Další hodinu Liriel tančila, usrkávala víno, přijímala komplimenty stran svého „kostýmu“ a udiveně pozorovala Fjodora. Ten do veselé společnosti zapadl jako meč do pochvy: smál se, pil a vyprávěl příběhy. Netrvalo dlouho a shromáždila se kolem něj skupina mladých šlechticů, kde se každý mladík snažil překonat ostatní chvástáním se o vlastních dobrodružstvích. Fjodor nechal kolovat čutoru s ohnivým vínem a s napjatou pozorností naslouchal vyprávěným lžím. Liriel zaslechla šeptat jméno Přístavu Lebek a v očích se jí zablesklo pobaveným pochopením. Zatímco ona plánovala, jak se dostat do města, byl Fjodor již o krok dál.
Někdo jí odhrnul stranou vlasy a vtiskl polibek na krk. Instinktivně se se zavrčením otočila.
Vysoký muž se šedýma očima a vlasy barvy slámy o krok ustoupil, jako kdyby ho její reakce vylekala. Liriel v něm poznala jednoho ze šlechticů, který si s Fjodorem vyměňoval příběhy. Ačkoliv kymácivý postoj a téměř prázdná číše v jeho ruce nasvědčovaly tomu, že pro dnešek má dost, Liriel si všimla jeho pronikavě lstivého pohledu a rozhodla se být opatrná. Pak ostrý pohled zmizel a mladík se na ni vyzývavě usmál.
„Ach ano, ty jsi se vžila do postavy.“ Zdvihl ruku ve výsměšně obranném gestu a předstíral, že se krčí. „Musím říct, Galindo, že tentokrát jsi se překonala. Tohle je opravdu úžasný kostým! Neměla bys mít pro lepší efekt taky nějakou strašlivou zbraň – třeba bič nebo tak něco?“
Poprvé v životě Liriel skutečně záviděla nejvyšším kněžkám hadí biče. Odhalila zuby v náhradě za úsměv. „Problém s biči je, že žádný není po ruce, když by byl právě potřeba,“ zavrkala.
Muž zaklonil hlavu a rozesmál se. „To je pravda! Sám si to často říkám.“
Upřel na ni komicky vypadající, ale upřímný pohled a pokračoval v nakažlivém smíchu. Liriel náhle zapomněla na rozčilení. Nefalšovaně se usmála a zkoumavě si pohledného muže prohlédla.
Právě tenhle okamžik si Fjodor zvolil, aby se objevil po jejím boku. Drowí elfka si znovu všimla záblesku pronikavé inteligence, se kterou si šedooký cizinec Rašemence změřil. Než mohl kdokoliv promluvit, přiklopýtala k nim opilá žena s jasně zrzavými vlasy a bohatě odhaleným poprsím a uchopila mladého muže za paži.
„Tady jsi, Dane,“ zacukrovala. „Všude jsem tě hledala!“
„Náš tanec?“ zamumlal nepřítomně.
Zrzavá žena se usmála jako hladový trol. „Pokud jsi ovšem neměl na mysli něco mnohem… zajímavějšího.“
Pozvání bylo neomylně okaté a zaujalo veškerou jeho pozornost. Uchopil ženu za ruku a sklonil se k ní. „Myrno, moje drahá, phlar Lloth ssinssrickla,“ řekl ohnivě a přiložil si její prsty k ústům.
Překvapený smích vyrazil z Lirielina hrdla. Když se Lloth chichotá, řekl jako odpověď na ženiny milostné návrhy – sotva poklona, za kterou ji ta culící se, rozpálená děvka zjevně považovala. Och ano, tenhle je chytrý!
Lirielin smích náhle odumřel. Tenhle je až moc chytrý.
Třemi podivně vyslovenými slovy řekl světlovlasý muž hodně a odhalil ještě víc. Věděl, co je zač, a dával jí to najevo. Zároveň ji vyzkoušel do větší hloubky než jen v prostém porozumění drowí fráze. Tenhle rouhačský malý žertík by se u skutečné následovnice Lloth setkal s rozzlobeným zachmuřením. Ačkoliv Liriel předpokládala, že veselí hrálo v její prospěch, zlobila se sama na sebe, že se nechala chytit do mužovy mnohovrstevné pasti. U takhle nudných lidí zkrátka podobně jemnou záludnost nečekala. A jak se u Devíti pekel mohl člověk naučit několik slov jazyka drowů?
Fjodor vycítil její znepokojení a objal ji kolem pasu. „Má paní?“ zajímal se a upřel na vyššího muže vyzývavý pohled. „Je všechno v pořádku?“
Cizinec se na ustaranou elfku a jejího zjevného zastánce nevinně usmál. „To zajisté je, příteli. To byl skvělý příběh, co Regnet vyprávěl, že? A nejpodivnější bylo, že byl z větší části pravdivý! A i když riskuji, že se budu opakovat, Galindo, tohle je opravdu zatím tvůj nejlepší kostým. Na první pohled trochu zneklidňující, to ano, ovšem Temná panna ti opravdu sluší. Užijte si tedy oslavu, oba.“
S těmi záhadnými slovy se muž vmísil do davu a spolu se zrzavou ženou mířil rozhodně k tanečníkům, a ne do soukromí stanů, které by ona zjevně upřednostňovala. Liriel však v jeho slovech na rozloučenou odhalila všechny vrstvy významů. Napětí z ní vyprchalo a zůstala opřená v uklidňujícím objetí Fjodorových silných paží.
Kolem prošla sloužící ve volném rouchu a s maskou medúzy nesoucí tác s mořskými pochoutkami. Liriel zničehonic vyhládlo. Pomohla si k několika kouskům kořeněné olihně a během žvýkání pozorovala záda vzdalujícího se muže.
„Víš,“ zauvažovala, „myslím, že v tomhle městě bych dokázala žít.“
Houf krys šplhal drápatýma nohama po Liriel. Temná elfka několik drobných stvoření shodila a seskočila z úzkého kamenného bidýlka do po pás hluboké vody. Zadržela dech před neuvěřitelným zápachem a potlačila touhu počastovat drobnou pištící havěť, která ji zahnala do hnilobného kalu, pořádným přídělem vrhacích nožů. Nemělo smysl ztrácet zbraně ve vodě a špíně kanálů.
„Tohle nebyl jeden z mých nejlepších nápadů,“ zabručela k Fjodorovým zádům. Rašemenec se neotočil. Opatrně pokračoval dál, obklopený kruhem světla z pochodně. „Tohle je cesta, o které se Regnetův příběh zmiňoval. Možná to není nejlepší přístup do Přístavu Lebek, ale aspoň se hodí pro drowa, který nechce vyvolávat zbytečný rozruch.“
Liriel věnovala Fjodorovým zádům vražedný pohled. „No jistě! Já se ve vaší žumpě přece musím cítit jako doma. Tady bych dokonale zapadla a nikoho nepobuřovala!“
„Ale no tak, má malá vráno,“ odpověděl škádlivě. „Kde zůstal tvůj smysl pro dobrodružství?“
Odpověděla drowí průpovídkou, která se vzpírala překladu. Rašemenci ale její základní poselství stejně došlo, a tak se od rozladěné společnice moudře trochu vzdálil.
Bez varování něco Liriel uchopilo za nohu a stáhlo pod hladinu. Neviditelné stvoření ji kopající se a bránící táhlo k díře ve dně tunelu a pak se i s kořistí ponořilo hlouběji.
Liriel vytáhla z boty nůž a začala zuřivě sekat po chápavé končetině. Sevřelo ji druhé, naprosto stejné chapadlo. Liriel poznala únosce a přestala se bránit. V plicích ji pálilo, přesto stále zůstávala nehybná a nechávala se přitáhnout blíž. Skrz kalnou vodu zahlédla vypoulené oko a klapající zobák obří olihně. Když byla dostatečně blízko, sekla ji nemilosrdně přes oči. Oliheň nebezpečnou svačinku okamžitě pustila. Vodou se rozlil temný inkoust a zraněný tvor vystřelil do bezpečí.
Liriel se probojovala zpět na hladinu a zhluboka se nadechla odporně páchnoucího vzduchu. Vydrápala se na římsu tvořenou kamenem špatně zasazeným do zdi tunelu. Kolem lýtka měla zachycený škubající se kus odseknutého chapadla.
„Řekla bych, že na tom karnevalu jsem snědla nějaké tvé příbuzné,“ zamumlala si pro sebe. Chytila špičku chapadla a odloupla ji. Spodní strana byla pokrytá pří savkami a z několika drobných kruhových ran se jí vylila krev. Liriel zaťala zuby a odhodila věc pryč. Bolest byla silnější, než očekávala, a zavyla.
Fjodor se k ní konečně otočil. „Neměla bys dělat takový hluk,“ napomenul ji. „Nemůžeme vědět, na co se tady dole dá narazit.“
Liriel zaťala zuby a skočila zpět do vody. Jak se brodila ve Fjodorových stopách, utěšovala se představou, jak mu useknuté chapadlo omotává kolem krku.