Выбрать главу

„Dejte mu taky jenom želízka na nohy,” požádal. „A rychle! Máme dnes spoustu práce.” Otočil se ke skříňovému krytu se strojem, ruce si mnul v očekávání.

Krycí pl᚝ byl zhotoven z tenkého plechu, který nemohl znamenat nic moc nepochopitelného. Opatrně seškrábl trochu barvy a zjistil, že strany jsou k sobě připevněny zvlněným pájkovým spojem, ale jinak žádné další viditelné známky. Po určité době, kdy poklepával na kryt a tiskl ucho k jeho stěně, dospěl k závěru, že je to tak, jak usoudil, když si kryt prohlížel poprvé: dvojitá stěna vyplněná kapalinou. Proraž ji a zemřeš. Ta sloužila výhradně k tomu, aby chránila tajemství stroje, k ničemu jinému. Muselo se však přes ni nějak dostat, aby se mohl parní stroj udržovat — nebo se neudržoval?

Tvar skříně byl zhruba krychlový, a kryt obepínal pouze pět stran. Co ta šestá, ta základová deska’?

„Teď ti to, Jasone, zapaluje,” pochválil se a poklekl, aby si spodní stěnu prohlédl. Po celém obvodu vyčnívala široká příruba, zřejmě z litiny, kterou procházely čtyři otvory pro svorníky. Vypadalo to, že ochranný kryt je k základové desce připevněn měkkou pájkou, ale někde budou muset být pevnější spoje, protože se deska nepohnula, ani když trochu pájky opatrně seškrábl. Odpověď tedy musela být zde.

„Mikahu, pojď sem!” zvolal a Mikah se šouravým krokem vzdálil od tepla kamen jen s velkou nechutí. „Pojď blíž a dívej se na ten středověký hnací agregát, jako kdybychom mluvili o práci, když se budem spolu bavit. Budeš se mnou spolupracovat?”

„Nechci spolupracovat, Jasone. Obávám se, že se stykem s tebou pošpiním, jak se pošpinili jiní.”

„No, sám nejsi zrovna moc čistý.”

„Nemám na mysli fyzickou stránku.”

„Ale já jo. Určitě by se ti hodila koupel a trocha dobrého šampónu. O stav tvé duše obavy nemám, s ní si to můžeš vyříkat ve svém volném čase. Ale budeš-li se mnou spolupracovat, přijdu na způsob, jak se odtud dostat do města, kde tuhle mašinu vyrobili, protože cesta z této planety vede jedině přes město.”

„To vím, ale přesto váhám.”

„Malá obě teď pro velké dobro později. Není snad jediným smyslem tohoto výletu to, abys mě předal spravedlnosti? Toho cíle nedosáhneš, když budeš tady hnít celý zbytek života jako otrok.”

„Jsi ďábelský advokát, když takovým způsobem lámeš moje svědomí — ale to, co říkáš, je pravda. Pomohu ti tedy jen proto, abychom mohli utéct.”

„Platí. A teď do práce. Jdi za Narisim, a sežene aspoň tři solidně velké klády, takové, k jakým nás přikovali k partě čerpadlářů ropy. Přines je sem, a přines taky pár lopat.”

Otroci dovlekli klády jen ke kožené ohradě, protože jim Edipon vstup dovnitř zakázal, a bylo na Jasonovi a Mikahovi, aby klády namáhavě natahali do ohrady. D’zertanoj, kteří nikdy fyzickou práci nevykonávali, považovali za dobrý vtip, když je Jason požádal, aby mu s kládami pomohli.

Jakmile ležely klády vedle stroje, Jason pod ním vyhloubil kanály a klády do nich zasunul. Po tomto prvním úspěšném kroku se střídal s Mikahem při kopání a vynášení písku, až pod strojem, spočívajícím nyní jen na kládách, vznikla montážní jáma. Jason se do ní spustil a prohlížel si spodní stranu stroje ta byla hladká a nic nenaznačující.

Znovu s největší opatrností seškraboval barvu, až se dostal k okrajům. Zde vystřídala pevný kov měkká pájka, a Jason do spoje rýpl, až zjistil, že k okrajovým hranám a nosné desce je pájkou připevněn plech.

„Ti appsalští chytrolíni,” řekl si pro sebe a pustil se do pájkového spoje kapesním nožem. Na jedné straně spoj zcela odstranil, pak zvolna plech vytahoval a přitom se bedlivě díval, zda k němu není něco připojeno a zda není někde nějaká nástraha. Plech se dal vytáhnout poměrně snadno, zařinčel, když dopadl na dno jámy. Obnažený povrch byl z hladkého, tvrdého kovu.

„Na jeden den to stačí,” usoudil Jason, když vylezl z jámy a oprašoval si ruce. Byla už téměř tma. „Dokázali jsme toho zatím dost, a než budeme pokračovat, chci si vše trochu promyslet. Dosud při nás stálo štěstí, ale myslím, že to dál zas tak snadno nemusí jít. Doufám, Mikahu, že sis vzal s sebou zavazadla, protože se stěhuješ ke mně.”

„Nikdy! Do doupěte neřesti, nemravnosti…”

Jason se do jeho očí zabořil chladným pohledem a při každém slově, které vyslovil, ho bodl prstem do hrudi, aby zdůraznil smysl toho, co říkaclass="underline" „Ty se ke mně přistěhuješ, protože je to pro náš plán nezbytné. A jestli přestaneš poukazovat na moje morální slabiny, přestanu se já zmiňovat o tvých. No a teď pojď.”

Bydlet s Mikahem Samonem nebyl žádný med, ale se sebezapřením se to dalo vydržet.

Když se Mikah za zástěnou z kůží umýval, museli Jason a Ijale stát u protější stěny se zády otočenými k němu a slíbit, že se nebudou ohlížet. Poslechli, ale Jason si neodpustil malou pomstu — vyprávěl Ijale vtipy a oba se chichotali, aby si Mikah myslel, že se posmívají jemu. Po koupeli zůstala zástěna na svém místě, a než se za ní Mikah uložil ke spánku, přibyly k ní další kůže.

Následujícího rána se Jason pustil do základové desky, a jeho hlídači ho pozorovali vystrašenýma očima. Dlouho do noci o dalším postupu uvažoval, a teď hodlal svou teorii podrobit praktické zkoušce. Musel pořádně přitlačit, aby vyryl nožem do kovu drážku. Kov nebyl tak měkký jako pájka — byla to nějaká jednoduchá slitina obsahující značný podíl olova. Co asi za kovovou deskou je? Při pečlivém zkoušení špičkou nože nadělal do základové desky pravidelný obrazec. Tlouška desky byla všude stejná, až na dvě místa, kde zjistil nerovnoměrnost — obě se nacházela na středové přímce pravoúhelníka základny a ve stejné vzdálenosti od stran. Rýpáním a škrábáním odkryl dva tvary, na pohled velmi povědomé a velké jako lidská hlava.

„Mikahu, slez do jámy a podívej se na tohle. Pověz mi, co si myslí, že to je.”

Mikah se poškrábal ve vousech a ukázal prstem. „Je na tom pořád ještě kov. Nejsem si jist…”

„Neptám se tě, o čem si jseš jist — jen mi řekni, co si myslíš, že by to mohlo být.”

„No — velké matky, samozřejmě. Našroubované na konce šroubů. Ale jsou tak mohutné…”

„Musí být takové, když mají unést celou kovovou skříň. Myslím, že se dostáváme k vyřešení hlavolamu, jak se ke stroji dostat, velice blízko — a teď musíme být hodně opatrní. Pořád se mi nechce věřit, že odhalit jejich tajemství bude tak snadné. Vyřežu teď ze dřeva šablonu, tvar té matky, pak na ni nechám udělat klíč. Zatímco budu pryč, zůstaneš tady a seškrábeš ze šroubu a ze závitů všechen kov. Můžeme si to ještě chvíli promýšlet, ale dříve či později se budu muset pokusit s jednou z těch matek pootočit. A pořád ještě nemůžu tak zcela zapomenout na yperit.”

Vyrobit příslušný klíč bylo pro místní techniku dost náročné, a všichni ti postarší odborníci, kteří se mohli chlubit titulem mistra destilačního provozu, se o tom museli poradit. Jeden z nich ovládal kovářské řemeslo docela slušně a ten po obřadné oběti a sérii modliteb vložil do výhně kus železa, zatímco Jason mačkal měchy, až se železo rozžhavilo do běla. Za spousty bušení kladivem a proklínání se kus železa pracně proměnil na primitivní otevřený klíč s přesazenou hlavou tak, aby se dal nasadit na matku.

Jason se postaral, aby čelist klíče měla o něco menší rozteč, pak nepopuštěný klíč vzal s sebou do jámy a rozteč čelisti upravil tak, aby matce přesně odpovídala. Pak, když klíč znovu nahřál a vychladil v oleji, doufal, že získal nástroj, v jaký vkládal svoje naděje.

Edipon musel sledovat, jak práce probíhají, protože když se Jason s hotovým klíčem vrátil, čekal nedaleko stroje.

„Byl jsem dole v jámě,” začal, „a viděl jsem matky, které ti ďábelští Appsalanoj pokryli pevným kovem. Koho by tohle mohlo napadnout? Pořád mi vrtá hlavou, jak je možné, aby jeden kov zakryl druhý.”

„To není takový problém. Základová deska smontovaného stroje se vloží do formy a do ní se naleje roztavený krycí kov. Ten musí mít mnohem nižší bod tání než ocel, z níž je stroj, aby nedošlo k nějakému poškození. Ve městě mají prostě o technologii zpracování kovů lepší znalosti a spoléhají na to, jak jste zaostalí.”