„Jsem rád, že sis toho povšiml,” řekl Jason. „Aspoň si nemusím vynucovat, abys mě vzal na vědomí. Dokázal bys vymyslet něco lepšího, jak ti zabránit, abys nepáchal voloviny?”
„Urážíš mě.”
„Říkám, co je pravda. Zbavils mě zajištěného postavení u d’zertanoj a nechal uvrhnout do želez jako otroka. Když jsem pak utekl, vzal jsem tě s sebou, a ty ses mi za mou velkorysost odměnil tím, že jsi dopustil, aby nás Snarbi zradil mému současnému zaměstnavateli — a za postavení, které jsem získal, ti v žádném případě děkovat nemusím.”
„Učinil jsem jen to, co jsem považoval za správné.”
„Tvoje úvahy jsou vadné.”
„Jsi mstivý a malicherný člověk, Jasone dinAlte!”
„Máš stoprocentní pravdu. Proto u té stěny zůstaneš.”
Jason vzal Ijale pod paží a vedl ji na prohlídku bytu. „Podle poslední módy vede hlavní vchod přímo do komnaty, vybavené rustikálním nábytkem z popraskaného dřeva a se stěnami zdobenými ušlechtilými druhy plísní. Báječné místo na výrobu sýra, ale k pobytu člověka nevhodné. Necháme ho Mikahovi.” Otevřel spojovací dveře. „Tady je něco podobného, osvětlení z jihu, vyhlídka na velký kanál a trocha světla. Okna z nejlepší okoralé rohoviny, propouštějící sluneční paprsky i čerstvý vzduch. Budu sem muset dát nějaké sklo. Ale pro tuto chvíli se budeme muset spokojit s ohněm v tom krbu na opékání volů.”
„Krenoj!” vyjekla Ijale a rozběhla se ke košíku postaveném v přístěnku. Jason se otřásl. Ijale stiskla několik kousků mezi prsty a přičichla k nim. „Nejsou moc staré, deset možná patnáct dní. Hodí se na polévku.”
„To je přesně to, po čem můj starý žaludek prahne,” poznamenal Jason bez nadšení.
Z vedlejšího pokoje se ozvalo Mikahovo povykování. Jason však napřed rozdělal oheň, než se vypravil zjistit, co Mikah chce.
„To je zločinecké jednání!” hřměl Mikah a řinčel řetězy.
„Jsem přece zločinec.” Jason se obrátil k odchodu.
„Počkej! Nemůžeš mě nechat v tomto stavu. Jsme civilizovaní lidé. Pus mě a já se svým slovem zaručím, že ti nebudu činit žádná protivenství.”
„Můj milý Mikahu, to je od tebe sice velice hezké, ale z mé důvěřivé duše veškerá důvěra k tobě vyprchala. Přizpůsobil jsem se duchu domorodé společnosti a věřím ti jen potud, pokud tě mám na očích. Tolik ti dopřeju. Tyto prostory můžeš používat, jen pokud přestaneš řvát.”
Odemkl řetěz, kterým byl železný kruh na Mikahově krku připoután ke stěně, pak se odvrátil.
„Zapomněls na kruh,” ozval se Mikah.
„Zapomněl?” ušklíbl se Jason a v jeho úšklebku bylo víc útočnosti než humoru. „Nezapomněl jsem, jak jsi mě zradil Ediponovi, ani jsem nezapomněl na kruh. Dokud zůstaneš otrokem, nebudeš mě moci znovu zradit — zůstaneš tedy otrokem.”
„To jsem od tebe mohl očekávat.” Z Mikahova hlasu zazněl chladný vztek. „Jsi zvíře, nikoli civilizovaný člověk. Nedám ti svoje slovo, že ti budu nějakým způsobem pomáhat — hanbím se za svou slabost, že jsem o něčem takovém vůbec uvažoval. Ty jsi zlo, a já jsem svůj život zasvětil boji proti zlu — budu s tebou bojovat!”
Jason pozvedl ruku, aby ho udeřil, ale místo toho propukl ve smích.
„Ty mě nikdy nepřestaneš přivádět v úžas, Mikahu. To snad ani není možné, aby nějaký člověk byl tak netečný vůči skutečnostem, logice, realitě, čili tomu, čemu se říká normální zdravý rozum. Jsem rád, že jsi připustil, že se mnou budeš bojovat — to mi usnadní krýt si záda. A abys nezapomněl a nezačal se chovat jako přítel, nechám si tě jako otroka a budu s tebou jako s otrokem jednat. Tak a teď popadni tamhleten kamenný hrnec, zabouchej na stráž a přines v hrnci vodu, odkud otroci jako ty vodu nosí.”
Otočil se na podpatku a odešel z místnosti. Dosud v něm doutnal vztek, ale raději se snažil předstírat nadšení z jídla, které Ijale tak pečlivě připravila.
S plným žaludkem a s nohama u hřejícího ohně v krbu bylo Jasonovi docela příjemně. Ijale se krčila u krbu a s velkou železnou jehlou primitivně opravovala nějaké kůže — z vedlejší místnosti zaznívalo řinčení Mikahových řetězů.
Setmělo se a Jason byl unaven, ale slíbil Hertugovi seznam možných divů a chtěl ho sestavit, ještě než půjde spát. Vzhlédl, když u vchodu zarachotily zámky a do místnosti vstoupil rázným krokem velitel stráže Benn’t, sledován jedním ze svých vojáků, který nesl pochodeň.
„Pojď,” řekl Benn’t a ukázal na dveře.
„Kam a proč?” chtěl vědět Jason. Pomyšlení, že ho čeká setkání s vlhkým prostorem tvrze, mu k dobré náladě nijak nepřispělo.
„Pojď,” opakoval Benn’t nepříjemným tónem a z opasku vytáhl krátký meč.
„Učím se ošklivit si tě,” zabručel Jason a váhavě se zvedl. Navlékl si kožešinovou vestu a prošel kolem Mikaha zabořeného do trudnomyslných myšlenek. Strážný, který měl stát u dveří, zmizel — ve světle pochodně však bylo možné zahlédnout postavu ležící na podlaze. Byl to strážný? Jason se začal otáčet, ale dveře za ním se zabouchly a hrot Benn’tova meče mu pronikl koženým oděvem a zabodl se mu do kůže nad ledvinou.
„Jestli cekneš, nebo se pohneš, zemřeš,” zaskřípal mu u ucha hlas.
Jason to chvíli zvažoval, pak se rozhodl, že se nepohne. Ne proto, že by ho hrozba polekala — byl si jist, že by dokázal Benn’ta odzbrojit a proti druhému vojákovi zasáhnout dřív, než ten by svůj meč vytáhl — ale zajímalo ho, kam tento nový zvrat povede. Měl podezření hraničící s jistotou, že o tom, co se děje, Hertug nic neví, a říkal si, co se z toho asi vyvine.
Vzápětí však svého rozhodnutí litoval. Do úst mu nacpali příšerně zapáchající hadr a svázali ho řemínky, které se mu zařezávaly do krku a čelistí. Ve stejném okamžiku mu svázali ruce a do boku se mu zabořil druhý hrot. Teď už se bránit nemohl, aniž by příliš riskoval, a za neustálého postrkování vystupoval pokorně po schodech na plochou střechu budovy.
Voják zhasl pochodeň — ocitli se v tmavé noci, kolem nich unášel vítr mokrý sníh. Klopýtali po kluzkých taškách. Zábradlí nebylo pro tmu vidět, a když do něho Jason holenní kostí narazil, zavrávoral a byl by přes ně přepadl, kdyby ho vojáci nestáhli zpátky. Bez zbytečného hluku a rychle mu uvázali pod pažemi provaz a spustili ho přes okraj střechy. Vyrážel ze sebe kletby, tlumené roubíkem, když cestou dolů bolestivě narážel na drsnou stěnu budovy, pak se svinul, když dopadl po kolena do ledové vody. Na této straně se tvrz Perssonoj svažovala přímo do kanálu, a Jason tam visel, ponořen po pás ve vodě, když se ze tmy protkané poletujícím sněhem vynořila sotva postřehnutelná silueta člunu. Čísi ruce ho nešetrně vytáhly do člunu, pak dopadl na palubu, a o chvíli později se člun zakolébal, když se do něho snesli jeho únosci — dopadli kousek od něho. Zaskřípala vesla a člun se pohnul. Nikdo nespustil poplach.
Muži v člunu si ho nevšímali — dokonce se o něho při veslování opírali nohama, dokud se svíjením o kousek neodtáhl. Z ležící polohy, v níž se nacházel, celkem nic neviděl, a až se objevilo několik plápolajících světel, spatřil, že proplouvají velkými mořskými vraty, velice podobnými vjezdu do tvrze Perssonoj. Nedalo velkou námahu uhádnout, že ho zajal jeden z konkurenčních spolků.
Když člun zastavil, vyhodili ho na molo, pak ho táhli vlhkou kamennou chodbou až k vysokému portálu ze zrezivělého železa. Benn’t již zmizel — pravděpodobně poté, co dostal svých třicet stříbrňáků — a ti, co ho nyní střežili, mlčeli. Rozvázali ho, odstranili mu z úst roubík, prostrčili ho železnými dveřmi a zabouchli za ním dveře. Osaměl tváří v tvář nervy drásající hrůze.