13
Vesloval, dokud ho tělesný pohyb nezahřál, pak se nechal unášet proudem. Člun narážel ve tmě na neviditelné překážky, pak se otočil dokola v místě, kde ústil jiný kanál. Jason se energicky opřel do vesel a zamířil do něho.
Prodíral se bludištěm jen neurčitě viditelných kanálů mezi nízkými ostrůvky a zdmi připomínajícími útesy. Když nabyl přesvědčení, že své pronásledovatele zmátl, zamířil k nejbližšímu pobřeží, kde mohl s člunem přistát. Člun se zastavil a Jason z něho vyskočil, zabořil se po kotníky do mokrého písku a vytáhl člun na břeh tak daleko, jak jen dokázal.
Až už s člunem nemohl pohnout, opět do něho vskočil. Skleněnou kouli položil na dno tak daleko od sebe, aby ji nechtěně nerozbil, a posadil se, aby se dočkal rozbřesku. Byl promrzlý a chvěl se, a než první nesmělé světlo dne proniklo sprškami mokrého sněhu, jeho nálada klesla pod bod mrazu.
Z temnoty se zvolna vylouply šedivé tvary — několik malých člunů vytažených nedaleko něho na břeh a přivázaných řetězy ke kůlům a o něco dále malá, přikrčená stavení. Z jedné z těch chatrčí se vynořil nějaký člověk, ale jakmile zahlédl Jasona a jeho loď, vyjekl a zmizel z dohledu. Z chatrče se ozvaly známky neklidu, a Jason vystoupil z člunu na břeh a několikrát švihl mečem ve vzduchu, aby si protáhl svaly.
K pobřeží, kde stál, se k němu váhavě přiblížilo šest mužů, v rukou drželi palice a vesla, ale chvěli se strachem.
„Odejdi, nechej nás na pokoji,” začal jejich vůdce a vztyčil ukazováček a malíček, aby odvrátil zlo. „Nasedni do své páchnoucí lodě, Mastregulo, a opus náš břeh. Jsme jenom chudí rybáři…”
„Necítím k vám nic jiného než sympatie,” přerušil ho Jason a opřel se o meč. „A k Mastreguloj nechovám víc lásky než vy.”
„Ale tvůj člun — je na něm znak,” ukázal vůdce na velice nevzhlednou ukázku řezbářské práce na přídi.
„Ten jsem jim ukradl.”
Rybáři zasténali a zavrávorali, dva poodběhli a další dva klesli na kolena, aby se pomodlili. Jeden hodil na Jasona palici v nesmělém pokusu o útok, ale Jason ji snadno mečem odrazil.
„Jsme ztraceni,” bědoval vůdce. „Mastreguloj se sem přihrnou, spatří ten zlověstný člun, vrhnou se na nás a všechny nás pozabíjejí. Vezmi člun a okamžitě odjeď!”
„Na tom, co říkáš, něco je,” uznal Jason. Člun představoval značnou nevýhodu. Sám ho ovládal jen stěží a byl příliš nápadný, než aby v něm mohl bez povšimnutí plout. Vzal z člunu skleněnou kouli, aniž spustil z rybářů oči, pak se opřel ramenem do člunu a odtlačil ho do větší hloubky, kde ho zachytil proud a brzy odnesl z dohledu.
„Ten problém je vyřešen,” řekl. „A teď se potřebuju dostat zpátky do sídla Perssonoj. Kdo z vás mě tam zaveze?”
Rybáři se začali vytrácet, a Jason se postavil před jejich vůdce, dřív než mohl odejít i ten. „No, co na to říkáš ty?”
„Asi bych to nenašel,” odpověděl vůdce a jeho větrem ošlehaná pokožka zbledla. „Mlha, hodně sněží, nikdy jsem tam nejel…”
„Ale jdi. Dobře ti zaplatím, jakmile se tam dostaneme. Řekni, kolik chceš.”
Rybář se krátce, nepřirozeně zasmál a pokusil se poodstoupit.
„Chápu, co máš na mysli,” přikývl Jason, když mu mečem přehradil cestu. „Věřit někomu je něco, co tady moc neznamená.”
Zamyšleně pohlédl na meč a poprvé si povšiml, že nerovnosti na jílci jsou způsobeny vzácnými kameny, zasazenými v ozdobném vzoru. Ukázal na ně. „Uděláme to takhle. Dostaneš zálohu, jestli mi dáš nůž, kterým se ty kameny dají vyloupnout. Předem ti dám ten červený, co vypadá jako rubín — pak ten zelený, až se dostaneme na místo.”
Po menším dohadování a po přídavku dalšího červeného drahokamu chamtivost nad strachem zvítězila — jako obvykle — a rybář vytlačil malý, nedbale stlučený člun na vodu kanálu. Vesloval, zatímco Jason vyléval z člunu vodu, a tak pluli klikatou cestou bočními kanály. Pod pláštíkem poletujícího mokrého sněhu a mlhy a díky tomu, že se rybáři důvěrná znalost spleti kanálů vrátila, dostali se nepozorovaně k nějakým odroleným kamenným schodům, které vedly k holým vratům.
Rybář přísahal, že je to vchod do tvrze Perssonoj. Jason si na místní zvyky natolik navykl, že ho okamžitě napadlo, že by to mohlo být něco naprosto jiného, dokonce vchod k Mastreguloj, odkud před chvílí utekl, a stál jednou nohou v člunu, dokud se neobjevil strážný se znakem vycházejícího slunce, typickým pro Perssonoj, na svém hábitu.
Rybář s ohromeným výrazem úžasu obdržel doplatek a za nezřetelného mumlání vesloval rychle pryč. Na scénu se dostavil další strážný, Jasonovi odebrali meč a spěšně ho předvedli do Hertugova přijímacího sálu.
„Zrádče!” vykřikl Hertug bez jakýchkoli formalit. „Spikl ses proti mně, zabil moje lidi a uprchl, ale teď tě mám a…”
„Nech toho!” ohradil se podrážděně Jason a setřásl ze sebe strážné, kteří ho drželi za ramena. „Vrátil jsem se dobrovolně a to by mělo něco znamenat — i v Appsale. Unesli mě Mastreguloj za pomoci zrádce z tvých stráží…”
„Jak se jmenuje?!”
„Benn’t, ale už není mezi námi — o to jsem se postaral sám. Tvůj věrný kapitán tě prodal konkurenci. Ti chtěli, abych pro ně pracoval, ale odmítl jsem. Nenabyl jsem o jejich organizaci valné mínění a dal jsem jim sbohem, dřív než se dostali k tomu, aby mi učinili nabídku. Ale přinesl jsem s sebou jeden vzorek.” Vytáhl skleněnou kouli s kyselinou — a stráže s výkřikem poodstoupily. Dokonce Hertug zbledl.
„Spalující voda!” vydechl.
„Správně. A jakmile seženu trochu olova, stane se z ní součást mokré článkové baterie, jejímž vynalézáním jsem se již pilně zabýval. Jsem zhnusen, Hertugu — nemám rád, když jsem terčem únosů a buzerace. V Appsale se mi hnusí všechno, a do budoucna mám jiné plány. Řekni strážným, a odejdou, a já ti o nich povím.”
Hertug se nervózně kousl do rtů a pohlédl na svoje muže. „Vrátil ses,” obrátil se opět k Jasonovi. „Proč?”
„Protože tě potřebuju, stejně jako ty potřebuješ mě. Máš hodně lidí, moc a peníze. A já mám velké plány. A teď ty maníky vyhoď.”
Na stole stála mísa s krenoj a Jason se v ní přehraboval, dokud nenahmátl čerstvý kousek, ukousl si z něho. Hertug usilovně přemýšlel.
„Vrátil ses,” opakoval. Zřejmě ho ta skutečnost fascinovala. „Pohovořme si.”
„Ale sami.”
„Odejděte,” poručil Hertug, ale pojistil se tím, že si nechal před sebe položit natažený samostříl.
Jason si toho nevšímal — víc ani neočekával. Zamířil k nedbale zasklenému oknu a vyhlédl na ostrovní město. Bouře už ustala a na střechy ztmavlé deštěm dopadaly slabé paprsky slunce.
„Jak by se ti líbilo, kdyby ti tohle všechno patřilo?”
„Pokračuj.” Hertugovi se zaleskla očka.
„Naznačil jsem to už dřív, ale teď to myslím vážně. Odhalím pro tebe každé tajemství všech ostatních. Předvedu ti, jak d’zertanoj destilují ropu, jak Mastreguloj vyrábějí kyselinu sírovou a jak Trozelligoj dělají stroje. Pak zlepším tvoje válečné zbraně a zavedu do výzbroje tolik nových, kolik jen budu moci. Udělám z války takovou hrůzu, že přestane být nutná. Samozřejmě že bude pokračovat, ale tvoje jednotky vždycky zvítězí. Smeteš všechny konkurenty, jednoho po druhém, počínaje těmi slabšími, až se staneš pánem tohoto města a později celé planety. Bude ti patřit bohatství celého světa a večery si budeš zpestřovat tím, že si budeš vymýšlet, jakou úděsnou smrtí mají tvoji nepřátelé zahynout. Co na to říkáš?”