„Co jsem tady, tak ne. Až ráno zatahají za řetěz, aby nás probudili.”
„Doufejme tedy, že nepřijdou ani dnes v noci, protože budem potřebovat spoustu času. A je to!” Článek byl přepilován. „Zkus, jestli dokážeš dost pevně uchopit druhý konec článku, zatímco já podržím tento konec, a pokusíme se ho ohnout, aby se trochu pootevřel.”
Tiše s článkem zápolil, dokud se rozříznuté místo dostatečně nerozevřelo a článek jím neprošel. Vysunuli řetěz a opatrně ho položil na zem, pak se ve vší tichostí odebrali ke dveřím.
„Stojí venku stráž?”
„Pokud vím, ne. Řekl bych, že jich tady není tolik, aby mohli hlídat všechny otroky.”
Dveře se ani nepohnuly, když se do nich opřeli. Ve sporém, ale dostatečném světle našli velkou klíčovou dírku masívního zapuštěného zámku. Jason opatrně zkusil paklíč, pak pohrdavě ohrnul rty.
„Ti idioti nechali klíč v zámku.” Stáhl ze sebe jeden kožený pruh, nejtužší, jaký nahmátl, a když ho vyrovnal, prostrčil ho štěrbinou pod netěsně doléhající spodní hranou dveří a na své straně ponechal vyčnívat jen malý kousek na uchopení. Pak zlehka šouchl do klíčové dírky a z druhé strany se ozvalo tlumené bouchnutí o zem. Když pak přitáhl kus kůže k sobě, klíč ležel v jeho středu. Dveře se daly odemknout nehlučně, a o chvíli později byli na jejich druhé straně a upírali oči do tmy.
„Pojďme! Utíkejme, rychle pryč odtud!” vyhrkl Snarbi, ale Jason ho uchopil za hrdlo a stáhl zpátky.
„Copak na této planetě není ani špetka schopnosti rozumně uvažovat? Jak se chceš dostat do Appsaly bez potravin a vody a kdybys nějaké měl, jak je v dostatečném množství povlečeš s sebou? Jestli chceš zůstat naživu, dělej, co ti řeknu. Nejdřív zamknem tyto dveře, aby někdo na náš útěk náhodou nepřišel. Pak seženem nějaký dopravní prostředek a odjedem odtud, jak se patří. Souhlasíš?”
V odpověď zaznělo jen přidušené chrčení, a teprve potom Jason povolil prsty, aby Snarbi mohl nasát trochu vzduchu do plic. S námahou vydané zasténání muselo znamenat souhlas, protože když se Jason opatrně ubíral uličkami mezi budovami, Snarbi šel nejistým krokem za ním.
Dostat se z prostoru rafinérie obehnané zdmi nebyl žádný problém, protože těch pár hlídek, co d’zertanoj postavili, se soustřeďovalo pouze na nepříjemnosti zvenčí. Stejně snadné bylo dostat se zezadu k ohradě z kůží, v níž donedávna Jason pracoval, a vklouznout do ní v místě, kde Jason již dříve kůži rozřízl a zase sešit.
„Sedni si sem a ničeho se nedotýkej, nebo budeš doživotně proklet,” přikázal chvějícímu se Snarbimu. Pak se přikradl k přednímu vchodu, v ruce svíral železné kladívko. Potěšilo ho, když zjistil, že službu má jeden z Ediponových dalších synů — ten se opíral o sloup a chrápal. Volnou rukou mu sňal koženou přilbu a jednou uhodil kladivem — nyní spal strážce ještě zdravěji.
„Teď se můžem pustit do práce,” oznámil, když se vrátil do ohrady. Cvakl zapalovačem a zapálil knot lampy.
„Co to děláš?!” vyjekl ustrašeně Snarbi. „Uvidí nás, zabijou nás, uprchlé otroky…”
„Drž se mě, Snarbi, a dožiješ se vysokého věku. Světlo odtud nemohou hlídky vidět — o tom jsem se přesvědčil, když jsem toto místo vybíral. A než odjedem, čeká nás kus práce — musíme postavit nové caro.”
Nemuseli ho stavět úplně od začátku, ale jinak na tom konstatování bylo hodně pravdy. Stroj, který Jason rekonstruoval naposledy a který měl největší výkon, byl dosud připevněn ke zkušební stolici — a tato skutečnost za celonoční riziko stála.
Kola od caro se povalovala mezi ostatními odmontovanými součástkami a dvě z nich bylo třeba připevnit, dokud stroj spočíval na stolici. Konce hnací nápravy přečnívaly za okraje stolice — Jason našrouboval zajišovací šrouby a přiměl Snarbiho, aby je dotáhl.
Na druhém konci stolice se nacházel robustní otočný stůl, sloužící jako nosná plošina pro Jasonovy zkušební přístroje, a pro tento účel se zdála být příliš rozměrná. A taky byla. Když z ní Jason odstranil přístroje, zbyla tam jediná tyč, vedoucí dozadu jako kormidlová páka. A když třetí kolo přichytil čepem nápravy a usadil do vidlicového spodního konce stolu, zkušební stolice až příliš nápadně připomínala tříkolovou, řiditelnou plošinu, poháněnou parním strojem, plošinu, která je upevněna na vzpěrách. A přesně tím také byla, tím, co Jason tak konstruoval od počátku. Vzpěry se daly odstranit stejně snadno, jako se daly připojit ostatní součásti. Myšlenka na útěk vždy stála v Jasonových plánech na prvním místě.
Snarbi nosil kameninové nádoby s olejem, vodou a palivem, zatímco Jason plnil nádrže. Pak Jason zapálil pod kotlem oheň a uložil na plošině nástroje a menší zásobu krenoj, kterou se mu podařilo našetřit z jejich přídělů. To všechno zabralo dost času — zanedlouho bude svítat, a než nastane ráno, budou muset vyrazit. Teď už nebylo o čem uvažovat.
Nemohl však zde nechat Ijale, a když už půjde pro ni, nedovolí si nevzít také Mikaha. Ten člověk mu zachránil život, i když se mu potom podařilo natropit spoustu vražedných pitomostí. Jason věřil, že člověku, který se vám postaral o další existenci, něco dlužíte, ale současně si říkal, kolik asi ještě Mikahovi dluží. V tomto případě se mu zbytek dluhu zdál velice malý, pokud už není víc než splacen. Ale snad ještě jednou…
„Pohlídej stroj — já se vrátím co nejdřív,” rozhodl se. Seskočil na zem a natáhl na sebe svou výbavu.
„Ty chceš po mně co? Abych tady s tím strojem ďábla zůstal? To nemůžu! Rozpálí se a pozře mě!”
„Chovej se přiměřeně svému věku, Snarbi, svému fyzickému věku, když už ne duševnímu. Tento pohybující se šrot vytvořil člověk a já jsem ho opravil a vylepšil — žádní ďáblové ani nepomáhali. Stroj spaluje naftu, aby vzniklo teplo, kterým se vyrábí pára a ta jde do této trubky, aby tlačila na tuto tyč, která nutí kola, aby se otáčela a my se mohli pohybovat — a to je z teorie parního stroje tak asi všecko, co se ode mne můžeš dozvědět. Ale možná že líp pochopíš tohle: já, jenom já tě můžu odtud v bezpečí dostat. Zůstaneš tedy tady a uděláš to, co ti říkám, nebo ti rozmačkám mozek! Jasné?”
Snarbi tupě přikývl.
„Tak platí. Ty tady budeš jenom sedět a dívat se na tento zelený kotouček — vidíš ho? Jestli povyleze, než se vrátím, otočíš touhle pákou tímto směrem. Je to jasné? To proto, aby nezačal hvízdat bezpečnostní ventil a neprobudil celé okolí — a abychom měli dostatečný tlak.”
Jason prošel kolem hlídkujícího, dosud mlčky spícího, a zamířil k budově rafinérie. Jako zbraň si nevzal kyj, ani dýku, ale meč se širokou čepelí z dobře kalené oceli, který se mu podařilo vyrobit přímo před očima strážných. Ti sice pečlivě prohlíželi všechno, co s sebou nosil z místa, kde pracoval — dělal totiž také po večerech ve svém pokoji — ale to, co vyrobil a co se vymykalo jejich chápání, prostě nebrali na vědomí. Takový primitivní duševní postoj byl neobyčejně cenný, protože Jason kromě meče pronesl i pytel molotajlů, jednoduchých útočných zbraní, jejichž původ se ztrácel v dávné historii. Vyráběl je tak, že kameninové nádobky plnil nejzápalnější frakcí z destilace a balil do kusu hadru nasáknutého stejnou kapalinou. Z pronikavého zápachu se mu točila hlava, ale již tehdy doufal, že se mu molotajly za to utrpení odvděčí, až přijde čas. Mohl jenom doufat, protože je neodzkoušel. Prý se používají tak, že se zapálí obal a pak se hodí — při nárazu se láhev rozbije a její obsah vznítí. Teoreticky.