Druha olaneta smrti

Jedinou odpovědí mu bylo zasténání — Mikah opět omdlel, z poraněné lebky mu prosakovala čerstvá krev.

Jason se zvedl a ovinul si kolem těla kůže, aby se chránil před větrem — konce kůží svázal k sobě. Pak odkopával písek, dokud nenarazil na hladký kámen, který se mu přesně vešel do pěsti tak, že kamene vyčníval jen jeden konec, a takto vyzbrojen se prodíral mezi vrtícími se postavami spáčů.

Když se vrátil, Mikah byl opět při vědomí a slunce notný kus nad obzorem. Teď už byli vzhůru všichni — potácející se nesourodá tlupa asi třiceti mužů a žen s dětmi. Všechny spojovala špína a surová kůže sloužící za oděv — neurčitě přecházeli sem a tam, nebo s tupým výrazem seděli na zemi. O dva cizince neprojevovali nejmenší zájem. Jason podal Mikahovi kalíšek z dehtované kůže a dřepl si vedle něho.

„Na, pij. Je to voda, a to je zřejmě to jediné, co je tady na pití k dostání. K jídlu jsem nenašel nic.” Kámen dosud držel v dlani, a jak hovořil, otíral ho o písek — jeden jeho konec byl vlhký a červený a lpělo na něm několik dlouhých vlasů.

„Dobře jsem se po táboře rozhlédl, ale není v něm k vidění o moc víc než tady odtud. Sestává z houfu zničených lidí s několika ranci ze surové kůže, a někteří mají kožené vaky s vodou. Platí zde zásada «kdo dřív přijde, ten dřív mele», tak jsem si pospíšil, abych byl u mletí včas — a proto máme co pít. Jídlo je dosud v pořadí.”

„Co jsou to zač? Co dělají?” zeptal se Mikah. Artikuloval poněkud nezřetelně, zřejmě se dosud z následku úderu do hlavy plně nezotavil. Jason si jeho zraněnou lebku prohlédl, ale usoudil, že udělá líp, když se jí nebude dotýkat. Rána ještě před chvílí krvácela, teď se krev už vysrážela. Sotva by něčeho dosáhl, kdyby ji vymyl dost podezřelou vodou — k jejich problémům by mohla přibýt starost o infekci.

„Jediné vím jistě,” pokračoval Jason. „Jsou to otroci. Nevím, proč tady jsou, ani co dělají, nebo kam mají namířeno, ale o jejich ubohém postavení nelze pochybovat — ani o našem ne. Ten krasavec na kopečku tady šéfuje. My ostatní jsme otroci.”

„Otroci!” vykřikl Mikah hrůzou — to slovo ho deptalo víc než zranění na hlavě. „To je přímo odporné! Otroci musejí získat svobodu!”

„Jen žádné přednášky, prosím, a snaž se být realista — i když to bude bolet. Tady jsou jen dva otroci, kteří musejí získat svobodu: ty a já. Jak to vypadá, ti ostatní jsou tak parádně přizpůsobeni tomu, čím jsou, že nevidím důvod, proč bych na tom něco měnil. Nezačnu žádnou abolicionistickou kampaň, dokud mi nebude jasné, jak se z té mizérie dostanu sám, a pravděpodobně ani potom ne. Tahle planeta fungovala beze mě hodně dlouho a bude zřejmě fungovat, i když už tady nebudu.”

„Zbabělče! Za pravdu musí bojovat a pravda tě osvobodí.”

„Zase slyším to velké pé,” zasténal Jason. „Jediné, co mě právě tady a teď osvobodí, jsem já sám. Což možná nezní zrovna vznešeně, ale je to pravda. Naše situace je hodně beznadějná, ale nikoli ztracená, tak poslouchej a vem si z toho ponaučení. Zdá se, že ten náčelník — jmenuje se Ch’aka — odešel, aby něco ulovil. Není daleko a brzy se vrátí, takže se ti pokusím jen v rychlosti vysvětlit, jak to tady vypadá. Měl jsem dojem, že jsem poznal, jakou řečí mluví, a nemýlil jsem se. Je to trochu zkomolené esperanto, řeč, jakou používají všechny teridské světy. Ta pozměněná řeč a skutečnost, že se tady žije jen trochu kulturněji než v době kamenné, jsou skoro jistým důkazem, že tady žádný kontakt s ostatními světy neexistuje — i když doufám, že tomu tak doopravdy není. Třeba je tady někde obchodní základna, a jestli je, najdeme ji později. Teď nás trápí spousta jiných záležitostí, ale aspoň že se domluvíme. Oni sice polykají spoustu hlásek a některé vynechávají — a dokonce zavedli ráz, což je něco, co žádný jazyk nepotřebuje — ale když se budeme jen trochu snažit, budeme jim rozumět.”

„Já esperanto neovládám.”

„Tak se ho naučíš. Není to nijak těžké ani v jejich barbarském podání. Teď buď zticha a poslouchej. Ti lidé se rodí a jsou vychováváni jako otroci, a nic jiného neznají. Rozdíly v postavení mezi nimi prakticky nejsou, i když silnější přehrávají práci na slabší, když se Ch’aka zrovna nedívá, ale to zvládnu. Náš největší problém se jmenuje Ch’aka, a my se toho musíme dovědět mnohem víc, než se do něho pustíme. On je pro tu smečku náčelníkem, bojovníkem, otcem, chlebodárcem a osudem a zdá se, že svoje řemeslo dobře ovládá. Tak koukej, a je z tebe na čas dobrý otrok.”

„Otrok! Já?” Mikah se prohnul v zádech, jak se pokoušel vstát. Jason ho drsně přitiskl opět k zemi — drsněji, než bylo nutné.

„Jo, ty — a já taky. Tohle je jediná možnost, jak za dané situace přežít. Dělej všechno to, co budou dělat ostatní, a uchováš si naději, že vydrží do doby, než zjistíme, jak se z té bryndy dostat.”

To, co Mikah odpověděl, zaniklo v hrdelním řevu Ch’aky, který se vrátil k dunám. Otroci se rychle vztyčili, uchopili svoje uzly a v širokých rozestupech se začali formovat do řady. Jason pomohl Mikahovi na nohy a ovázal mu kolem nohou cáry kůže, pak nesl většinu jeho váhy, když se potáceli k rozvinuté formaci. Jakmile byli všichni na svých místech, Ch’aka nakopl nejbližšího otroka, a všichni vyrazili zvolna vpřed — za chůze se pozorně dívali na zem. Jason nechápal, jaký to má význam, ale dokud jeho a Mikaha nikdo neobtěžoval, bylo mu to jedno — stálo ho dost námahy, aby udržel zraněného Mikaha na nohou, i když tomu se podařilo najít v sobě tolik sil, že udržel postavu zpříma.

Jeden z otroků ukázal k zemi a vykřikl, a celá řada se zastavila. Byl však příliš daleko, než aby Jason zjistil, co je příčinou jeho vzrušení. Otrok se předklonil a krátkým, špinavým kusem dřeva hloubil do země díru. Za několik sekund vytáhl něco oblého a velkého téměř jako paže. Svůj nález zvedl nad hlavu a pokorně se rozběhl, aby ho předal Ch’akovi. Otrokář předmět uchopil a kus z něho odkousl, a když se šastný nálezce otočil, uštědřil mu pořádný kopanec. Řada se opět pohnula vpřed.

Další dva takové záhadné předměty, které nalezli, Ch’aka rovněž zkonzumoval. Teprve až když zahnal naléhavý hlad, začal s rolí hodného chlebodárce. Poté, co se dočkali dalšího nálezu, Ch’aka si přivolal jednoho otroka a hodil nález do primitivně pleteného koše, který měl otrok na zádech. Od té chvíle kráčel nosič koše přímo před Ch’akou, který ostražitě dohlížel na to, aby se každý vykopaný předmět dostal do koše. Jason se v duchu podivoval, co to může být — ale dá se to jíst, připomenulo mu kručení v břiše.

Otrok jdoucí v řadě vedle Jasona vykřikl a ukázal do písku. Jasona nechal Mikaha klesnout do dřepu, když se zastavili, a se zájmem pozoroval, jak otrok ryje kouskem dřeva do země a odhrabává písek kolem drobné snítky zeleně, která vykukovala na povrch. Po odhrabání se objevil vrásčitý šedivý předmět, kořen nebo nějaká hlíza, z něhož vyrůstaly zelené lístky. Jasonovi připadal jedlý jako kus kamene, ale otrokovi, který podlehl pokušení a ke kořenu přičichl, stékaly z úst sliny. Ch’aka zareagoval zlobným zavytím, a když dotyčný otrok hodil kořen do koše, dočkal se tak silného kopance, že na svoje místo v řadě musel namáhavě dokulhat.

Brzy poté zavelel Ch’aka zastavit, a zatímco hrabal v koši, otrhaní otroci se natlačili kolem něho. Vyvolával jednoho po druhém a podle svého vlastního systému hodnocení přiděloval jeden nebo více kořenů. Koš měl už téměř prázdný, když dloubl kyjem do Jasona.

„K’e nam h’vas vi?” zeptal se.

„Mia namo estas Jason, mia amiko estas Mikah.”

Jason odpověděl správným esperantem, kterému Ch’aka zřejmě porozuměl, protože něco zabručel a přehrabával zbytky v koši. Přes maskovaný obličej na něho upřeně shlížel, a Jason cítil tlak neviditelných, ostražitých očí. Ch’aka znovu napřáhl kyj.

„O’kud jste? To vaše loď h’řela, pot’pila se?”