Jason se zatvářil ohromeně, když Edipon, s róbou vykasanou nad kostnatá kolena, začal kroužit po místnosti drobnými poskoky — a nepřestal vzrušeně poskakovat, ani když zabodl nůž do desky stolu. Pak přiběhl k Jasonovi, uchopil ho za ramena a třásl jím, až řetěz řinčel.
„Víš, co jsi udělal?” zeptal se vzrušeným tónem. „Víš, co jsi řekl?”
„To docela dobře vím. Znamená to, že jsem ve zkoušce obstál a že mi teď dopřeješ sluchu? Měl jsem pravdu?”
„Nevím, jestli jsi měl pravdu, nebo neměl — já jsem nikdy střeva žádného z těch appsalských ďábelských skříněk neviděl.” Znovu obtančil místnost. „O tom jejich — jak tomu říkáš? — stroji víš víc než já. Já jsem celý život ty stroje jen obsluhoval a proklínal Appsalské, kteří před námi svoje tajemství střeží. Ale ty nám to tajemství odhalíš! Budeme stavět vlastní stroje, a když oni budou chtít pohonnou vodu, draze nám za ni budou muset platit.”
„Nevyjadřoval by ses laskavě trochu jasněji?” řekl Jason. „Za celý svůj život jsem nic tak zmateného neslyšel.”
„Předvedu ti něco, příteli z dalekého světa, a ty pro nás appsalské tajemství odhalíš. Vidím, že pro Putl’ko nastává rozbřesk nového dne.”
Otevřel dveře a zavolal stráže. Zavolal také svého syna Narisiho, který se dostavil, až když Jasona odvazovali — a Jason v něm poznal toho na pohled věčně ospalého d’zertano s pokleslými víčky, který pomáhal Ediponovi řídit jejich těžkopádné vozidlo.
„Chop se toho řetězu, synu, a měj kyj připraven, abys tohoto otroka mohl zabít, kdyby se pokusil o útěk. Jinak mu však neubližuj, protože má pro nás velkou cenu. Pojď.”
Narisi zatáhl za řetěz, ale Jason se zapřel podpatky a nepohnul se. Oba na něho udiveně pohlédli.
„Jen pár drobností, než půjdeme. Ten, kdo má Putl‘ku přinést rozbřesk nového dne, nebude otrokem. To musí být jasné, než v této záležitosti uděláme další kroky. Vymyslíme něco s řetězy, nebo se strážemi, abych nemohl utéct, ale postavení otroka nepřichází v úvahu.”
„Ale… vždy ty nejsi jedním z nás a musíš tedy otrokem zůstat.”
„Právě jsem do vašeho společenského žebříčku zavedl třetí kategorii: zaměstnanec. Třebaže to ve mně nevyvolává žádné nadšení, jsem zaměstnanec, kvalifikovaný pracovník, a vyžaduji, aby se tak se mnou zacházelo. Jen posuďte sami. Zabijete otroka, a co tím ztrácíte? Skoro nic, jestliže máte v ohradě jiného, který může zastat jeho místo. Ale zabijte mě, a co z toho budete mít? Svůj kyj zašpiněný mozkem, který vám v takové formě vůbec k ničemu nebude.”
„Nechce tím říct, že ho nesmím zabít?” zeptal se Narisi otce a k jeho ospalému přibyl zmatený výraz.
„Ne, to tím říct nechce,” odpověděl Edipon. „Sděluje nám, že jestli ho zabijem, není zde nikdo, kdo by mohl zastat to, co má pro nás dělat. Ale mně se to nelíbí. Jsou přece jenom otroci a otrokáři! Něco jiného je proti přírodě. Ale dal nám na výběr mezi satano a pouštní bouří, takže mu musíme jistý stupeň svobody dát. Teď vezmi otroka… chci říct zaměstnance… a uvidíme, jestli dokáže, co slíbil. Jestli nedokáže, sám ho s potěšením zabiju, protože se mi ty jeho revolucionářské nápady nezamlouvají.”
Pochodovali v řadě za sebou k zamknuté, střežené budově s obrovskými vraty, která po otevření nabídla pohled na bytelné tvary sedmi caroj.
„Podívej na ně!” zvolal Edipon a zatahal se za nos. „Takové ušlechtilé a krásné exempláře, které ochromují srdce našich nepřátel strachem, nesou nás jako vítr po poušti a dokážou uvézt obrovský náklad — a jen tři z těch zatracených krámů jsou schopné jízdy!”
„Porucha motoru?” zeptal se nedbale Jason.
Za tichého proklínání a vztekání je Edipon zavedl do vnitřní ohrady, kde stály čtyři obrovské černé skříně, pomalované lebkami, zkříženými hnáty, tratolišti krve a kabalistickými symboly — to vše ve zlověstném provedení.
„Ty appsalské svině berou naši pohonnou vodu, a oplátkou nám nedávají nic. Jo, umožňují nám používat jejich stroje, ale po několika měsících ty zatracené krámy přestanou fungovat a už nejezdí, takže je musíme vrátit do města a vyměnit za nové — a platit pořád dokola.”
„To je dobrá finta,” uznal Jason, prohlížel si utěsněné kryty na strojích. „Proč se jim prostě nepodíváte do střev a neopravíte je? Nemůže to být nic složitého.”
„Číhá tam smrt,” vydechl Edipon, a při myšlence na ni oba d’zertanoj od skříně poodstoupili. „Pokusili jsme se o to ještě za doby mého otce, protože na rozdíl od otroků nejsme pověrčiví a víme, že ty věci nevytvořil bůh, ale člověk. Avšak ti proradní hadi z Appsaly chrání své tajemství nadmíru prohnaně. Při jakémkoliv pokusu kryt otevřít, pronikne ven hrozná smrt, která vyplní okolní vzduch. Když se lidé toho vzduchu nadechnou, umírají, a dokonce i těm, kterých se jen dotkne, naskáčou velké puchýře a nakonec v bolestech umírají. Když to některé z nás postihlo, Appsalští z toho měli velkou legraci a pak šli s cenami ještě výš.”
Jason jednu ze skříní obešel a se zájmem si ji prohlížel, na konci řetězu se za ním vlekl Narisi. Stroj byl vyšší než on a téměř dvojnásobné délky. Otvory v protilehlých stěnách procházela silná hřídel, zřejmě k pohonu kol. Průzorem ve stěně viděl vsazené páky a dva malé barevné kotouče, a nad nimi byly tři otvory nálevkovitého tvaru, namalované jako ústa. Když si stoupl na špičky, přehlédl celou horní stěnu, ale na ní nespatřil nic než očouzený přírubový nástavec, na který se určitě nasazoval komín. Vzadu byl ještě jeden otvor, docela malý, ale na celé té hýřivě pomalované skříni nebylo nic dalšího na ovládání.
„Začínám být v obraze, ale budete mi muset říct, jak se to ovládá.”
„To dřív zemřeš!” vykřikl Narisi. „Jen naše rodina…”
„Buď zticha, prosím tě!” oplatil Jason zvýšeným hlasem. „Zapomněla? Nemáš mi už odpírat pomoc. Tady už žádné utajování neplatí. A kromě toho vím o tom stroji možná víc než ty, i když jsem se na něj jenom díval. Do těch tří otvorů se vede olej, voda a palivo, někde zapálíš oheň, pravděpodobně v té očouzené díře pod řídicími pákami, a pro přivádění paliva otvíráš jeden z těch ventilů, další je na zrychlování a zpomalování stroje a ten třetí slouží k přivádění vody. Ty kotouče jsou něco jako indikátory,” Narisi zbledl a poodstoupil. „Tak buď zticha a já si promluvím s tvým otcem.”
„Je to tak, jak říkáš,” uznal Edipon. „Ta ústa musí být vždy naplněna, a běda běda, jestli se vyprázdní, protože síla se přeruší, nebo něco horšího. Tady hoří oheň, jak jsi uhodl, a když ten zelený prst povyleze, může se touto pákou pro pohyb otočit. Ta vedlejší páka je pro rychlý nebo pomalý chod. Ta poslední páka je pod značkou červeného prstu, který oznamuje potřebu — když povyleze, musí se tou pákou otočit a podržet ji, dokud prst zase nezmizí. Z toho otvoru vzadu vycházejí bílé výdechy. To je všecko, co tam je.”
„Asi takhle jsem si to představoval,” zabručel Jason a prohlížel si stěnu skříně, klepal na ni kotníky ruky, až duněla. „K ovládání toho krámu vám dávají jen to nejnutnější, takže se o základním principu, na jakém to pracuje, nic nedovíte. Bez teoretických znalostí byste nikdy nepochopili, co páky ovládají, nebo že zelený prst vyleze, když se dostanete na provozní tlak, a červený se vysune, když je v kotli málo vody. Velmi elegantní. A to všecko je uzavřeno jako do konzervy a jištěno pro případ, že by vás napadlo, že si něco takového budete stavět sami. Na poklep to vypadá, že kryt má dvojitou stěnu, a soudě podle toho, co říkáš, bych si myslel, že je tam v kapalné formě nějaká ze zpuchýřujících otravných látek, jako je yperit. Kdokoli, kdo se pokusí dostat dovnitř, dostane její dávku a rychle na svou ctižádost zapomene. Musí však existovat způsob, jak se do skříně dostat, aby se mohla na stroji dělat údržba — přece je po několika měsících používání nedávají do šrotu. A když se vezme do úvahy technologická úroveň, jakou tahle strašnost prozrazuje, měl bych na jejich finty přijít a vyhnout se všem dalším vestaveným pastím. Myslím, že tu práci vezmu.”