Druha planeta smrti

„Odvažte ho od klády a přiveďte za mnou,” rozkázal Edipon a pak, rozrušen, se ráznými kroky vzdálil.

Ostatní otroci civěli s očima doširoka otevřenýma na to, jak je rychle přiváděn kovář a jak je za značného zmatku, v němž se mísily hlasité povely, Jasonův řetěz odřezáván od klády v místě, kde ho kotvila silná skoba.

„Co to děláš?” zeptal se Mikah, a jeden ze strážných ho hřbetem ruky srazil k zemi. Jason se pouze usmál a dotkl prstem svých rtů — to ho již odvázali a odváděli. Stal se vlastně svobodným, a svobodným zůstane, jestli se mu podaří přesvědčit Edipona, že bude lepší, když využije jeho schopností k jiné činnosti než k otupující dřině.

Místnost, do níž ho zavedli, prozrazovala první náznaky smyslu pro upravenost, nebo rozmařilost, jaké na této planetě viděl — dobře řemeslně zhotovený nábytek s občasným vyřezáváním, které mu dodávalo radostnější ráz, a na posteli tkaný přehoz. Edipon stál u stolu a nervózně ukal prsty na tmavou, lesklou desku.

„Přivažte ho!” poručil strážným, kteří Jasona zručně připoutali k silnému šroubu vyčnívajícímu ze stěny. Jakmile strážní odešli, Edipon se postavil před Jasona a vytáhl nůž. „Pověz mi, co víš., nebo tě bez váhání zabiju.”

„Nemám, co bych ze své minulosti před tebou skrýval. Přicházím ze země, kde lidé znají veškerá tajemství přírody.”

„Jak se ta země jmenuje? A nejsi appsalský vyzvědač?”

„To bych ani nemohl být, protože jsem o Appsale nikdy ani neslyšel.” Jason napnul jazykem spodní ret, uvažoval, do jaké míry je Edipon inteligentní a nakolik s ním může hovořit upřímně. Nenachází se v situaci, aby se mohl zaplétat do lží o místním zeměpise — asi udělá nejlíp, když zkusí, jak na něho zapůsobí menší dávka pravdy.

„Kdybych ti řekl, že jsem přišel z jiné planety, z jiného světa, co je na obloze mezi hvězdami, věřil bys mi?”

„Možná. Existuje hodně starých legend o tom, že naši předkové sem přišli ze světa za oblohou, ale já jsem si je nikdy nepřipouštěl, bral jsem je jako náboženské žvásty, které se hodí tak leda pro ženské.”

„V tomto případě se dámy náhodou trefily. Vaši planetu kdysi kolonizovali lidé, kteří létali v lodích prázdnotou vesmíru, jako vy jezdíte po poušti ve svých caroj. To už z vašich vzpomínek vymizelo, a taky jste pozbyli znalosti z vědy a techniky, které jste kdysi měli, ale na jiných světech se tyto znalosti dosud udržují.”

„To je šílenství!”

„Vůbec ne. Je to věda a technika, i když obě bývají se šílenstvím zaměňovány. A dokážu, co říkám. Ty víš, že tamhle v té vaší záhadné budově jsem nikdy nebyl, a myslím, že nepochybuješ o tom, že o tajemství, které je v ní ukryto, mi nikdo nevyprávěl. Ale vsadím se, že dokážu docela přesně popsat, co v ní je — ne proto, že bych vaše strojní vybavení viděl, ale podle znalosti o tom, co se musí s ropou udělat, aby se získaly produkty, které potřebujete. Chceš to slyšet?”

„Pokračuj,” vybídl ho Edipon a posadil se na roh stolu, s nožem v ruce si pohrával.

„Nevím, jak tomu říkáte vy, ale odborně se to nazývá kolona pro frakční destilaci. Surová ropa teče do zásobníku nebo nádrže a odtud ji odvádíš trubkou do nějaké velké nádoby, kterou můžeš vzduchotěsně uzavřít. Jakmile je uzavřena, zapálíš pod ní oheň a celý objem ropy rovnoměrně ohřeješ na určitou teplotu. Z ropy těkají plyny, které vedeš trubkou do chladiče, pravděpodobně více trubek pohromadě, přes které protéká voda. Pak postaví pod konec chladiče nějaké vědro a z chladiče do něho kape šáva, kterou spaluješ ve vašich caroj, abys je přiměl k jízdě.”

Během toho, co Jason říkal, Ediponovy oči se rozšiřovaly, až nakonec hrozily, že vypadnou ze svých důlků. „Zatraceně!” zaječel Edipon a rychlými kroky přistoupil k Jasonovi s napřaženým nožem. „Tos nemohl vidět, přes ty kamenné zdi rozhodně ne. Jen moje rodina to viděla, nikdo jiný — na to můžu přísahat!”

„Uklidni se, Edipone. Řekl jsem ti přece, že něco takového u nás provozujeme už léta.” Přesunul váhu těla na jednu nohu, aby druhou mohl nůž vykopnout, kdyby stařík svoje nervy neudržel na uzdě. „Nepřišel jsem k tobě, abych ti ukradl tajemství. A tam, odkud pocházím, rostou docela malé brambory, a každý farmář má svůj destilační přístroj, v němž jejich dr po přípravě zpracovává, aby ušetřil na daních. Vsadím se, že ti můžu aparaturu trochu vylepšit, i když jsem ji neviděl. Jak v té své vyvářce určuješ teplotu? Používáš teploměry?”

„Co to jsou teploměry?” zeptal se Edipon a v zaujetí pro technickou podrobnost na nůž na chvíli zapomněl.

„Vždy jsem si to myslel. Je mi teď jasné, co se dá udělat, aby ta vaše šáva podstatně získala na kvalitě, pokud tady máš někoho, kdo aspoň trochu umí foukat sklo. I když by snad bylo snadnější zbastlit spirálu z bimetalu. Vy se snažíte vydestilovat různé frakce, ale pokud nebudete regulovaně udržovat rovnoměrnou teplotu, dostanete frakční směs. To, co pro svoje stroje potřebujete, jsou nejtěkavější frakce, kapaliny, které se odpařují nejdříve, jako jsou lehké a středně těžké benzíny. Pak zvednete teplotu a teče petrolej pro lampy, a tak dále postupně, až vám nakonec zůstane bezvadná asfaltová hmota na stavbu silnic. Tak co na to říkáš?”

Edipon se celou dobu přemáhal, aby vypadal nevzrušeně, ale stahy jeho obličejových svalů prozrazovaly vnitřní napětí. „To, co jsi popsal, je pravda, i když v několika drobnostech ses zmýlil. Ale mě nezajímají tvoje teploměry, ani zlepšení naší pohonné vody. S tím, jak to je, vystačila naše rodina po mnoho generací a já s tím taky vystačím.”

„Asi si myslíš, že ta linka je původní.”

„Ale měl bych tu pro tebe něco, co by ti mohlo přinést bohatou odměnu,” pokračoval Edipon. „Když je třeba, dokážeme být štědří. Naše caroj jsi viděla v jednom ses vezl, a taky jsi viděl, jak vstupuji do svatyně, kde jsem prosil posvátné síly, aby nám propůjčily schopnost pohybu. Můžeš mi říct, jaká síla umožňuje caroj pohyb?”

„Doufám, Edipone, že tohle je závěrečná zkouška, protože moje extrapolační schopnosti vyčerpáváš do krajnosti. Když si odmyslím pojmy svatyně a posvátné síly, řekl bych, že jdeš do strojovny, aby ses věnoval činnosti, která má s modlením společného jen málo. K pohonu těch vozidel může sloužit víc systémů, ale uvažujme o nejjednodušším. Tohle uvažování je náramně náročné, takže musíš pardonovat, jestli se v některých fajnovostech netrefím. Vnitřní spalování nepřichází v úvahu. Pochybuji, že byste něco o takového technologicky zvládli, a navíc k tomu přistupuje fakt, že jste měli dost práce okolo nádrže na vodu a že trvalo skoro hodinu, než jsme se mohli vydat na cestu. To vypadá, jako kdybys zvedal tlak páry… pojistný ventil! Na ten jsem docela zapomněl.

Takže je to parní stroj. Ty vejdeš dovnitř, samozřejmě zamkneš za sebou dveře, pak otevřeš pár ventilů, aby do spalovacího prostoru nateklo palivo, a zapálíš ho. Možná že máte tlakoměr, nebo prostě jenom čekáš, až se ozve pojistný ventil, aby ti oznámil, že je tlak dostatečný. Což může být nebezpečné, protože kvůli zaseknutému ventilu by celá strojovna skončila někde na druhé straně kopce. Jakmile je tlak páry dostatečný, otočíš ventil a pustíš páru do válce — a vozidlo se pohne. Pak se už jenom raduješ z jízdy — ovšemže se staráš, aby se voda do kotle doplňovala, aby tlak neklesal, aby oheň dostatečně hřál, aby všechna ložiska byla namazána a aby vše ostatní…”