Zdvojená hlídka Ochránců se pod Elkantarovým vedením plavila k zakotveným lodím. Přišli z Mořských jeskyní skrz přírodní vodní bránu vedoucí do tmavých vod Přístavu Lebek. Dvacítka drowů se stříbrnými vlasy skrytými pod těsnými tmavými kápěmi, šest mužů a jeden půlčík – všichni dobrodruzi zachránění Eilistraeeinými kněžkami, kteří přísahali věrnost Temné panně – tiše veslovali k lodím.
Elkantar mezitím pozorně studoval nepřátele stojící proti jeho družině. Alespoň tucet dobře ozbrojených drowích žoldnéřů hlídalo v docích a přibližně stejný počet přecházel po palubě každé lodě. Jejich řady byly podpořeny minotauřími strážemi a smrtícími lučištníky temných elfů. Boj si vyžádá mnoho životů, přesto Elkantar neváhal. Qilué Veladorn nebyla jen jeho družka, ale také paní. Přísahal jí věrnost a s radostí pro ni byl ochoten udělat cokoliv, dokonce i zemřít. Tenhle úkol by ovšem splnil i jinak. V duchu se vrátil o mnoho let zpátky, na palubu podobné lodě. Tehdy byl jako mladý šlechtic, který byl na vkus své Matrony matky až příliš vzpurný, spoutaný v jejím nákladovém prostoru. Co musel za dobu otroctví vytrpět a jak nakonec uprchl, na něj právě v tomhle okamžiku těžce doléhalo.
Tohle však nebyl čas vzpomínat, ale konat činy.
Příď nejbližší lodě mířila od doků a byla nejméně hlídaným místem. Po přední nástavbě přecházel sem a tam jediný minotaurus. Elkantar pozvedl malou harpunu ve tvaru kuše a namířil. Střela tiše vyrazila ke svému cíli a táhla za sebou sotva viditelné lano z pavoučích vláken. Zubatá zbraň se zabodla do masivní hrudi býčího muže. Stvoření na místě zemřelo a zhroutilo se proti zábradlí s hlavou vystrčenou nad vodu. Pro všechny náhodné svědky to muselo vypadat, jako kdyby byl stižen náhlým záchvatem mořské nemoci a začal zvracet přes palubu.
Elkantar se dostal k lodnímu boku a zatahal za provaz. Držel, a tak s jeho pomocí vylezl po vypouklé dřevěné stěně. S použitím minotauřího těla jako štítu se přehoupl přes zábradlí. Okamžitě se rozezněl poplach a ze strážního koše přilétl šíp. Elkantara jen těsně minul a s masitým bouchnutím se zabořil do mrtvého minotaura. Elkantar opětoval střelbu kuší a rychle lučištníkovým směrem posílal šipku za šipkou.
Mezitím jeho oddíl našel síť lan u boku lodí a vyhrnul se na paluby jich obou. Stráže se vrhly do boje a drowové z doků vybíhali po můstcích nahoru a cestou vytahovali zbraně. Meče se s třeskem srazily a propukl boj nablízko. Vyvolení sice mohli zadržovat bojovníky, ale lučištníci ve strážních koších sestřelovali jednoho chrabrého útočníka za druhým. Elkantar jen bezmocně pozoroval, jak jednomu z jeho bojovníků proletěl šíp hrdlem. Obrátil se ke svému zástupci – vysokému, zachmuřenému půlčíkovi, který lezl po laně za ním – a ukázal ke strážnímu koši. Půlčík přikývl a klekl si za štít tvořený minotauřím tělem. Vzápětí začal malý lučištník střílet šíp za šípem a donutil drowa přerušit střelbu a držet se při zemi.
Mezitím malá skupina kněžek následovala Qilué temnými vodami. Jedna z nich, podpíraná z vody dvěma sestrami, přehodila provaz přes čelen. Qilué šla první, hladce vyšplhala vzhůru a vyskočila na příďovou nástavbu.
Pohled, který se jí naskytl, ji připravil o dech. Elkantar, její milovaný, právě s elegancí akrobata přebíhal přes lano spojující ve strmém úhlu nástavbu s vrcholem stěžně. V ruce držel nůž a zjevně chtěl zneškodnit nebezpečného lučištníka. Přesně takový riskantní a odvážný plán by od něj čekala a vzhledem k množství šípů prolétajících kolem stěžně to také mohl být jeho poslední plán.
Kněžka zažila okamžik zoufalství. V průběhu mnoha staletí svého života až příliš často milovala a ztrácela a nemohla si dovolit přijít i o Elkantara. To ale nebylo v jejích rukou. A tak jen tasila zpívající meč, podržela ho nad hlavou a načerpávala z jeho strašidelných vysokých tónů sílu Eilistraee.
Kouzelný zvuk povzbudil kněžky, které ji následovaly. Pět dalších mečů se zalesklo ve slabém světle a přidalo se ke sboru, který jasně zněl nad řinčením zbraní a výkřiky umírajících.
Hluboko pod bitvou na palubě lodí ležela Iljrene se svými kněžkami na dně a pozorovala skrytý portál. Náhle z pevného kamene vyrazila skupina drowích žoldnéřů, nepochybně reagujících na volání z napadených lodí. Bojovníci okamžitě vyrazili vzhůru, zcela zaměření na stínové tvary lodí.
Iljrene pečlivě počítala, dokud třicátý drow neproplul kolem jejího úkrytu a nezamířil k bitvě. Podle informací nasbíraných špehy se nezdálo pravděpodobné, že by uvnitř bylo víc než třicet temných elfu. Posledních deset tedy představovalo pro ně určené cíle. Když i ti přeplavali kolem, pokynula vojevůdkyně hlavou a každá kněžka vyrazila za jedním terčem. Ženy udeřily zezadu, každá jedním úderem podřízla hrdlo a zároveň uvolnila přívěsek, Iljrene s takovou taktikou neměla sebemenší potíže, koneckonců šlo o přepadení ze zálohy, a ne duel.
Vítězné kněžky připlavaly dolů k portálu, sevřely přívěsky v rukou a všech deset se protáhlo magickými dveřmi. Lapající po dechu a promáčené až na kůži se vykutálely na kamennou zem tunelu.
Přímo pod nohy asi čtyřiceti strážných.
Drowí muži se na okamžik zarazili, očividně překvapení náhlým zjevením nepřátelských sil, Iljrene vyskočila na nohy a tasila meč. Využila překvapení kupců, aby poskytla trochu času neméně zaskočeným kněžkám.
Čtyři na jednu, blesklo jí hlavou, zatímco zaútočila na nejbližšího muže. Úzký tunel jistě část nevýhody smazával – nevešli se do něj víc než čtyři bojovníci vedle sebe – ale nepřátelé mohli padlé nahrazovat mnohem rychleji a déle. Zatímco sekala, uskakovala a tančila, rozhodla se drobná vojevůdkyně, že ještě než ji bude muset nahradit jiná kněžka, nepříznivý poměr o něco sníží.
Zlaté mince, celá hora, se pohnuly pod Lirielinýma nohama. Magické zbraně, sochy nezměrné ceny a vázy, a hudební nástroje byly navršeny kolem zlatého a diamanty vykládaného kopce. Drowí elfka si dlouze a tiše s úlevou vydechla; dostala se do jeskyně s dračím pokladem.
Liriel se sehnula a zvedla u nohou jí ležící třpytivý černý safír, který sem umístila Zz’Pzora. Kouzly opředený kámen představoval konečnou složku k otevření portálu do Nisstyreho pevnosti. Liriel se však nezdržovala tím, že by oslavovala. Opatrně začala sestupovat z drahocenné hromady a s každým krokem spouštěla drobnou lavinu zlatých mincí. Obvykle sebemenší narušení dračího pokladu přilákalo a zároveň rozzuřilo jeho majitele. Zvuky přicházející z Pharxova doupěte však svědčily o tom, že Zz’Pzora se úkolu ujala s neobvyklým zápalem a dychtivostí. Drak byl dokonale rozptýlený.
Liriel nechtěla na náladovou saň příliš spoléhat, a tak co nejrychleji proběhla tunelem vedoucím do obytné jeskyně. Vysoko seshora k ní doléhaly kameny tlumené zvuky bitvy, ale okolní chodby byly pusté a prázdné. Pak, u prahu jedněch zavřených kamenných dveří, zahlédla stříbřité světlo. Připlížila se blíž a opatrně je otevřela.
V malé komnatě seděl zrzavý kouzelník. Zahalený do přehozu studoval ve světle svíčky Poutníkův amulet.
„Tak jak to jde?“ zeptala se Liriel posměšně.
Nisstyre při zaznění jejího hlasu nadskočil a obrátil se k ní. Byl hubenější, než jak si ho pamatovala, a černé oči se mu ve vyzáblém obličeji nezdravě leskly. Rubín v čele plál jasně rudým světlem. „Jak funguje?“ chtěl vědět. „Nechce se poddat žádné drowí magii!“