„Z ničeho jiného bych neměl větší radost…”
„A pak tvůj popel převezeme do moře v čele velké pohřební flotily z mnoha lodí, z nichž každá bude silně vyzbrojena, abychom se na zpáteční cestě mohli pustit do Mastreguloj a dobýt jejich tvrz, když nebudou připraveni.”
„To je, Hertugu, ještě radostnější. Na chvíli jsem měl dojem, že se stáváš příliš sentimentální.”
Pak Jasonovu pozornost upoutal lomoz u dveří. Otočil zvolna hlavu a spatřil, jak skupina otroků táhne do místnosti silně izolované kabely. Další přinesli bedny s přístroji, a po nich dorazil vrchní dozorce otroků, který práskal bičem a popoháněl před sebou klopýtajícího Mikaha, spoutaného řetězy. Po několika kopancích se Mikah ocitl v rohu místnosti, kde klesl k zemi.
„Chtěl jsem toho zrádce zabít,” oznámil Hertug, „ale pak mě napadlo, jaké to pro tebe bude znamenat potěšení, když ho umučíš k smrti sám. Pookřeješ. Oblouková pec se brzy rozehřeje — můžeš ho smažit kousek po kousku a poslat ho před sebou jako obě bohu Elektro, která ti usnadní k němu cestu.”
„To je od tebe velice laskavé,” musel uznat Jason a prohlížel si zbitého Mikaha. „Připoutejte ho řetězy ke zdi a nechte nás o samotě, abych mohl vymyslet, jak nejdůvtipněji a nejhrozněji ho budu mučit.”
„Udělám, co žádáš. Ale musíš mi dovolit, abych vlastnímu obřadu byl přítomen. O vše nové v mučení mám vždy zájem.”
„O tom, Hertugu, nepochybuju.”
Odešli, a Jason zahlédl, jak se k Mikahovi krade Ijale s kuchyňským nožem v ruce.
„Nedělej to,” zarazil ji. „To nemá cenu, to nemá vůbec žádnou cenu.”
Poslušně odložila nůž a uchopila houbu, kterou otřela Jasonovi obličej. Mikah pozvedl hlav a upřel oči na Jasona. Obličej měl samý šrám, jedno oko oteklé a zavřené.
„Neprozradil bys mi,” zeptal se Jason, „co sis, sakra, myslel, že děláš, když jsi nás zradil a mě ses pokusil dostat do zajetí Trozelligoj?”
„Jelikož mě hodláš mučit, moje ústa zůstanou navždy zavřená.”
„Nedělej ze sebe většího idiota než obvykle. Nikdo tě mučit nebude. Jen si říkám, co ti asi vlezlo do hlavy tentokrát — co tě vlastně vedlo k tomu, že jsi provedl takovou uhozenost?”
„Učinil jsem to, co jsem považoval za nejlepší,” odpověděl Mikah a povytáhl se.
„Ty vždycky činíš, co považuješ za nejlepší — jenže přitom zpravidla uvažuješ blbě. Nezamlouvalo se ti, jak jsem s tebou zacházel?”
„V tom, co jsem učinil, nebylo nic osobního. Činil jsem tak pro dobro trpícího lidstva.”
„Řekl bych, že jsi to udělal proto, abys dostal odměnu a nové místo — a proto, že jsi měl na mě vztek,” popíchl ho Jason. Mikahovy slabostí znal.
„To tedy ne! Když už to chceš vědět… učinil jsem to proto, abych zabránil válce…”
„Co tím chceš, proboha, říct?”
Mikah se zamračil, navzdory oteklému oku vypadal jako soudce, který pouští hrůzu. Když ukázal prstem v žalujícím gestu na Jasona, zařinčely řetězy.
„Jednoho dne, v alkoholickém opojení, ses mi přiznal ke zločinu a hovořils o svých plánech, jak zatáhnout tyto nevinné lidi do krvavé války a zabíjení a jak na ně vložit břímě despotismu. Tehdy jsem pochopil, co musím udělat. Že ti v tom musím zabránit. Přemohl jsem se, neodvážil jsem se pronést jediné slovo, abych neprozradil, na co myslím, protože jsem věděl, jak ti v tom zabránit.
Kontaktoval mě jeden člověk zaměstnaný u Trozelligoj, klanu počestných pracujících a techniků, jak mě ujistil, a projevil přání, abys za dobrý plat přešel od Perssonoj k Trozelligoj. Tehdy jsem mu nedal odpověď, protože jakýkoli plán na naše osvobození by znamenal použití násilí a měl za následek ztráty na životech, a na to jsem nemohl ani pomyslet, i kdyby odmítnutí mělo znamenat, že mi řetězy zůstanou. Když jsem se pak dozvěděl o tvém krvežíznivém záměru, radil jsem se se svým svědomím a dospěl k závěru, že to udělat musím. Měli nás odtud odvést k Trozelligoj, kteří přislbili, že ti v nejmenším neublíží, i když bys zůstal v jejich zajetí. K válce by nedošlo.”
„Ty jsi prostě blázen,” usoudil Jason bez jakýchkoli emocí. Mikah zrudl.
„Nezáleží na tom, jaký máš na mě názor. Jednal bych tak znovu, kdyby se vyskytla příležitost.”
„I když teď víš, že ta sebranka, kvůli které jsi zradil, není o nic lepší, než jsou tady všechny ostatní? Nezadržels během bitvy jednoho z nich, aby nezabil Ijale? Zato bych ti asi měl poděkovat — i když se do té situace dostala právě tvou zásluhou.”
„O tvoje díky nestojím. Ohrozili ji pod tlakem emocionálního okamžiku. Nemohu jim to mít za zlé…”
„Na tom tak či onak nezáleží. Bitva skončila a průmyslová revoluce bude teď probíhat podle mých plánů bez překážek — i když v ní už nebudu hrát žádnou roli. Asi tak jediné, co jsi dokázal, je to, že mě čeká smrt — na což sotva mohu zapomenout.”
„Co to je za hloupost…?”
„Hloupost? Ty zabedněný blbče!” Jason se prudce nazvedl na loket, ale musel opět klesnout zpátky, protože jím projela bolest, by ztlumená účinkem drogy. „Myslíš si, že tady ležím proto, že jsem unaven? Díky tvým únoscovským choutkám a intrikaření jsem se dostal v bitvě dál, než jsem měl v úmyslu, a přímo na hrot dlouhého, ostrého a nemilosrdného meče. Kdyby meč zasáhl játra nebo nějakou větší cévu, nemluvil bych teď s tebou. Nevím, jak by se dala udělat díra do břicha, aby se nepoškodila na jednom nebo dvou místech střeva, neprořízla pobřišnice a nezanesla spousta pozoruhodných, lačných baktérií. Pokud jsi v poslední době nečetl příručku první pomoci, mohu ti sdělit, že bude následovat zánět pobřišnice, který — když se vezme v úvahu, jaká je na této planetě úroveň lékařských znalostí — je na sto procent smrtelný.”
To Mikaha elegantně umlčelo, Jasonovi však na náladě moc nepřidalo — a Jason zavřel oči, aby si na chvíli odpočinul. Když je znovu otevřel, byla již tma, a tak je střídavě zavíral a otvíral až do rozbřesku, kdy musel nabudit Ijale a požádat ji, aby mu přinesla misku s kořeny bede. Povšiml si, jak se tváří, když mu otírala obličej.
„Takže se tady neoteplilo,” poznamenal. „To teplo se týká jen mě.”
„Utrpěls kvůli mně zranění,” zakvíla a dala se do pláče.
„Blbost!” odmítl Jason. „A zemřu jakkoli, zemřu vlastní rukou. To jsem si umanul už dávno. Na planetě, kde jsem se narodil, byly jenom slunečné dny a nekonečný klid a dlouhý, předlouhý život. Rozhodl jsem se odtud odjet, víc se mi zamlouval krátký a plný život než dlouhá a prázdná existence. Teď si vezmu ještě trochu toho kořene, protože bych rád na svoje trápení zapomněl.”
Droga měla velice silný účinek a infekce se již značně rozšířila. Jason se potácel v klesající zarudlé mlze z kořene bede, pak se z ní vynořil a zjistil, že se nic nezměnilo. Ijale u něho dosud byla, pečovala o něho, a Mikah, spoutaný ve vzdáleném rohu řetězy, byl pohřížen do myšlenek. Říkal si, co se s nimi asi stane, až zemře, a ta myšlenka ho trápila.
Při jedné z takových ponurých, zpytujících nálad zaslechl ten zvuk: sílící burácení, které náhle prořízlo venkovní atmosféru, a pak odeznělo. Zvedl se na lokty, aniž dbal na bolest, a vykřikl. „Ijale, kde jsi? Honem sem pojď!”
Přiběhla ze sousední místnosti, a Jason si uvědomil, že slyší výkřiky, hlasy na kanálu a na nádvoří. Slyšel ten zvuk doopravdy? Nebo to byla jen halucinace z horečky? Ijale se ho pokoušela násilím položit, ale setřásl ji a zvolal na Mikaha. „Nezaslechls před chvílí něco? Nezaslechls?”