„Zavři hubu!” vykřikl někdo.
„…a na to si nemůžete stěžovat,” pokračoval nedotčeně poučovatel. „A teď společně… raz… sehněte se a uchopte rukama kládu, pevně ji držte a… dva… nadzvedněte ji pořádně od země — tak, to je ono. A… tři… povstaňte a marš vchodem ven.”
Vyšourali se na světlo a studený vítr ranního rozbřesku pronikl Jasonovi pyrranskou kombinézou a zbytky z Ch’akových kožených pruhů, které mu nechali, až na kůži. Ti, co Jasona zajali, mu vytrhali z nohou všechny bodce a spáry, ale jeho koženými obinadly se neobtěžovali, takže nezjistili, že má boty. To byl taky jediný světlý moment v jinak bezútěšně pochmurném výhledu do budoucích dní. Jason se snažil, aby i z maličkostí měl radost, ale podařilo se mu jen zachvět. Bude muset situaci co nejdříve zvrátit, protože si již svou službu jako otrok na této zpátečnické planetě odsloužil, a je přece předurčen pro ušlechtilejší cíle.
Na dvorku otroci kládu na povel položili na zem a posadili se na ni. Napřáhli ruce s miskami jako ubozí kajícníci a jiný otrok jim naběračkou naděloval do misek vlažnou polévku z kádě na kolech, kterou podél nich postrkoval a k níž byl připoután řetězem. Když Jason tu břečku ochutnal, okamžitě ho pomyšlení na jakékoli jídlo přešlo. Polévka byla z krenoj, a ty pouštní hlízy servírované jako polévka chutnaly ještě odporněji — i když si ještě nedávno myslel, že něco takového možné není. Avšak vůle přežít je silnější než vybíravost v jídle, a Jason ten zlověstný lektvar spolykal.
Po snídani vypochodovali z brány do jiného plotem obehnaného dvora, a veškeré Jasonovy obavy vystřídala vzrušující zvědavost. Uprostřed dvora stál vysoký otočný špalek, do kterého první skupina otroků již upevňovala konec své klády. Jasonova a další dvě skupiny se přišouraly a zasunuly svoje klády, takže z otočného kůlu čněla teď čtyři ramena jako paprsky kola. Vrchní dozorce něco vykřikl a otroci se neochotně se sténáním opřeli do klád — chvěli se námahou, než dali kolo do pohybu, a pak ho při pomalé, namáhavé chůzi v pohybu udržovali.
Když práce dostala svůj vyčerpávající rytmus, Jason obrátil pozornost na primitivní mechanismus, který poháněli. Z otočného špalku vyčnívala kolmo vzhůru hřídel a otáčela skřípajícím dřevěným kolem, které udělovalo pohyb soustavě kožených řemenů. Některé z řemenů mizely v otvoru velké kamenné budovy, a nejsilnější z nich otáčel výkyvným ramenem něčeho, co mohlo jedině být vyvážené čerpadlo. Dělat něco tak složitého jen kvůli čerpání vody se zdálo být hodně nešikovné, protože někde poblíž by se určitě našly přírodní studně nebo jezírka. Pronikavý zápach, který se linul dvorem, připomínal něco velice známého, a Jason právě dospěl k závěru, že jejich námaha neplatí vodě, když se z hrdla stoupajícího potrubí ozvalo zachrčení a vyvalil hustý černý pramen.
„Ropa — no jasně!” uniklo Jasonovi nahlas. Když se však na něho hlavní dozorce zaškaredil a praskavě prohnul svůj bič, opět se sklonil a věnoval tlačení klády.
Tajemstvím d’zertanoj a zdrojem jejich energie byla tedy ropa. Nad okolní zdi vyčnívaly kopce a v nevelké vzdálenosti bylo vidět hory. Avšak zajatí otroci dostali pořádnou dávku uspávací drogy, aby nepoznali, z kterého směru se do tohoto utajeného místa dostali, ani jak dlouho cesta trvala. Zde ve střeženém údolí čerpali surovou ropu, kterou jejich páni používali k pohonu svých pouštních vozidel. Nebo k pohonu ropu zpracovávali? Ropa teď bublavě tryskala silným proudem a tekla otevřeným korytem, které mizelo ve zdi stejné budovy jako dvojice řemenů. Co primitivně ďábelského se tam odehrává? Z budovy trčel silný komín, z něhož stoupala mračna černého kouře, a z různých otvorů ve zdi vycházel odporný zápach, z kterého člověku třeštila hlava.
Ve stejném okamžiku, kdy si uvědomil, co se v budově odehrává, střežené dveře do ní se otevřely a vynořil se z nich Edipon — svůj abnormálně velký nos měl zabořen do kusu hadru a smrkal do něho. Kolo se skřípavě otáčelo, a když Jason prošel další kolečko, zvolal na Edipona.
„Hej, Edipone, pojď sem! Chci s tebou mluvit. Jsem bývalý Ch’aka, pokud mě náhodou v této uniformě nepoznáváš.”
Edipon mu věnoval jen jediný pohled, pak se odvrátil a poklepával si prstem na nos. O otroky zjevně zájem neměl, bez ohledu na to, kdo z nich měl jaké postavení před svým společenským pádem. Hlavní dozorce se s řevem a zvednutým bičem rozběhl, ale Jason v pomalém kroužení už zmizel z dosahu — a zvolal přes rameno:
„Poslouchej — hodně znám a můžu ti pomoct.”
Odpovědí byla jen otočená záda, a bič se ihned se svištěním snesl dolů.
Nastal okamžik, kdy se musí pokusit o průlom za každou cenu. „Uděláš líp, když mě vyslechneš — já totiž vím, že to, co vytéká první, je nejlepší. Au!” Citoslovce přidal nedobrovolně — to už dopadl bič.
Pro otroky, ani pro dozorce, který už zvedal bič k další ráně, neměla Jasonova slova žádný smysl, ale na Edipona zapůsobila jako první krok po řeřavém uhlí — se zachvěním se zastavil a prudce otočil, a navzdory vzdálenosti, která je dělila, Jason viděl, že jeho normální hnědý odstín pokožky vystřídala chorobná šeď.
„Zastavte kolo!” vykřikl Edipon.
Nenadálý rozkaz vyrazil každému dech. Dozorce zůstal s otevřenými ústy stát a ruku s bičem nechal klesnout, otroci klopýtavě zastavili a kolo se vzápětí se zasténáním přestalo otáčet. Do náhlého ticha zazněla ozvěna rychlých kroků — Edipon spěšně zamířil k Jasonovi a zastavil se u něho na vzdálenost dechu, rty měl stažené a zuby odhalené, jako kdyby se připravoval, že Jasona kousne.
„Cos to řekl”? Otázku na Jasona přímo vychrlil, zatímco prsty povytáhl z opasku nůž.
Jason se usmál, tvářil se a jednal chladnokrevněji, než odpovídalo jeho skutečnému duševnímu stavu. Slovní návnada zabrala, ale teď bude muset pokračovat obezřele, jinak se dostane ke slovu Ediponův nůž — skončí v Jasonově břiše. Na dané téma byl Edipon zřejmě citlivý.
„Slyšels, co jsem řekl… a mám dojem, že bys nechtěl, abych to opakoval před všemi těmi nezasvěcenci. Vím, co se tady dělá, protože pocházím z daleka, kde se něco takového provozuje docela běžně. Mohu ti pomoci. Mohu ti předvést, jak z toho nejlepšího dostat ještě lepší a jak to udělat, aby vaše caroj fungovaly líp. Jen to se mnou zkus. Teď mě odvaž od klády, a odebereme se někam do soukromí, kde si můžeme hezky popovídat.”
Nebylo těžké uhodnout, o čem Edipon přemýšlí. Kousal se do rtů, Jasona přeměřoval pronikavým pohledem a prsty ukal na ostří svého nože. Jason odpovídal andělsky nevinným úsměvem a prsty poklepával na kládu, jako by odměřoval čas čekání na svoje osvobození. A přesto, že bylo chladno, po spáncích mu stékaly pramínky potu. Vsadil vše na Ediponovu inteligenci, věřil, že zvědavost zvítězí nad bezprostředním popudem umlčet otroka, který toho o velkém tajemství tolik věděl, a doufal, že si uvědomí svoje právo otroka kdykoli zabít, ale že neuškodí položit mu nejdřív několik otázek. Zvědavost zvítězila, nůž vklouzl zpět do pochvy — a Jason si oddechl úlevou. I na profesionálního hráče to byl příliš vysoký hazard — riziko, při němž šlo o jeho vlastní život, bylo poněkud vyšší, než aby mu působilo potěšení ze hry.