Po obou stranách zaskřípaly kůly a za nadměrného povykování a klení se loď zastavila. Padací dveře nad nimi se otevřely a všichni tři zajatci byli vyvlečeni na palubu. Loď kotvila v doku, ve vodním bazénu obklopeném budovami a vysokými zdmi. Za nimi se právě kvapně zavírala vodní vrata, kterými sem loď vplula z kanálu.
Víc neuviděli, protože je postrčili ke dveřím a dále je postrkávali chodbami a podél stráží, až dorazili do velké ústřední místnosti, v níž nebylo nic než velký zrezivělý železný trůn na vyvýšeném místě na jejím vzdáleném konci. Na trůně seděl muž, nepochybně samotný Hertug Persson, který měl okázalý bílý plnovous a vlasy sahající po ramena, bambulatý a červený nos a vodnaté modré oči. Ukusoval kreno nabodnuté vybraně na železnou vidličku se dvěma špicemi.
„Povězte mi,” zvolal náhle, „proč bych vás neměl na místě zabít?”
„Jsme tví otroci, Hertugu, jsme tví otroci,” odpověděli sborově všichni přítomní, mávajíce současně rukama. Jason první refrén nezachytil, ale při druhém se přidal k ostatním. Pouze Mikah se k popěvku a mávání nepřipojil, a až hromadný slib poslušnosti odezněl, bylo slyšet jeho osamělý hlas:
„Nejsem nikoho otrokem!”
Velitel vojáků švihl masivním lukem po krátké obloukovité dráze, která končila na Mikahově hlavě — Mikah klesl v bezvědomí k zemi.
„Přibyl ti nový otrok, ó Hertugu,” oznámil velitel.
„Ten, co zná tajemství caroj?” zeptal se Hertug, a Snarbi ukázal na Jasona.
„To je on, ó Mocný. Umí dělat caroj a umí dělat netvora, který hoří a pohybuje jimi. To vím, protože jsem se díval, jak ho dělá, Taky umí dělat ohnivé koule, které spálily d’zertanoj, a moc jiných věcí. Přivedl jsem ho, aby byl tvým otrokem a dělal caroj pro Perssonoj. Zde jsou kusy z caro, v kterém jsme cestovali a které zůstaly, když caro pozřel jeho vlastní oheň.” Snarbi vytřásl z vaku nástroje a ohořelé zbytky, ale Hertug nad nimi ohrnul rty.
„Co je to za důkaz?” zeptal se. Obrátil se na Jasona. „Jak mi, otroku, můžeš dokázat, že dokážeš udělat všecko to, co on říká?”
Jason si na chvíli pohrával s hřejivou myšlenkou, že popře, že by něco z toho dokázal, aby se Snarbimu elegantně pomstil — Snarbiho by zcela určitě čekal neradostný konec za všechen ten rozruch kvůli ničemu — ale zapudil ji tak rychle, jak ho napadla. Zčásti z humánních důvodů, protože za to, jaký je, Snarbi nemohl, ale většinou proto, že nepocioval nijakou touhu, aby ho mučili. O místních metodách mučení nic nevěděl a přál si, aby se ani dovědět nemusel.
„Důkaz je snadný, Hertugu z Perssonoj, protože vím všechno o všem. Dokážu postavit stroje, které kráčejí, mluví, běhají, létají, plavou, štěkají jako psi a válejí se po zádech.”
„Uděláš pro mě caro?”
„To lze zařídit, jestli máš správný druh nástrojů, které bych mohl použít. Ale nejdřív se musím dozvědět, jakým směrem se specializuje tvůj klan, jestli rozumíš, co mám na mysli. Například Trozelligoj dělají motory a d’zertanoj čerpají ropu — co dělají tví lidé?”
„Nemůžeš vědět tolik, jak říkáš, když neznáš, v čem jsou Perssonoj proslulí!”
„Přicházím z daleké země, a jak víš, zprávy o těchto končinách se šíří pomalu.”
„Ne o Perssonoj,” zarputil se Hertug a vypnul prsa. „Umíme mluvit přes celou zemi a vždycky víme, kde se naši nepřátelé nacházejí. Umíme vyslat kouzlo, které zažehne světlo ve skleněných baňkách, nebo kouzlo, které vyškubne nepříteli meč z rukou a užene hrůzu do jeho srdce.”
„To vypadá, jako kdyby vaše parta měla monopol na elektřinu, což je moc fajn vědět. Jestli máte nějaké těžké kovárenské zařízení…”
„Zadrž!” přerušil ho Hertug. „Vypadněte! Ven — všichni kromě sciuloj! Ten nový otrok ne, ten tady zůstane,” dodal, když se vojáci chopili Jasona.
Když se vyzvaní vzdálili, zůstala jen hrstka mužů, kteří všichni měli nejlepší léta za sebou — každý z nich měl na hrudi jakousi ozdobu z opáleného bronzu. Nepochybně to byli zasvěcenci do tajného elektrického umění — pohrávali si se zbraněmi a bručením dávali najevo svoje pobouření nad tím, že Jason zná věci, které jsou zakázané.
Znovu se ozval Hertug. „Použils posvátné slovo. Kdo ti ho prozradil? Odpověz rychle, nebo tě zabiju.”
„Neříkal jsem ti, že znám všechno? Umím postavit caro, a když mi poskytneš trochu času, vylepším ti elektrárnu, pokud jste technicky na úrovni, jaká je na této planetě běžná.”
„Víš, co se nachází za tím portálem?” ukázal Hertug na holé, zamknuté a střežené dveře na opačném konci místnosti. „Není možné, abys věděl, co se za ním nachází, ale jestli mi to řekneš, poznám, že jsi kouzelník, jak tvrdíš.”
„Mám velice zvláštní pocit, že v podobné situaci jsem se už tady ocitl,” povzdechl si Jason. „Pusme se tedy do toho. Vy tady vyrábíte elektřinu, možná chemickou cestou, i když pochybuji, že byste jí tímto způsobem vyrobili dostatečné množství, takže musíte mít nějaký agregát. Bude tam velký magnet — kus speciálního železa, které přitahuje jiné železné věci — kolem kterého v těsné blízkostí rychle otáčíte svinutým drátem. Zde vzniká elektřina, kterou vedete měděným drátem k přístrojům, nebo co máte — a těch nemůže být mnoho. Vsadím se, že se nedorozumíváte slovy, ale vysíláte krátká cvakání — mám pravdu, není to tak?” Šoupání nohama a zesilující se šeptání mezi zasvěcenými byly neklamnými známkami, že není od pravdy daleko.
„Mám takový nápad: můžu vám vynalézt telefon. Jak by se vám líbilo, kdybyste místo dosavadního cvakycvak skutečně mluvili přes celou zem? Tady byste povídali něco do jednoho přístroje a ve velké vzdálenosti by z druhého konce drátu váš hlas vycházel.”
Hertugova prasečí očka žádostivě zamžikala. „Říká se, že za starých časů se to dělalo. Zkoušeli jsme to, ale neuspěli jsme. Ty to udělat dokážeš?”
„Dokážu — jestli si předem dohodneme podmínky. Ale než něco slíbím, musím vidět vaše zařízení.”
To vyvolalo projevy nesouhlasu s argumenty, že se jedná o svaté tajemství, ale chamtivost nakonec nad zákazy zvítězila a dveře svatyně se Jasonovi otevřely — a k Jasonovi se po bok postavili dva sciuloj s tasenými dýkami. Hertug šel v čele, za ním Jason se svými sedmdesátiletými tělesnými strážci a zbývající sciuloj je kolébaným krokem následovali. Každý z nich se uklonil a zamumlal nějakou modlitbu, když překračovali posvátný práh, a Jason se musel vší silou přemáhat, aby nepropukl v opovržlivý smích.
Stěnou na vzdáleném konci komory procházela hřídel — nepochybně poháněná otroky — která otáčela muzejní sbírkou řemenic a řemenů napojených ve výsledné fázi na primitivní a nevzhledný stroj, který vydával chřestivé a kvílivé zvuky a otřásal podlahou pod nohama. Při prvním pohledu byl Jason zmaten dokud si jednotlivé součástky blíže neprohlédl a nezjistil, co je co.
„Co jiného jsem mohl čekat?” povzdechl si pro sebe. „Jestli je něco možné dělat dvěma způsoby, tihle lidé si vždycky vyberou ten horší.”
Poslední řemenice velikostí obrovského kola byla nasazena na dřevěnou hřídel, která se otáčela působivou rychlostí, až na chvíle, kdy se řemen vysmekl, což se stávalo s úpornou pravidelností. Stalo se to i nyní, kdy si ji Jason prohlížel, a hřídel se otáčela tak pomalu, že viděl, že po celé její délce jsou uchyceny železné kroužky opatřené menšími kousky železa tvaru U. Ty zpola zasahovaly do klece ze smyček drátů zavěšených nad