Nedaleko dun stála kupa neurovnaných kamenů, a když k ní Ch’akovi otroci dorazili, zastavili se a se spokojeným mručením klesli do písku. Ta kupa zřejmě představovala hraniční značku, a Ch’aka k ní přistoupil, aby si na jednom kameni odpočinul, a rozhlížel se, zatímco se přiblížila druhá řada otroků. Ti se tam rovněž zastavili a posadili na zem — obě skupiny na sebe hleděly s tupým výrazem, bez zájmu, a jen na otrokářích byla patrná určitá živost. Druhý otrokář zůstal stát dobrých deset kroků od Ch’aky a zamával hrozivě vypadající kamennou palicí nad hlavou.
„Nen’vidim tě, Ch’ako!” zahřímal.
„Nen’vidim tě, Fasimbo!” zaburácelo v odpověď.
Vzájemné oslovení bylo stejně formální jak pas de deux a stejně tak agresivní. Oba otrokáři potřásli svými zbraněmi a vyměnili si pár hlasitých nadávek, pak se posadili a tlumeně spolu hovořili. Fasimba měl na sobě stejně odporný a hrůzostrašný kostým, který se od Ch’akova lišil jen v maličkostech. Místo zobákovité koule měl na hlavě lebku jednoho z obojživelných rosmaroj, vylepšenou o několik dlouhých tesáků a rohů. Jinak to byly rozdíly zcela bezvýznamné, většinou se týkaly ozdob a provedení zbraní. Jako otrokáři si oba muži byli zřejmě rovni.
„Dnes jsem z’bil rosmaro, to je dr’ hy za d’set dní,” pochlubil se Ch’aka.
„Maš pr’ma kus bř’hu. Moc rosmaroj. Kde maš ty dva otr’ky, co mi maš dat?”
„Ja ti mam dat dva otr’ky?”
„Ty mi maš dat dva otr’ky. Ned’lej ze sebe hl’paka. Mam pro tebe od d’zertanoj žel’zne šipy. Ten otr’k, cos s nim pl’til, zhe’1. J’ště mi dl’žiš dva.”
„Mam pro tebe dva otr’ky. Mam dva otr’ky, co jsem vyt’hl z oc’anu.”
„Maš pr’ma kus bř’hu.”
Ch’aka zamířil podél řady svých otroků k tomu, kterého minulého dne za drzost zpola zmrzačil kopancem. Chytil ho a postavil na nohy, pak ho nakopnutím poslal k druhé skupině.
„Tu je jed’n,” doprovodil kopanec slovy. „Vyp’da moc vyz’ble. Neni pr’ma.”
„Ale je, je to svaln’č. Moc pr’cuje, moc ne’ji.”
„Jsi 1’hař!”
„Nen’vidim tě, Fasimbo!”
„Nen’vidim tě, Ch’ako! Kde maš druh’ho?”
„Mam jednoho pr’ma. Ciz’ka z oc’anu. Muže ti vypr’vět hist’rky na zab’vu. Moc pr’cuje.”
Jason uhnul právě včas, aby zmírnil náraz kopance, který ho přesto zasáhl takovou silou, že se natáhl na zem s rukama a nohama roztaženýma. Ch’aka uchopil Mikaha Samona za rameno a táhl ho přes neviditelnou hranici k druhé skupině otroků. Fasimba se rozvážně přiblížil, aby si ho prohlédl, dloubal do něho bodcem na špičce boty.
„Nevyp’da pr’ma. Ma na hl’vě v’lkou diru.”
„Pr’cuje moc,” nedal se Ch’aka. „Dira je sk’ro pryč. Je to sil’k.”
„Daš mi jin’ho, když zh’bne?” zeptal se Fasimba pochybovačně.
„Dam. Nen’vidim tě, Fasimbo!”
„Nen’vidim tě, Ch’ako!”
Otroci obou skupin, nevybíravě vyzváni svými pány, aby se zvedli, vyrazili zpátky cestou, po níž přišli.
Jason vykřikl na Ch’aku: „Počkej! Neprodávej mého kamaráda. Spolu se nám dělá líp. Můžeš se zbavit někoho jiného…”
Při jeho náhlém výkřiku otroci strnuli s otevřenými ústy a vytřeštěnýma očima a Ch’aka se prudce otočil a pozvedl kyj.
„Ty mlč! Tys otr’k. Op’kuj, co mam ud’lat, a ja tě zab’ju!”
Jason na to už nic neřekl, protože bylo jasné, že nic dělat nemůže. O tom, co může Mikaha potkat, si nedělal žádné iluze: jestliže přežije zranění, určitě se nesmíří s nezbytnými ústupky, které otrok musí dělat. On se však pokusil, aby ho zachránil, a teď bude muset chvíli myslet na sebe.
Do setmění nedošli daleko, zastavili se v takové vzdálenosti, odkud nebylo na druhou skupinu otroků vidět — zastavili se, aby přenocovali. Jason si našel místo v závětří náspu otupujícího poněkud stu větru a vybalil kus ožehnutého masa, které si schoval z dřívější hostiny. Maso bylo tuhé a mastné, ale chutnalo nesrovnatelně líp než stěží poživatelné krenoj, které představovaly stěžejní část domorodého menu. Hlučně okusoval kost a rozhlížel se, když se k němu přikradl jeden otrok.
„Daš mi tr’chu m’sa?” zeptal se otrok plačtivým hlasem, a teprve nyní, když uslyšel hlas, si Jason uvědomil, že je to dívka všichni otroci se svými mastnými vlasy a v hrubých kůžích vypadali stejně. Odtrhl kus masa.
„Tu máš. Posaď se a jez. Jak se jmenuješ?” Za svou štědrost chtěl od dívky získat alespoň nějaké informace.
„Ijale.” Zůstala stát, s vervou ukusovala maso, které svírala v jedné ruce, a ukazováčkem volné ruky se škrábala ve vlasech.
„Odkud jsi? Žiješ tady celou dobu… a takhle?” Jak se zeptat otrokyně, jestli je otrokyní odjakživa?
„Tu ne. Ze zač’tku Bul’wajo, pak Fasimba, teď mě ma Ch’aka,”
„Kdo to je Bul’wajo? Někdo jako náš náčelník Ch’aka?”
Přikývla, okusovala maso.
„A d’zertanoj, odkud má Fasimba šípy — co je to zač?”
„Moc nevím,” přiznala, když dojedla maso a olizovala si mastné prsty,
„Já vím, jak to zařídit, abych měl maso, když vy už žádné nemáte — tak nezneužívej mou pohostinnost. Kdo jsou d’zertanoj?”
„To vi každy, kdo jsou.” Pokrčila nechápavě rameny a hledala v písku nějaké vhodné místo, kam by si sedla. „Ž’ji v pisk’ve poušti. A chodi v caroj. Smrdi. Maji moc kr’snych věci. Jed’n z nich mi dal tu nejl’pši věc, jakou mam. Když ti ji uk’žu, nes’bereš mi ji?”
„Ne, ani se jí nedotknu. Na, tady máš ještě kousek masa. A teď mi tu svou nejlepší věc ukaž.”
Vsunula ruku do kapsy skryté v záhybech kůže a vytáhla něco v zaaté pěsti. Hrdě ruku vystrčila před sebe a pěst rozevřela. Dosud se nesetmělo natolik, aby Jason nepoznal, že jí na dlani leží hrubý korálek z červeného skla.
„Že je kr’sny?” řekla téměř zbožně.
„Je to moc hezké,” souhlasil Jason, a když si tu dojímavou tetku prohlížel, na okamžik ho přemohl pocit, který neměl k opravdovému soucitu daleko. Dívčini předkové sem přiletěli v kosmické lodi, vyzbrojeni posledními technickými a vědeckými poznatky. Jejich potomci, odříznuti od civilizace, zdegenerovali na sotva vědomé otroky, kteří si nade vše cení obyčejného kousku skla.
„Tak jo,” řekla náhle Ijale a lehla si na písek zády. Rozvázala si několik kousků kůží a začala si stahovat další u pasu.
„Uklidni se,” pospíšil si Jason. „To maso jsem ti věnoval nemusíš za ně platit.”
„Ty mě nechc’š?” zeptala se překvapeně a opět si přetáhla kůže přes holé nohy. „Nel’bim se ti? Mysl’iš, že jsem moc škar’da?”
„Jsi půvabná,” zalhal Jason. „Prostě řekněme, že jsem příliš unaven.”
Je ošklivá, nebo půvabná? Nedokázal říct. Nemyté a zcuchané vlasy ji zakrývaly polovinu obličeje, druhá mizela pod vrstvičkou špíny. Rty měla silně popraskané a na jedné tváři červený šrám.
„Nech mě u s’be dnes na noc, i kdyžs moc st’ry, a proto mě nechceš. Mzil’kazi mě chce p’řad, ale ubl’žuje mi. Koukni, teď je tam.”
Muž, na kterého ukázala, je z uctivé vzdálenosti pozoroval, a když Jason vzhlédl, odtáhl se ještě dál.
„Mzil’kaziho se neboj,” řekl Jason. „S tím jsem se domluvil na vzájemném vztahu hned ten den, co jsem se sem dostal. Možná sis všimla, že má na hlavě bouli.” Natáhl se pro kámen a Mzil’kazi raději utekl z dohledu.
„Mam tě r’da. Uk’žu ti svou nejl’pši věc zn’va.”
„Já tě mám taky rád. Ale neukazuj — příliš mnoho hezkých věcí by mě jenom zkazilo. Dobrou noc.”
5
Příštího dne se Ijale Jasona držela, a když začalo nekonečné hledání krenoj, stoupla si v řadě vedle něho. Vyptával se jí, kdykoli se vyskytla vhodná příležitost, a před polednem z ní vytáhl vše z toho mála, co věděla o dění za pustou pobřežní planinou, po které se pohybovali. Oceán byl pro ni záhadou, která poskytovala jedlá zvířata, ryby a občas i lidskou mrtvolu. Někdy bylo vidět u pobřeží lodě, ale o těch nic nevěděla. Na druhé straně hraničilo jejich území s pouští, pustinou ještě nehostinnější než ta, v níž zápasili o existenci — pustinou z písku bez života, obývanou pouze d’zertanoj a jejich záhadnými caroj. Ta caroj mohla být zvířata, nebo možná nějaký druh mechanického dopravního prostředku — z Ijalina neurčitého popisu se nic z toho nedalo vyloučit. Oceán, pobřeží a pouš — to byl celý její svět, a nedokázala pochopit, že by mohlo existovat ještě něco jiného.