„Ráda ti poskytnu ukázku,“ vyzvala ho dívka. „Dej mi ho a pak mě vyzkoušej v boji!“
„Nechci ti ublížit.“
„Bojíš se snad?“ posmívala se Liriel.
Kouzelník se ušklíbl a natáhl levou ruku. Prsten ze zlata a onyxu, který kdysi patřil Kharza-kzadovi Xorlarrin, se zaleskl ve světle svíček. „Porazil jsem tvého učitele. Mohl by si snad žák vést lépe?“
Liriel pokrčila rameny. „Ber to z druhé strany: chceš jisté informace a dostaneš je ze mě jenom tak, že mě zabiješ a promluvíš si s mým duchem.“
Drahokam v Nisstyreho čele znovu zaplál, tentokrát jasněji. Trhl sebou a tvář se mu zkroutila bolestí a zoufalstvím. Hodil amulet Liriel a náhodou při tom shodil svíčku, která okamžitě zhasla. Místnost se ponořila do naprosté tmy.
„Tak dobře, budu s ní bojovat!“ zakřičel. „Když musíš, dívej se, jenom u všech bohů drž ten svůj prokletý jazyk za zuby!“
Liriel mu věnovala pátravý pohled. Kouzelník nemluvil s ní, ale s neviditelnou osobou. Někdo je mohl slyšet, a podle všeho také i vidět. Někdo, kdo ji chtěl mrtvou. Rychle mrkla na Nisstyreho rubínové oko a v hlavě se jí začal rodit plán.
Rychle se sehnula a zvedla Poutníkův amulet. V něm zachycená drowí magie – její vlastní magická esence – se do ní se slastným pocitem nahrnula zpět. Připravená kouzla temných elfů jí zatančila před očima. Poprvé po mnoha dnech se cítila celá. Krátce zlaté pouzdro políbila a pověsila si amulet kolem krku. Pak rychlým mávnutím ruky vyslala Nisstyreho směrem první ze svých zbraní.
Záblesk pulsující energie rychle letěl na kouzelníka, avšak Nisstyre byl rychlejší. Zmizel a magická střela prolétla jeho pomalu se ztrácející tepelnou stopou a narazila do zdi.
V tu chvíli se stěny začaly otřásat. Ve stropě se objevily praskliny, které se okamžitě rozběhly všemi směry. Země pod Lirielinýma nohama se zachvěla a v uších jí zaduněl hřmot, jako kdyby sama země bolestně vykřikla.
Lirielinou první reakcí byl strach doprovázený nepřekonatelnou touhou uprchnout. Jen jednou předtím zažila takové otřesy, ale celý život slýchala příběhy o strašných škodách doprovázejících posuvy půdy. Ztracené hlídky, zřícené tunely, celá města pohřbená. Drowové, kteří prožívali svůj život s tunami kamení nad hlavou, se ničeho nebáli víc.
Pak si vzpomněla na amulet a obnovené schopnosti. Přivolala levitační kouzlo, vystoupala nad třesoucí se podlahu a hladce doklouzala ke dveřím. Ven se dostala právě ve chvíli, kdy povolil strop. Kámen se sesul s hromovým duněním a v opuštěné chodbě se zvedl oblak prachu.
Mimo Nisstyreho komnatu vládlo ticho a klid. Liriel se zhluboka nadechla a pokusila se uklidnit. „Zemětřesení“ bylo kouzelným útokem omezeným jen na jednu místnost. Za takovou strategii musela Nisstyremu tiše zatleskat – útok byl zaměřený na vyděšení drowího protivníka. Vrátila se zpět do jeskyně s pokladem. Jaké jiné místo by si Nisstyre mohl pro bitvu vybrat? A jakého lepšího spojence by mohl chtít než draka? Kouzelník očekával, že se mu dostane děsivé převahy. Nemohl tušit, že se do hry zapojil ještě jeden drak.
Přesto však chodbami spěchající Liriel pochybovala, že by Zz’Pzora dokázala vyrovnat šance. Doposud pomohla vždy, ale Liriel věděla, že takové stvoření může v kterémkoliv okamžiku zradit. Jejich spojenectví bylo postavené na předpokladu, že si navzájem nemohou věřit. Liriel bohužel znala saň stejně dobře jako sama sebe.
Dokonce i v oslabeném stavu byl Nisstyre schopný soupeř. V okamžiku, kdy mladá elfka vstoupila do jeskyně, byla smetena zamáváním obřích křídel. Liriel se rychle odvalila a na nohy vyskočila s vrhacími noži připravenými k hodu. Tři z nich okamžitě vrhla na obřího netopýra – nočního lovce, největšího a nejnebezpečnějšího netopýra Temných říší – ještě před tím, než si uvědomila, že se jedná jen o iluzi. Skutečné nebezpečí se nacházelo padesát kroků za ním. Nisstyre, usazený na hromadě zlatých mincí, pomalu zdvihl ruku, ve které držel hůlku, a namířil ji jejím směrem.
Liriel zkusila svůdnou pózu. „Rozmyslela jsem si tvoji nabídku,“ zapředla. „Jestli stále hledáš družku, byla bych poctěna.“
Přesně jak čekala, zazářil rubín na Nisstyreho čele jasným světlem. Kouzelníkova ruka poklesla a on se nejistě zakymácel, jako kdyby ho srážela síla hněvu neznámého pozorovatele.
„Stále mám tu mapu, kterou jsi mi dal,“ lhala Liriel sladce. „Za pár dní můžeme být spolu v tvé lesní pevnosti. O amulet se můžeme podělit, přesně jak jsi mi slíbil. Jen pomysli na sílu, kterou bychom spolu mohli ovládat! A já bych ti pak pomohla zbavit se tamtoho, přesně jak jsem slíbila.“ Ukázala na rubín, který se v tom okamžiku skoro chvěl zhmotněnou zuřivostí.
„Ona lže,“ zašeptal Nisstyre s tváří zkřivenou agónií. „Ano, ano – dokážu svoji věrnost.“ Znovu zvedl hůlku a zamířil na cíl.
Ale Liriel mezitím sáhla po vlastní zbrani – smrtícím a unikátním drowím kouzlu, které se nikdy dřív neodvážila vyzkoušet. Rychle sebrala z hromady trpasličích kostí u nohou zub a hodila ho po kouzelníkovi. V tom okamžiku se mu ruce zmučeně zkroutily do spárů. Hůlka spadla mezi zlaté mince, ale Nisstyreho pozornost byla plně soustředěná na odpornou metamorfózu. Palec se mu scvrkl a vyrostla na něm kulatá hlavička s kusadly. Prsty se zvětšily a rozdělily se na dva, čímž vytvořily osm dlouhých a chlupatých končetin. Co bylo dřív obratnou kouzelníkovou rukou, stalo se chlupatým černým pavoukem. Bezmyšlenkovitě hladový se stočil k paži hostitele a začal se krmit. Na okamžik zůstal Nisstyre omráčený děsem a bolestí a jen zíral, jak se pavouk smrti prožírá vzhůru paží. Pak se vzpamatoval a začal koktat slova kouzla, které by zlomilo smrtící zakletí.
Liriel mezitím pátrala po další zbrani. Znala hůlku – však ji také vyrobil Kharza – a věděla, jaký bude Nisstyreho příští útok. Zuřivě se prohrabovala nashromážděným bohatstvím. Zz’Pzora tvrdila, že viděla magické zrcadlo – lhala jí snad?
Čerstvě uzdravený Nisstyre sklouzl o pár stop níž a sehnul se pro hůlku. Zdvihl ji nepoškozenou rukou a zamířil na Liriel. Proud plamene žhavějšího než dračí dech vyrazil k dívce.
Přesně v tom okamžiku Liriel úspěšně nalezla hledaný předmět. Prsty sevřela kolem zlaceného rámu a prudce zrcadlo přemístila mezi sebe a kouzelníka. Zavřela oči a odvrátila hlavu od spalujícího světla. Kouzlo dračího dechu zasáhlo stříbrnou plochu zrcadla a obrátilo se zpět k sesílateli.
Nisstyre v panice vytřeštil černé oči. Plamen zasáhl mince u jeho nohou a roztavený kov pohltil jeho nohy. Výkřiky utrpení, které mělo postihnout Liriel, se téměř nedaly poslouchat.
Následky působení dračího dechu byly úchvatné, ale krátké. Během několika málo chvil zlatá hromada ztuhla natolik, že opět dokázala unést Lirielinu váhu. Vyšplhala po ní k umírajícímu nepříteli a sklonila se k němu. Rubín vypadal, jako kdyby vylézal ven z čela, a jeho světlo sláblo spolu s kouzelníkovou unikající životní silou. Liriel ho vydloubla ven a usmála se do něj, jako kdyby byl neviditelný pozorovatel přímo před ní.
„Prohrála jsi,“ pronesla stručně. Pak kámen odhodila na hromadu dalších.
Fjodor se plazil po břiše tunelem vedoucím k dračímu doupěti. Následoval Zz’Pzoru. Bylo zvláštní sledovat, jak se tělo purpurové temné elfky mění v plazí. Její současná podoba bude bezpochyby ještě působivější. Fjodor za všechna léta cestování a boje žádného draka neviděl. V jeho době nebyli tak hojní jako ve starých příbězích. Brzy však spatří ne jedno, ale hned dvě tato stvoření. Jedno z nich slíbil zabít; druhé slíbilo zabít jeho.