Náhle se před nimi proti vší logice objevil nádherný měsíční svit, pokrývající kalnou vodní hladinu stříbrným příkrovem. Fjodor se při neočekávaném pohledu zarazil, ale Liriel, která byla v oblasti kouzel mnohem obeznámenější, ho bez dlouhých okolků postrčila skrz třpytící se portál.
Na druhé straně brány se vynořili na břehu široké podzemní řeky. Slabý přísvit světélkujících hub ozařoval jeskyni za ní, ve které se rozkládaly budovy vytesané z kamene. Město bylo nepochybně drowí, menší než Menzoberranzan a postrádající nádherné světlo kouzelných ohňů, ale Lirieliným očím připadalo neméně krásné.
„Co je tohle za místo?“ zamumlal Fjodor.
„Tohle je Eilistraeeina Promenáda,“ ozval se jim za zády melodický hlas, „a váš příchod je očekáván.“
Oba společníci se naráz otočili. Před nimi stanula nádherná drowí žena, vyšší než Rašemenec, se stříbrnýma očima a vlasy utkanými z měsíčního svitu. Po boku jí stály drowí stráže v jemných drátěných zbrojích a ozbrojené meči a dlouhými luky.
Fjodorova ruka instinktivně sklouzla k jílci meče. K jeho překvapení však Liriel nadšeně vykřikla a vrhla se do ženiny náruče. Nevšímající si vlastní důstojnosti ji elfí žena sevřela v sesterském objetí.
„Qilué! Jak jsi se o nás tak rychle dozvěděla?“
„O vašem příchodu nás zpravili Harfeníci.“
Liriel se odtáhla a tázavě naježila obočí. Měla podezření, že světlovlasý muž s veselýma šedýma očima a nevyzpytatelnou myslí na ně Eilistraeeiny následovnice upozorní. Tak trochu to i sám naznačoval zmínkou o Temné panně, ale narážka na hudebníky jí moc smysl nedávala.
„Harfeníci?“ zopakovala. „Proč by se hráči na harfu něčím takovým obtěžovali?“
„Mnoho lidí sdílí stejný názor,“ řekla starší žena suše. „Ale tohle byl dostatečně zajímavý příběh, aby byl předán dál. Ne každý den se stane, že do Hlubiny vstoupí drowí žena hledající cestu do Přístavu Lebek, doprovázená lidským mužem, který nese láhev jhuildu a mluví s rašemenským přízvukem. Ty tedy musíš být Fjodor, Liriel o tobě mluvila. Já jsem Qilué Veladorn, kněžka Eilistraee. Sloužíme Temné panně, bohyni písní a měsíčního svitu, a v jejím jménu pomáháme všem potřebným.“
Mladý muž před vznešenou elfkou poklekl na jedno koleno. „Temná panna není v Rašemenu neznámá. A myslím, že jsem vás již jednou viděl, paní,“ pronesl pomalu. Pak si vzpomněl na ženinu nepřirozenou výšku a dodaclass="underline" „Nebo někoho, kdo je vám velmi podobný. Před několika dny jsem tajně pozoroval, jak Liriel tančí v měsíčním světle. Někdo další se k ní připojil. Byl jsem sice daleko, ovšem tu tvář nikdy nezapomenu.“
Elfská žena povytáhla sněžně bílé obočí. „Opravdu? To ale mohl být jen stín samotné Temné panny. Váš úkol musí být vskutku důležitý, když se vám dostalo tak zřetelného projevu její přízně.“
„Řekne mi prosím někdo, o co se tu jedná?“ dožadovala se Liriel.
„Později, dítě,“ uklidňovala ji Qilué. „Teď mi prozraď, jak ti můžeme pomoci.“
Liriel zaváhala. Eilistraeeiny Vyvolené mohly cestovat podle libosti a požehnání jejich bohyně kráčelo s nimi – Poutník jim tudíž k ničemu nebyl. Možná by Qilué a jejím družkám mohla věřit. Pohlédla na Fjodora, který sotva znatelně souhlasně přikývl.
„Fjodor a já potřebujeme Poutníkův amulet: on aby zkrotil záchvaty bojového šílenství a já abych si s sebou mohla nést kouzla temných elfů. Věřím, že jsem zjistila, jak je v něm natrvalo ukotvit. Pro nás oba,“ dodala a pohlédla přímo do Fjodorových tázavých očí.
„A k jakému účelu?“ zeptala se kněžka.
Liriel se obrátila zpět ke Qilué. „Co tím myslíš, k jakému účelu? Fjodor je berserkr a ochránce Rašemenu. Já jsem kouzelnice, jejíž moc pochází z Temných říší a z dědictví drowů. Chceme jen dál být tím, čím jsme.“
„Tvůj přítel touží sloužit své zemi,“ potvrdila Qilué. „Jak ale moc Poutníkova amuletu využiješ ty?“
Liriel zamrkala. Moc byla cílem každého drowa a honba za ní byla účelem sama o sobě. Nikdo se nepozastavoval a neptal se, k čemu jinému než k honbě za další mocí mu bude. Ačkoliv to byla nezvykle těžká otázka, našla Liriel odpověď.
„Amulet byl ukraden drowím kouzelníkem jménem Nisstyre, kapitánem kupecké společnosti známé jako Dračí poklad. Vím, co s ním má v plánu udělat. Doufá, že s jeho pomocí vyláká drowy z Temných říší a přiměje je konvertovat k Vhaeraunovi. Podle toho, jak se Nisstyre a jeho drowí zloději doposud chovali, to nepovede k ničemu dobrému,“ uzavřela Liriel chmurně. „Pokud tedy musím jakkoliv ospravedlňovat svůj nárok na Poutníkův amulet, vzít ho Nisstyremu je dobrý začátek!“
„Začátek!“ vykřikl jeden ze strážných. Vysoký drowí muž v drátěné košili a černé helmě vystoupil po bok Qilué. „Má paní, tohle jméno není v Přístavu Lebek neznámé. Nisstyre je kouzelník z Ched Nasadu a má k dispozici nejméně osm desítek vojáků. Ještě horší je, že se říká, že jméno jeho družiny pochází od skrýše, starého dračího hnízda někde pod městem. Mnozí sestoupili dolů, aby pátrali po pověstném pokladu, ale nikdo se nevrátil. Kdo může vědět, jaké magické ochrany hlídají drakovu sloj?“
„V pořádku,“ řekla Qilué klidně, „v tom případě si bude lepší další plány dobře připravit.“
25.
Dračí poklad
V jeskyni pohřbené hluboko pod ulicemi Přístavu Lebek rázoval Henge sem a tam komnatou, kde ležel mrtvolně ztuhlý Nisstyre. Kouzelníkův stav se sice zlepšil, ale od noci, kdy byl záhadně sražen, šlo jen o drobný pokrok. Od té doby na něj Henge neochotně dohlížel.
Nebyl však jediný, kdo tak činil. Čas od času kněz vycítil zneklidňující zlovolnou přítomnost a krutý hlad skrývající se za rubínem v Nisstyreho čele. Někdo použil tenhle kámen, aby sáhl do mysli jeho kapitána, a srazil ho k zemi. Kdyby se mu to povedlo čistě a rázně, byl by mu Henge vděčný; tohle neustále dohlížení ale začínalo být nesnesitelné. Lodě Dračího pokladu byly naložené a připravené k vyplutí k dálnému jihu, ovšem jen tajnůstkářský Nisstyre znal totožnost tamního kontaktu. Nezbývalo tedy než čekat a temní elfové neprosluli zrovna trpělivostí.
Dveře do Nisstyreho komnaty se rozlétly dokořán a dovnitř vstoupil vysoký drow. Henge zaznamenal jeho tetovanou tvář, pásku přes oko a nafialovělou jizvu na hrdle.
„A, Gorlist se uráčil dorazit. Vidím, že regenerační kroužek odvedl svoji práci. Zranění se ti hezky hojí.“
Mladší drow se zaškaredil. „Ale ne bez jizev!“
„Jistě, poslední dobou sis jich pořídil pěknou sbírku,“ všiml si Henge, „ovšem podle polohy té na krku bych řekl, že jsi měl štěstí, že jsi vyváznul tak lehce. Předpokládám, že ta děvka pořád ještě žije.“
Gorlist se rozhodl knězovy posměšky ignorovat. Sebral z nočního stolku Nisstyreho cestovní vak, zalovil v něm a vytáhl karmínovou lahvičku ve tvaru plamene svíčky. „Dej mu tohle. Ti dotěrní drowové z Promenády se vyptávají v Přístavu Lebek. Jestli nastanou potíže, budeme potřebovat kouzelníka.“
Kněz se zalekl. „Tenhle lektvar spíš zabije, než vyléčí! Právě ty bys to měl vědět ze všech nejlíp.“
„Přežil jsem. A on by mohl taky. Jestli zemře, nebudeš se muset bát krevního pouta nebo trestu,“ uhodl Gorlist skutečný motiv knězova váhání. „Nisstyre je můj zploditel a tudíž mám právo nařídit léčbu. Tím se z toho stává moje zodpovědnost.“