pochop, že tyhle věci neberu na lehkou váhu, ale myslím si, že nejlepší bude shodnout se na tom, že jsme se setkali jako přátelé, a u toho zůstat.“
Liriel si to promyslela. Zdálo se to rozumné a připadalo jí to správné. Ale stejně… „S přítelem jsem vášeň ještě nikdy nesdílela,“ zapřemítala.
Povytáhl obočí. „A s kým tedy? S nepřáteli?“
Dívce unikl ze rtů překvapený smích. „Ano, to je myslím nejlepší popis.“
„Aha.“ Fjodor přikývl, ale v očích mu při tom jiskřilo. „To mnohé vysvětluje.“
Liriel jeho pošťuchování přijala se sarkastickým úsměvem a byla připravená nechat tohle téma usnout. Rozhovor mezi nimi pročistil vzduch, a to prozatím stačilo. Museli ještě čelit velkým výzvám a ona si nemohla dovolit být rozptylovaná věcmi, které nemohla pochopit. To, čemu zatím porozuměla, bylo samo o sobě dostatečně znepokojivé.
Liriel se smířila s možností, že své drowí schopnosti již nikdy zpátky nezíská. Každou noc, když zastavili k odpočinku, přemluvila Fjodora, aby s ní cvičil šerm. Nisstyre jí nechal zbraně, které nebyly opředené kouzly – několik nožů a dlouhou dýku z nágova těla – a ona byla odhodlaná naučit se s nimi co nejlépe zacházet. Den za dnem se její schopnosti zlepšovaly a efektní styl rozmazlené princezny se pomalu přetvářel v efektivní umění drowích válečníků. Liriel si plánovala pokračovat jako kouzelnice; nágův poklad jí v Přístavu Lebek zajistí nákup složek a knih kouzel. Časem by mohla znovu získat stejnou úroveň síly, jakou ovládala dřív. Do té doby však musela nějak přežít.
Dokud nedorazili do Hlubiny, neuvědomila si Liriel, že neztratila všechno ze svého drowího dědictví. Umění intrik se nedalo zapomenout tak lehce.
Spolu s Fjodorem se k městu blížili od severu. Z opatrnosti zvolili trasu přes okolní pole a vyhnuli se rušným cestám. Konečně spatřili vysoké věže tyčící se nad zelenými pastvinami. Ještě chvíli nechali unavené koně pokračovat a nakonec je zastavili na vrcholku nízkého, stromy porostlého kopce.
Před nimi se na rozlehlé pláni a na křižovatce několika obchodních stezek rozkládala Hlubina, Město divů. Dívčinu tvář prozářil nadšený úsměv. Doširoka roztáhla paže, jako kdyby jimi chtěla obejmout celý svět.
Jak nádherné bylo město usazené mezi mořem a oblohou! Vzduch slabě voněl solí a nesl s sebou vzdálené hučení, které mohlo být jen hlasem moře. Město samo bylo větší než Menzoberranzan a překypovalo pohybem. Lidé na povozech a koních projížděli branami dovnitř. Liriel nechala paže klesnout k bokům.
„Brány,“ zamumlala a náhleji došla svízelnost jejich situace.
„Všichni příchozí musí projít kolem ozbrojených stráží,“ dodal Fjodor ustaraným tónem. Pohlédl na společnici. Dokonce i v rukavicích a s kápí do čela se bez pomoci kouzel nemohla vydávat za člověka. A všechna kouzla vypotřebovala během riskantní cesty na západ.
Drowí elfka se kousla do spodního rtu a začala zkoumat městské hradby. Jistě měly nějakou slabinu, místo, kudy by mohla nepozorovaně proklouznout, ale ne. Hradby byly vysoké a silné a okolní pláň neposkytovala příliš možností k úkrytu. Pozorovala kupecké karavany a zvažovala, že by se do nějaké nenápadně vetřela. Ani to by k ničemu nebylo – strážní důkladně prohledávali každý vůz.
Liriel dušeně zaklela a obrátila pozornost k pláni. Ta byla travnatá a hladká, sem tam s nějakým trsem keřů nebo stínem stromu. Uprostřed toho příjemného místa někdo vztyčil množství velkých stanů z pestrobarevných látek a ozdobených složitými erby. Kolem nich se ochomýtal zástup lidí oděných do barevného hedvábí, nádherných kožešin a šperků. Jarní vánek k nim zavál vůni chutného jídla a zvuky hudby a oslav. Bohatí zahálčiví lidé užívající si hostinu, pomyslela si Liriel.
Vtom se hudba změnila a nabrala vznešený tón promenády. Liriel přimhouřila oči. Povšimla si omračující různorodosti lidských kostýmů – z nichž některé byly vylepšené kouzly – a způsobu, jakým tanečníci procházeli kolem květy vyzdobeného pódia. Koutky rtů se jí zvolna zvedly do úsměvu. Temní elfové měli podobný zvyk: společenské tance známé jako illiyitrii. Většina z nich byla součástí politických jednání a byla plná nenápadně výhružných pozic a pohybů, ale občas se i promenáda stala záminkou k méně nebezpečnému druhu soupeření, kdy šlo o bohatství, krásu a důvtip projevené skrze marnivé kostýmy.
Náhle Liriel napadlo, jak by se mohla dostat do města.
Čekala a pozorovala, dokud se muž se ženou, smějící se nad nějakým vínem vylepšeným žertem a vzájemně se o sebe za chůze opírající, neuchýlili do soukromí keřů lemujících úpatí kopce. Žena byla malá a štíhlá, oblečená v těsném bílém hedvábí. Hlavu jí zakrývala složitá maska v podobě hlavy jednorožce, vinným opojením značně posunutá na stranu.
„Počkej tady,“ sykla Liriel Fjodorovi do ucha.
Než mohl Rašemenec odpovědět, sklouzla z koně a začala potichu sestupovat ze svahu. Fjodor zaslechl několik tupých úderů. Po chvíli ticha se elfka znovu objevila a v rukou vítězoslavně nesla lesklé hedvábí.
Fjodor jí věnoval ustaraný pohled. „Neříkej mi, že jsi…“
„… je zabila?“ dokončila vesele. „To by byla zbytečná práce! Vždyť se sotva drželi na nohou. Stačilo je trochu postrčit. Až se vzbudí, bude je sice bolet hlava, ale o nic víc, než o co se už sami zasloužili nestřídmým pitím. A taky jsem jim nechala nějaké mince,“ dodala suše. „Něco mi říkalo, že trochu neškodné zlodějiny bys asi nenesl dobře.“
Drowí elfka se spěšně svlékla z obnošených cestovních šatů a přetáhla si roucho přes hlavu. Pečlivě si učesala vlasy a nechala je volně spadat podél odhalených ramen. Potom si kolem krku připjala jantarový přívěsek s pavoukem a nedbajíc Fjodorových protestů, podala mu druhé „vypůjčené“ šaty – trochu trávou potřísněnou, přesto stále nádhernou róbu – aby si je vzal přes vlastní oblečení. Potom sebrala dlouhý kus rudého hedvábí, omotala mu ho kolem hlavy jako turban a sepnula zdobeným špendlíkem.
„Tak,“ pronesla spokojeným hlasem. „Přesně takhle to vypadalo na tom muži. Sice nemám tušení, co bys měl být, ale předpokládám, že ti lidé to budou vědět.“
„Chceš se připojit ke slavnosti a pak vklouznout do města spolu s ostatními,“ došlo mu. „Ale co tvůj převlek?“
Liriel se lstivě usmála. „Já jsem drow, samozřejmě. Je to docela exotický kostým a vypadá věrohodně!“ dodala s náznakem ironie.
V očích mu nejdříve blesklo pochopení a vzápětí nelíčený obdiv. Vyměnili si spiklenecké úsměvy a sestoupili z kopce, aby se připojili k oslavě.