Za ní, bezpečně mimo dosah její vířící zbraně, se vlekl mladý drowí pár. Žena nosila odznak rodu Shobalar, nižšího klanu proslulého vzácnými kouzelnicemi. Druhým drowem byl výjimečně pohledný muž v honosném oblečení, ale jednoduše spletenými vlasy, které ho označovaly jako prostého poddaného. Oba nesli stejné oštěpy jako Liriel a vrhali po okolí pátravé pohledy, zatímco se proplétali polem nízkých ostrých stalagmitů vystupujících z kamenného podloží.
Tunel byl úzký, sotva dost široký pro tři nebo čtyři vedle sebe kráčející drowy. Před nesčetnými staletími vyhloubila tekoucí voda v jeho stěnách hluboké brázdy, čímž vznikly úzké hřebeny lemující obě strany. Chodba připomínala hrudní koš jakéhosi obřího monstra a Lirieliny společníky to víc než jen zneklidňovalo. Pevně svírali ratiště svých zbraní a tiše proklínali bláznivý vrtoch, který je přiměl opustit relativní bezpečí Menzoberranzanu. Temné říše byly nepředvídatelné a plné nebezpečí. Jen nemnozí se do nich odvážili bez pečlivé výzbroje a podpory kouzel. Když je však pozvala Liriel Baenre, jak by mohli odmítnout?
Liriel byla zdaleka nejoblíbenější ženou v jejich kruhu, skupině bohatých mladých drowů šlechtického i prostého původu, kteří se s typickým drowím zápalem věnovali zábavě i intrikám. Byla mladší než většina z nich – stále ještě nedosáhla čtyřicátých narozenin, což ji stavělo do období bouřlivého drowího dospívání – a mohla se pyšnit stejně svěží krásou jako lidské dívky před dosažením sedmnácti let věku. Rovněž měla k dispozici bohatství a postavení členky rodu Baenre. Mnoho jiných mladých drowů mělo také bohatství, krásu i postavení. Liriel však byla pozoruhodná svým pohotovým smíchem a chutí k životu, což bylo ve chmurném Menzoberranzanu nanejvýš vzácné. Stejně výstřední bylo i její upřednostňování hledání dobrodružství a magických znalostí před společenskými intrikami. I tak jen nemnozí dokázali odolat jejímu bizarnímu šarmu a mnoho mladých drowů soupeřilo o příležitost zúčastnit se jejích dobrodružství. Ti, kteří přežili, mohli počítat s lepším společenským postavením a několika dobrými příběhy k vyprávění na večerních oslavách.
I se slibnou vyhlídkou před sebou se Lirielini společníci cítili s každým krokem hůř. V chodbách panující naprosto neproniknutelná temnota jim ani trochu nevadila. To samé se ale nedalo říct o okolním hrobovém tichu. V Menzoberranzanu se hluk běžného života sléval v neustálé, kouzly tlumené šumění, občas okořeněné výkřiky. Ve vnějších tunelech jim ale jindy tak tiché vlastní kroky duněly v uších jako kameny padající do hluboké studny. Liriel se samozřejmě díky svým kouzly opředeným elfím botám a dvěma tuctům let strávených na podobných průzkumech pohybovala tiše jako duch. Chůzi měla lehkou a odhodlanou a oči upřené k očekávaným dobrodružstvím.
I přesto si Liriel uvědomovala nepohodlí svých společníků. Bythnaru Shobalar znala velice dobře; obě spolu cvičily od raného věku. Gromfa jeho vzácná dceruška zjevně unavila krátce po adopci, a tak ji poslal k rodu Shobalar, aby se tam věnovala kouzlům pod vedením jeho kouzelnic. Mezi ní a Bythnarou rychle zahořela dětská rivalita, která je provázela po další roky. Liriel to přijala s klidem, a dokonce si ji i začala užívat. Posílilo to snažení jich obou, a navíc to přidávalo jiskru jejich přátelství. Kromě zájmu o kouzla však mnoho společného neměly. Bythnara nesdílela Lirielino nadšení pro dobrodružství nebo smysl pro humor. Občas ostatním připadala vzdálená – a zbytek času nudná a nezajímavá – ale Liriel si byla těchto omezení vzájemného přátelství vědomá.
„Už tam budeme?“ stěžovala si Bythnara za jejími zády.
„Brzy.“
„Vždyť už tu takhle chodíme celé hodiny a teď jenom Lloth ví, kde vlastně jsme! Můžeme tu umřít a nikdo by se o tom ani nedozvěděl!“
Liriel se obrátila přes rameno a mrkla na přítelkyni. Ani na okamžik však nezpomalila. „Omyl, Bythnaro: ty bys tu mohla umřít a nikdo by se to nedozvěděl.“
Kouzelnice zúžila oči. „To má být výhružka?“
„Jistěže ne,“ pronesla Liriel jemně a obrátila pohled znovu před sebe. „To byla urážka. Až já umřu, tak to ostatní poznají. Na druhou stranu v tvém případě…“
„Možná že nejsem proslulá divokým životem jako ty, ale to není důvod k pohrdání. Ostatně ‚opatrnost je matkou moudrosti‘,“ citovala Bythnara upjatě.
„A otcem nudy,“ opáčila Liriel hladce. „A co ty, Syzwicku?“ zeptala se muže. Bythnařin současný partner byl synem prosperujícího výrobce parfémů. Byl až zvrhle bohatý, velmi elegantní, plný života, ovšem zároveň ovladatelný – takové kvality mu zajišťovaly popularitu mezi ženami z jejich kruhu. „Taky sis to snad začal rozmýšlet?“
„Jistěže ne,“ pronesl pevně a přehodil si ratiště oštěpu na druhé rameno, „ale je pravda, že jsme pryč už hodně dlouho.“
„Bude to stát za každý okamžik cesty,“ slibovala Liriel. Náhle se zastavila a rukou jim pokynula, aby učinili totéž. Ukázala dolů a oba její společníci zalapali po dechu.
Trojice stanula na břehu řeky. Několik stop pod nimi se převalovala temná masa vody. Řeka tekla pomalým tichým proudem hlubokých toků a od vodní hladiny k nim zavanul mrazivý chlad. Říkalo se, že pochází ze zemí ledu vysoko nad Temnými říšemi. Ačkoliv vzduch tady dole byl teplejší než voda, vznášel se nad ní jako přízrak na stráži neustálý oblak mlhy.
„Člun je přivázaný přímo pod námi,“ řekla Liriel a ukázala dolů na štíhlou veslici.
Vyskočila do prostoru nad temnými vodami. Přivolala vrozenou schopnost levitace, chvíli zůstala viset ve vzduchu a pak se lehce snesla na příď člunu. Její společníci ji napodobili s mnohem menším nadšením. Rychle se usadili, aby zastavili pohupování plavidla. Velice dobře věděli, že si nemohou dovolit se převrhnout, a to nejen kvůli ledové vodě.
Právě se totiž vypravili na lov pyrim, malých divokých rybek, které vzrostlého ještěra dokázaly obrat na kost během pár chvil. Zároveň byly neuvěřitelně útočné a prý vyskakovaly nad hladinu, aby napadly zvířata, která se chtěla napít. Jejich zuby byly tak ostré a čelisti tak silné, že první kousnutí bylo prakticky bezbolestné a oběť si ho často ani nevšimla. Bolest se ale rychle dostavila, protože krev ve vodě přilákala tucty dalších žravých rybek. Jejich lov byl nebezpečnou kratochvílí a nehody při něm byly časté.
První výzvou bylo vůbec se dostat do takhle hlubokých tunelů vedoucích k řece, kudy málokdy procházely i drowí hlídky. I řeka sama byla rizikem – na pohled klidná, avšak plná zrádných vírů a silných nahodilých spodních proudů. A ryby byly nebezpečné i po smrti. Jejich maso bylo jemné, lahodné – a vysoce jedovaté. Pečlivě připravená pyrima byla opojnější než víno a jakákoliv oslava, na které se podávala, se automaticky stala událostí. Smrtelné nehody během hostin se čas od času stávaly, ale byly vzácné. O přípravu se starali důkladně vycvičení kuchaři, kteří věděli, že na výsledku závisí především jejich vlastní životy.
Oslava však byla dalekou budoucností a výzva lovu přítomností. Liriel se nohou zapřela o břeh a silně zatlačila. Člun, připoutaný ke kamenitému břehu lehkým mitrilovým řetězem, zamířil doprostřed proudu. Když se plavidlo ustálilo, vzala Liriel oštěp a postavila se s pevně rozkročenýma nohama na příď.