Zz’Pzora pokynula pohárem k několika drowům stojícím poblíž krbu. „To je on. Ten, kterému říkají Pharx. Podívej se mu do očí.“
Liriel zamžourala. Mužovy oči byly stejně rudé jako u většiny drowů, ale když mu do nich zasvítil oheň, daly se na okamžik spatřit svislé zorničky. „Dobře, to bude on. Co teď?“
Saň v drowím těle odpověděla dravčím úsměvem. „Teď se s tím pánem seznámím.“ Odhodila nedopitý pohár za sebe a postavila se na nohy.
Liriel ji chytila za ruku. „Vezmi si tenhle drahokam. Jestli se dostaneš do jeho pevnosti, tak ho tam nech.“
„Neboj se, já si poradím,“ řekla Zz’Pzora šibalským tónem. „Kde jinde bychom našli místo – a soukromí – k návratu do našich skutečných podob? Purpurová, nebo ne, pořád jsem nejlepší úlovek ve městě! Čekat na mě nemusíš.“ Zz’Pzora si uhladila záhyby po straně roucha a protáhla se sálem.
A skutečně, „drow“ zvaný Pharx se zdál být jejími neomalenými návrhy nadšený. Během pár chvil spolu vyklouzli jedněmi z dveří lemujících zadní stěnu Šklebícího se chrliče. Liriel zůstala sedět, aby si prohlédla temné elfy, kteří byli s Pharxem, a prostudovala si jejich počet a výzbroj. Když byla přesvědčená, že se víc nedozví, vrátila se do chrámu a ke studiu bojových kouzel.
Mnohem později téhož dne podala vyšňořená a spokojená Zz’Pzora hlášení na shromáždění Vyvolených. „Ze Šklebícího se chrliče vede tajný tunel přímo do Pharxova doupěte. Je malý, sotva dost široký pro plazícího se elfa, ovšem dostatečně pohodlný pro hlubinného draka v hadí podobě. Pharx má opravdu nádherný domov. Provedl mě jeskyněmi.“ Zz’Pzora se usmála a prohlížela si nehty. „Už je to dlouho, kdy měl společnost jiného draka.“
„Detaily vašeho setkání, jakkoliv jsou jistě zajímavé, budeme muset odložit na jindy,“ řekla Iljrene holčičím hláskem. Vojevůdkyně rozvinula na stole roli pergamenu a strčila dračí elfce do ruky psací brk. „Kresli.“
Dokonce ani draci nemohli odolat síle skryté v Iljreniných zpěvavých příkazech; Zz’Pzora bez námitek uposlechla. Síť jeskyní, kterou nakreslila, byla úctyhodná. Na východ od Pharxova doupěte byla řada tunelů vedoucích do tří hlavních komor. Nejhlubší a nejlépe chráněnou byla rozlehlá jeskyně s poklady, které Pharx za dlouhá století nastřádal, a jako přídavek měl i kosti rádoby zlodějů, kteří se mu snažili trochu odlehčit. Nad pokladem byly dvě menší jeskyně, které sloužily kupcům jako obytné prostory a skladiště. Z nich mířily ven další dva tunely; jeden nahoru k dokům a druhý, sloužící jako úniková cesta, se táhl do ještě hlubších jeskyní.
Iljrene kresbu nějakou dobu studovala. „Vyšleme dvě hlídky, aby napadly naložené lodě. To vyláká jejich bojovníky nahoru. Až bude cesta volná, otevře Liriel portál vedoucí do jeskyně s pokladem, najde kouzelníka a střetne se s ním.“
„Neměla by jít sama,“ namítl Fjodor. „Co když nějaké stráže zůstanou dole?“
„To je nepravděpodobné. Nisstyreho lidé nemají sebemenší důvod myslet si, že známe polohu jejich pevnosti,“ odůvodňovala Iljrene své rozhodnutí. „V útoku na lodě nebudou čekat další úskok. Kromě nákladu tam jsou i otroci a moc dobře vědí, že to samo o sobě stačí ke vzbuzení hněvu Temné panny.“
„A proč by měli umísťovat stráže dovnitř, když tam mají draka?“ dodal Elkantar, který se nakláněl přes rameno vojevůdkyně a rovněž studoval kresbu.
„Přesně tak,“ souhlasila Iljrene. „Což nás přivádí k dalšímu úkolu. Zz’Pzoro, ty se postaráš, aby Pharx neopustil doupě. Zaměstnej ho bojem, nebo čímkoliv budeš chtít, dokud nebude cesta volná a nedorazí naše jednotky.“
Dračí elfka se s neskrývanou závistí zahleděla na vojevůdkyni oděnou v nádherném, stříbřitém rouchu. „Půjč mi tyhle šaty a jsme dohodnuté, děvenko.“
„Souhlasím. Liriel, jsi připravená postavit se Nisstyremu?“
Mladá kouzelnice se chmurně usmála. „Byla bych šťastnější, kdybych měla amulet, přesto jsem tak připravená, jak jen můžu být. Nechala jsi drahokam u Pharxova pokladu, Zip?“
„Ano, ale málem mě to zničilo,“ zabručel hlas pravé hlavy, který se na okamžik vynořil na povrch, abych oplakal ztrátu pokladu. „Černý safír!“
„A jaký úkol máte pro mě?“ zeptal se Fjodor. Mladý válečník strávil poslední dny stranou od ostatních a netrpělivě sledoval přípravy. To, co viděl, ho velmi uklidnilo, neboť zaujetí velitelů mu připomnělo rašemenské tesáky – rozvážné velitele, kteří bránili svoji malou zemi proti mnohem silnějším nepřátelům. Přesto si nebyl jistý svým místem uprostřed toho všeho.
Elkantar zavrtěl hlavou. „Tvůj meč by se nám jistě hodil, příteli, avšak nejlepší bude, když zůstaneš v chrámu a daleko od bitvy. Rozpoznáš snad při případném záchvatu bojového šílenství jednoho drowa od druhého?“
Na to neměl Rašemenec co namítnout. Přesto mu během dalšího probírání jednotlivých fází útoku hořelo v očích zoufalství. Ještě nikdy se necítil tak naprosto bezmocný, ani v obdobích, kdy se jeho berserkrovské kouzlo začalo zvrhávat. V duchu se probíral všemi známými příběhy, jestli by nenašel odpověď alespoň tam. Když konečně kýžený nápad přišel, nepřinesl mu očekávané uklidnění.
Jakmile setkání skončilo a všichni přítomní se začali rozcházet za svými povinnostmi, pokynul Fjodor jednomu z nich, aby ho následoval do zastrčené chodby. Zatímco předkládal podmínky své nabídky, opakoval si v duchu staré rašemenské přísloví:
Každý, kdo by jednal s drakem, je buď hlupák, nebo mrtvola.
Lodě Dračího pokladu byly dobře střežené. Plně naložené a uvázané k molům představovaly lákavý cíl. Drowí žoldnéři procházeli doky a lučištníci temných elfů shlíželi z obranných nástaveb na zádi a z košů v ráhnoví čekajících lodí. Kupci Dračího pokladu si byli vědomi zájmu následovníků Eilistraee o jejich aktivity a netrvalo jim dlouho a domysleli si jeho příčinu. V nákladovém prostoru jedné lodi bylo namačkáno množství drowích dětí: nikým nechtěných chlapců, kteří mohli ve vzdálených jižních městech vynést při prodeji do otroctví pěknou sumičku. Kněžky Temné panny to neviděly rády a byly dostatečně hloupé, aby se je pokusily zachránit. Až dosud se obdivuhodně ovládaly, ale kdo mohl tušit, co se drowím kněžkám z Promenádního chrámu honí v hlavě?
Nedaleko od lodí, hluboko pod hladinou zapáchající vody, se Iljrene a deset dalších kněžek drželo u dna a čekalo. Každý kupec Dračího pokladu nosil kouzly opředený přívěsek, který umožňoval procházet dle libosti skalní stěnou. Iljreniným úkolem bylo ukořistit jich co nejvíc.
Ozbrojené krátkými meči a kouzlem, které jim umožňovalo dýchat nějakou dobu pod vodou, čekaly kněžky, až k nim shora proniknou první zvuky boje, Iljrene Elkantarovi bezvýhradně věřila – byl jejím velitelem a ona pod ním sloužila již skoro celé století – tenhle úkol však vyžadoval naprosto přesné načasování. Jestli Elkantarův oddíl brzy neudeří, dojde číhajícím kněžkám vzduch. Přesto se ale nebudou moct vynořit, protože toho by si vojáci všimli a Elkantarovi lidé by tak byli ohroženi, Iljrene se tedy přinutila ke klidu a dál čekala.