Takovou smrt by si mnoho rašemenských berserkrů nezvolilo, přesto byl Fjodor s osudem spokojený. Ačkoliv byl vyhoštěný z milované země, zemře v bitvě a se ctí. A to bylo víc, než by si zasloužil.
Konečně byla mučivá cesta za ním. Na druhé straně tunelu bylo dračí doupě, obrovská jeskyně rozdělená na dvě části ostrými stalaktity připomínajícími špičaté tesáky a posetá kostmi Pharxových nedávných „jídel“. Uvnitř byli dva draci sevření v plazím objetí. Jedním z nich byla nepochybně Zz’Pzora – nádherné stvoření s dvěma hlavami, purpurovými šupinami a obřími křídly barvy ametystu. Byla ohromná – alespoň padesát stop od špičky ocasu k nozdrám – ale byl to Pharx, kdo Fjodora připravil o dech. Dračí samec dosahoval dvojnásobné velikosti, byl obrněný tmavě kaštanovými šupinami a ozbrojený zuby velikosti dýk a drápy připomínajícími zakřivené scimitary. Tohle, uvědomil si Fjodor s obdivem, je stvoření, které se zavázal zabít.
Z dalšího tunelu dolehlo do jeskyně slabé zasyčení a výkřiky smrtelného utrpení. Pharx okamžitě zvedl hlavu jako obří lovecký pes nasávající vzduch. „Moje zlato,“ zamumlalo stvoření dunivým hlasem. Vymotal se z objetí purpurového draka a kolébavě se rozběhl k chodbě. Hlavu držel při zemi, aby se nepraštil o nízký strop. „Moje zlato se taví! Musíme ho chránit!“
Jak se drak přiblížil k úkrytu, skočil Fjodor do jeskyně a tasil meč. Vší silou sekl a zasáhl tvora mezi oči. Pharx se na místě zastavil, zatřepal hlavou a rozzlobeně si odfrkl. Tupý meč nepronikl šupinami, jen draka na okamžik omráčil.
Zz’Pzora využila situaci. Roztáhla křídla a skočila na Pharxe jako útočící jestřáb. Spáry se zachytila za svislé šupiny samcova břicha, křídly obalila ostny na hřbetě a oběma hlavami se vrhla po jeho krku. Dračí zbrojí mohly proniknout opět jen dračí zuby a Pharx i přes svou velikost nedokázal menší samici setřást. S jednou hlavou by si možná poradil, ale ne se dvěma. Sevřená ve smrtícím objetí se obě stvoření převalovala a zmítala na zemi. Zz’Pzořina křídla byla nejdřív proděravěna a pak roztrhána samcovými ostny, přesto se stále nepouštěla – zuby skřípaly a hlavy sebou trhaly sem a tam, jak se snažila proniknout skrz pevné šupiny.
Fjodor obcházel to střetnutí titánů a čekal na příležitost k útoku, avšak oba tvorové byli v tak těsném sevření, že nemohl udeřit, aniž by zasáhl i druhého. Konečně se Pharxův ocas škubnutím odtrhl od Zz’Pzory. Rašemenec přiskočil a sekl. Nebylo to nic moc, ale mohl samce alespoň rozptýlit a trochu Zz’Pzoře pomoct.
Pharxova obří tlama se otevřela a vydala řev vzteku a bolesti, který otřásl jeskyní. Pak tvor obrátil hlavu k Zz’Pzořině hřbetu a zhluboka vydechl. Z jeho tlamy se vyvalila zhoubná karmínová mlha. Ta ulpívala na hřbetu samice, a kdekoliv se ho dotkla, začaly šupiny tát jako sníh na slunci. Obě její hlavy zavřískly a Zz’Pzora ztratila výhodu sevření sokova hrdla.
Vtom znovu zasáhl Rašemenec. Mečem bodl hluboko do jedné z děr, kterou se jejím zubům podařilo vypáčit, a celou vahou se opřel o jílec, dokud kov nezaskřípal o kost. Pak se vrhl stranou a dlouhou pákou v Pharxově hrdle vytvořil smrtící oblouk. Drakovi se z tlamy vyvalila krev a uhasila podivný plamen, který prožíral Zz’Pzořiny šupiny.
Samice se odpoutala od umírajícího samce a v očích jí zářilo kruté potěšení z boje. „Jdeme,“ zahřímala a nejisté vyrazila z jeskyně. „Nemá smysl, aby si Liriel užila všechnu zábavu!“
Pomalu a jen za cenu velkých obětí se Iljrenina jednotka probíjela k sálu s pokladem. Drobná kněžka byla víc než jednou zraněná a ze šatů jí odkapávala mořská voda s krví. Přesto ani na chvíli nezaváhala. Jako kdyby nevnímala bolest a nevšímala si padlých kněžek. Měla úkol a hodlala ho splnit. Jakmile budou lodě obsazeny a drowí děti zachráněny, povede Qilué družinu do kupecké pevnosti, Iljrene se musela postarat, aby se nesetkali s nepřekonatelným odporem.
Liriel vzhlédla, právě když se Zz’Pzora protáhla do jeskyně s pokladem. „Dostala jsi kouzelníka, jak vidím,“ pronesla levá hlava. „Pharx je také mrtvý.“
Temná elfka se usmála. „Tvoříme dobrý pár, Zip.“
„To ano,“ pokývaly obě hlavy na souhlas. Zdálo se, že ještě chce něco dodat, ale vtom se levá hlava zavlnila a bezvládně se zhroutila na krví zbrocené šupiny.
Pravá hlava na to shlédla a podivně se zatvářila. „Toho jsem se bála,“ řekla a tváří napřed padla do hromady zlata.
Liriel při pohledu na strašné zranění na jejích zádech vytřeštila oči. Šupiny zmizely a maso pod nimi vypadalo, jako kdyby ho zasáhla záplava kyseliny. Drowí elfka se vrhla kupředu a sevřela nehybnou hlavu přítelkyně.
„Proklatě, Zip,“ vzlykla.
Do očí levé hlavy se na okamžik vrátil život. „Můj život čítal víc než dvacet tisíc dní,“ řekla smířeným hlasem. „A tenhle byl z nich nejlepší.“ S těmi slovy Zz’Pzora zemřela.
Pravá hlava se zachvěla a zvedla se ze zlaté hromady. „Jedna dobrá rada,“ dodala rychle slábnoucím hlasem. „Nevěř tomu člověku. Je to naprostý šílenec! Slíbil, že mě bude následovat do Pharxova doupěte a pomůže mi bojovat. Výměnou mi nabídl, že kdyby se obrátil proti kněžkám, mám ho na místě zabít. Nejlepší obchod mého života!“ Pravá hlava se zašklebila, ovšem ne Lirieliným směrem. „Odteď je to na tobě.“ S těmito slovy jí zmatněly oči a následovala družku do temnoty.
Dlouhou chvíli se Liriel jen pohupovala a dál držela obří hlavu v klíně. Tak často myslela na vysokou cenu, která se platí za důvěru a přátelství, ale nikdy nepomyslela na to, že by mohla být požadována i po někom jiném. Pak ji probral stále sílící hluk boje, kterému se konečně podařilo proniknout clonou dívčina zármutku a bolesti. Liriel si uvědomila, že Iljrene a její kněžky nakonec přece jen narazily na odpor.
Opatrně položila Zz’Pzořinu hlavu a postavila se. Vzápětí sebou škubla, protože nečekaně stanula tváří v tvář Fjodorovi. Konečně jí došel význam Zz’Pzořiných posledních slov.
„Vypadni odsud!“ zakřičela a strčila ho k tunelu. „Ty tvrdohlavý, hloupý… člověče!“
„Je příliš pozdě,“ odpověděl Fjodor zoufajícím si hlasem. Obrátil pohled k blížícímu se boji a ruku sevřel na jílci meče. Liriel se opět zdálo, že roste a nabírá sílu. Znovu přicházelo bojové šílenství a tentokrát bezpochyby to konečné.
Lirieliny prsty se sevřely kolem amuletu. Naposledy si vychutnala drowí dědictví.
„Ten rituál na přivolání bojové zuřivosti! Udělej ho!“ poručila.
Fjodor jí věnoval překvapený pohled, ale už se nedokázal tak kontrolovat, aby odporoval přímému příkazu. Čarodějnice velely rašemenským berserkrům a on
již před dlouhou dobou přijal Liriel jako jednu z wychlaran. Pozdvihl tedy hluboký hlas k písni, která v jazyce jeho domoviny oslavovala blížící se bitvu.
Temná elfka mezitím otevřela amulet. Vytrhla čutoru s jhuildem od Fjodorova opasku a zuby ji odzátkovala. Pak ji pomalu a opatrně naklonila nad drobným pouzdrem. Liriel netušila, jestli rituál bude stačit k tomu, aby udržel a ovládal berserkrovskou magii. A jestli vůbec bude fungovat, pak jen dočasně. Zachrání však život jak Fjodorovi, tak drowům, které by jinak pobil. Nikdo další, přísahala si Liriel, nesmí zaplatit za její chyby.
Píseň náhle skončila a Rašemencovy oči ztratily přítomný pohled. Liriel ho v pádu zachytila, lhostejná k tomu, že se vzácná láhev s ohnivým vínem zakutálela mezi ostatní poklady. Tmavé vlasy na Fjodorově zátylku rozdělovala hluboká rána a skrz proud krve Liriel zahlédla kost.