Druha planeta smrti

„Tak vidí, Mikahu,” prohodil Jason, potěžkával přitom důvěrně známou zbraň v dlani. „Všichni si přejí, abych tě zabil. Co je na tobě tak zvláštního, že v každém vzbuzuješ ohavné pocity?”

„Smrti se nebojím,” prohlásil Mikah. Pozvedl hlavu a narovnal ramena, ale se svým pocuchaným šedivým plnovousem a řetězy moc působivě nevypadal.

„To bys ale měl.” Jason sklonil zbraň. „Je překvapující, že někdo, kdo se vyznačuje takovou vášní pro páchání blbostí, může tak dlouho vydržet.”

Obrátil se k Metě. „Už jsem si užil zabíjení až nad hlavu. Na této planetě si v zabíjení přímo bahní. A my ho budeme potřebovat, aby pomohl, až mě budete snášet po schodech. Po svých to asi nedokážu, a on je zřejmě nejlepší nosič nosítek, jakého tady seženeme.”

Meta se otočila k Mikahovi, do ruky jí vklouzla pistole z pružinového pouzdra a vystřelila. Mikah se zkroutil, pozvedl ruce před oči — zdálo se, že ze zjištění, že stále žije, utrpěl šok. Meta ho osvobodila tím, že mu odstřelila řetězy. Bleskurychle se k němu přesunula s nedbalou elegancí tygřice na lovu a vrazila mu dosud kouřící hlaveň do břicha.

„Jason si nepřeje, abych tě zabila,” pronesla mazlivě a zatlačila na pistoli silněji, „jenže já pokaždé nedělám jen to, co mi řekne. Jestliže chceš zůstat ještě chvíli naživu, uděláš, co řeknu. Odděláš desku toho stolu a uděláš z ní nosítka. Na nich pomůžeš snést Jasona k raketě. Když provedeš nějakou levotu, je z tebe na místě mrtvola. Jasné?”

Mikah otevřel ústa, aby vyslovil nesouhlas, nebo aby pronesl jeden ze svých projevů, ale něco z Metiny chladné hořkostí ho zadrželo. Pouze přikývl a zamířil ke stolu.

Ijale si dřepla vedle Jasonova lůžka, uchopila Jasona pevně za ruku. Z cizí řeči, kterou Jason a Meta spolu hovořili, nerozuměla ani slovu.

„Co se děje, Jasone?” zeptala se prosebně. „Co to bylo za tu lesklou věc, co tě bodala do ruky? Ta žena, co přišla, tě líbala, takže musí patřit k tobě, ale ty jsi silný a můžeš mít dvě ženy. Neopouštěj mě!”

„Co je ta holčice zač?” zeptala se Meta chladně. Její pružinové pouzdro zadrnčelo a do dlaně jí vskočila pistole, aby z ní vzápětí zmizela.

„Jedna z místních, otrokyně, která mi pomáhala,” odpověděl Jason s předstíranou nedbalostí. „Jestli ji tady necháme, pravděpodobně ji zabijí. Vezmeme ji s sebou…”

„To by asi nebylo moudré.” Meta měla z očí štěrbiny a zdálo se, že každou chvílí jí vskočí do ruky pistole. Zamilovaná pyrranská žena je jenom žena — a zůstává Pyrrankou, což je velice nebezpečná kombinace. Naštěstí odpoutal její pozornost nějaký pohyb u dveří — vyslala k nim dva výstřely, dřív než ji Jason stačil zarazit.

„Nechej toho… to je Hertug. Poznal jsem jeho podpatky, když se střemhlav vrhal do bezpečí.”

Z chodby dolehl polekaný hlas. „Nevěděli jsme, Jasone, že je to tvůj přítel. Někteří moc horliví vojáci zahájili příliš brzy palbu. Dal jsem je potrestat. Jsme přátelé, Jasone. Řekni tomu z lodě, aby už nic neboural — a abych mohl vstoupit a promluvit si s tebou.”

„Nerozumím, co povídá,” přiznala Meta, „ale zvuk jeho hlasu se mi nelíbí.”

„Máš zcela správné pocity, drahoušku,” souhlasil Jason. „Nemohl by mít výraznější dvě tváře, ani kdyby měl doopravdy oči, nos a ústa taky vzadu na hlavě.”

Zachichotal se — a uvědomil si, že z toho, jak v jeho organismu probíhá střet léčiv a toxinů, se dostavuje pocit opilosti. Uvažovat jasně vyžadovalo námahu, ale byla to námaha, kterou musel vynaložit. Ještě nebyl všem nepříjemnostem konec a nedalo se předpokládat, že by i tak vynikající bojovník, jakým Meta byla, zdolal celou armádu. A tu povolají, aby je zadržela, jestliže nebude postupovat opatrně.

„Hertugu, pojď dál!” zvolal. „Nikdo ti neublíží — člověk se chybám nevyhne.” A pak k Metě: „Nestřílej — ale ani neslevuj z pozornosti. Pokusím se ho umluvit, aby nedělal problémy, ale nemůžu zaručit, že to vyjde. Buď tedy připravena na všecko.”

Hertug se ve dveřích rychle rozhlédl, pak opět zmizel z dohledu. Posléze sebral veškerou odvahu a šouravým krokem váhavě vstoupil.

„Ta malá zbraň, Jasone, kterou má tvůj přítel…,” zamrkal krátkozrakýma očima na Metinu uniformu, „…totiž, tvoje přítelkyně, je moc pěkná a dám za ni pár otroků. Pět otroků, to je dobrý obchod.”

„Řekni sedm.”

„Souhlas. Podej mi ji.”

„Tuhle ne — ta patří rodině již léta a moje přítelkyně se s ní nemůže rozloučit. Ale v lodi, ve které sem dorazila, je ještě jedna — zajdeme tam a vezmeme ji.”

Mikah skončil s rozebíráním stolu a položil desku vedle Jasonova lůžka, pak spolu s Metou na ni Jasona opatrně přesunul. Hertug si otřel hřbetem ruky nos a jeho mrkajícím zarudlým očkám nic neušlo.

„V lodi jsou věci, které tě vyléčí,” poznamenal a projevil tak víc inteligence, než kolik mu byl ochoten Jason přisoudit. „Zůstaneš naživu a odletíš v nebeské lodi?”

Jason, ležící na nosítkách, zasténal a zkroutil se, chytil se v bolestech za bok. „Umírám, Hertugu. Oni vezmou můj popel v lodi, kosmickém pohřebním člunu, aby ho rozptýlili mezi hvězdami…”

Hertug skočil ke dveřím, ale ve stejném okamžiku se u něho ocitla Meta, která mu zkroutila dozadu ruku, až vykřikl, a zabořila mu do ledvin pistoli.

„Jak to chceš zařídit dál, Jasone?” zeptala se Meta polohlasem.

„A Mikah nese nosítka vpředu a Hertug s Ijale je mohou podpírat vzadu. Kryj toho stařešinu pistolí, a při troše štěstí se odtud dostaneme bez újmy na zdraví.”

Udělali to tak — ubírali se volným krokem a obezřetně. Perssonoj, zbaveni vůdce, se nemohli rozhodnout, co udělat: utrápené výkřiky Hertuga je jenom vyváděly z konceptu, stejně jako Jasonovy výstřely, které vytrhávaly kusy zdiva a tříštily okna. Z cesty dolů po schodišti a přes nádvoří měl Jason potěšení — bavil se tím, že umisoval výstřely do blízkostí každé hlavy, která se zde vynořila. K raketě se dostali bez potíží.

„Teď nastává krušná fáze,” řekl Jason, když obtočil jednu paži kolem ramen Ijale a přesunul většinu své váhy na druhou paži, zaháknutou kolem krku Mikahovi. Sám jít nemohl, museli ho nést a na palubu vytáhnout.

„Meto, zůstaň ve dveřích a toho starého jestřába pevně drž. Buď připravena na všechno, protože něco takového, jako je loajalita, tady neexistuje, a jestli budou muset zabít Hertuga, aby tě dostali, nebudou ani na okamžik váhat.”

„To je logické,” uznala Meta, „vždy je válečný stav.”

„Jo, myslím, že Pyrran by to tak chápal. Buď připravena. Já zahřeju motory, a až budeme připraveni ke startu, zapnu sirénu. Necháš Hertuga Hertugem, zavřeš uzávěr a co nejrychleji přiběhneš k řídicímu pultu — já bych start asi nezvládl. Rozumíš?”

„Dokonale. Běž — ztrácíš čas.”

Jason bezvládně klesl na sedadlo pro druhého pilota a provedl celou přípravnou fázi pro start, jak nejrychleji mohl. Právě se natahoval, aby stiskl spouštěč sirény, když se ozval dunivý náraz a celá loď se otřásla — a v té ochromující sekundě se málem převrhla. Pak se však pomalu vyrovnala, a Jason vyhlásil poplach. Ještě než siréna dozněla, Meta seděla v sedadle pro prvního pilota a malá raketa se vznesla k obloze.

„Jsou rozvinutější, než jsem si myslela, že na tak primitivním světě budou,” poznamenala, když první fáze akcelerování skončila. „V jedné budově měli takový velký, nevzhledný stroj, z něhož se najednou zakouřilo a vylétl balvan, který nám urazil větší část ocasního křídla na levoboku. Zlikvidovala jsem ho, ale ten, kterému říkáš Hertug, utekl.”