Druha planeta smrti

„Uchop tuto páku a drž ji rovně, vyhýbej se jen tomu, co je na pohled dost velké.”

Jakmile Mikah převzal řízení, Jason se prodral zpátky ke stroji a zavřel páru — zpomalili na řinčivou jízdu, pak se zcela zastavili.

Ijale sténala a Jason měl pocit, jako kdyby mu každý centimetr těla zpracovali vyklepávacími kladívky. Pronásledovatelé v dohledu nebyli — než ve svých caroj dosáhnou potřebného tlaku páry, uplyne nejméně hodina, a pěšky s nimi nikdo nemohl držet krok. Lampa, kterou používal dříve, během jejich divoké jízdy zmizela a Jason teď vytáhl jinou, vlastní konstrukce.

„Vztyk, Snarbi,” poručil. „Všechny jsem vás vysekal z otroctví, a teď je řada na tobě, abys předvedl něco ze svého průvodcovského umění, o kterém jsi mi vyprávěl. Neměl jsem možnost vybavit tento dopravní prostředek světlomety, takže budeš muset jít s tímto světlem vpředu a vybírat ve správném směru hezkou, rovnou cestu.”

Snarbi slezl nejistě dolů a šel před vozidlo. Jason pootevřel ventil, a rachotivě vyrazili vpřed. Mikah otáčel řídicí pákou, aby se držel ve Snarbiho stopách. Ijale se připlížila k Jasonovi, chvěla se chladem a strachem, když se usadila po jeho boku. Pohladil jí rameno.

„Uklidni se,” řekclass="underline" „Od této chvíle to bude pouze radostná projížďka.”

10

Na cestě z Putl’ka byli šestý den a zásoby téměř vyčerpali. Hory již zmizely z dohledu a krajina se stala úrodnější, vlnila se pampasovou trávou, nabízela dost potůčků a divoké zvěře na to, aby věděli, že žízní a hladem nezahynou. Avšak problémem bylo palivo, a toho odpoledne otevřel Jason poslední nádobu.

Zastavili, když do soumraku zbývalo ještě několik hodin, protože jim došlo čerstvé maso, a Snarbi vzal samostříl — vypravil se, aby ulovil něco na zub. Pověřili ho rolí lovce i přes jeho výraznou oční vadu, protože byl jediný, kdo dokázal s tou primitivní zbraní vůbec nějak zacházet a kdo znal místní poměry. Na caro si již zvykl a neměl z něho takový strach jako zpočátku, a to, že ho uznali za schopného lovce, mu značně pozvedlo sebevědomí. Teď kráčel po kolena vysokou trávou, jako by mu patřil svět, samostříl přehozený přes rameno, a pískal si na zuby něco falešného. Jason se za ním pátravě a s rostoucím neklidem díval.

„Já tomu šilhavému zabijákovi nevěřím, nevěřím mu ani na sekundu,” zabručel.

„Něco jsi mi povídal?” zeptal se Mikah.

„Ne, ale teď bych snad mohl. Nepovšiml sis na krajině, kterou projíždíme, nějaké zajímavosti, něčeho zvláštního?”

„Ne, ničeho. Je to pustina, nepoznamenaná rukou člověka.”

„Tak musíš, být slepý, protože za poslední dva dny jsem viděl věci, a to toho o životě ve volné přírodě vím stejně málo jako ty. Ijale,” zvolal a dívka vzhlédla od kotle, na němž ohřívala tenké plátky z jejich posledních krenoj. „Nech toho — chutná to stejně strašně, a se s tím dělá cokoliv, a jestli bude mít Snarbi trochu štěstí, dáme si opečené maso. Pověz mi, neviděla jsi na krajině, kterou jsme dnes projížděli, něco zvláštního, jiného?”

„Nic zvláštního, jen stopy po lidech. Dvakrát jsme projeli místy, kde byla tráva slehnutá a větve polámané, jako kdyby tudy před dvěma nebo více dny projelo caro. A jednou to bylo místo, kde někdo rozdělal ohniště, ale to muselo být už dávno.”

„Nic na vidění, Mikahu?” poznamenal ironicky Jason se zdviženým obočím. „Vidíš, jak celoživotní shánění krenoj pozorovací schopnosti prospívá.”

„Nejsem žádný divoch. Ode mne nemůžeš očekávat, že si takových věcí budu všímat.”

„Taky neočekávám. Poučil jsem se, že od tebe kromě problémů můžu očekávat jen málo. Jenže teď budu tvou pomoc potřebovat. Toto je pro Snarbiho poslední noc na svobodě, a už si je toho vědom, nebo ne, a nechci, aby měl v noci hlídku. Takže se o ni podělíme my dva.”

Mikah se zatvářil ohromeně. „Nechápu. Co tím míníš, když říkáš, že je to pro něho poslední noc na svobodě?”

„To by mělo být jasné i tobě poté, co ses přesvědčil, jak na této planetě vypadá společenská etika. Co sis myslel, že uděláme, až dorazíme do Appsaly? Že půjdem za Snarbim jako dobytek na porážku? Nemám ani tušení, co Snarbi chystá, jen jsem přesvědčen, že něco chystá. Když se ho ptám na město, vykládá jen o obecných věcech. Samozřejmě, že je to námezdní žoldák, který o detailech vědět nemusí, ale musí vědět mnohem víc, než nám říká. Tvrdí, že nám do města zbývají ještě čtyři dny, ale podle mého to bude tak jeden, nejvýš dva dny. Ráno ho hodlám chytit a svázat, pak se přehoupnem přes ty kopečky a najdem nějaký úkryt. Seženu pro Snarbiho nějaké řetězy, aby nemohl utéct, a pak se vydám hledat město.”

„Ty hodláš toho ubožáka spoutat řetězy, bezdůvodně z něho učinit otroka?!”

„Nehodlám z něho učinit otroka, jen ho svážu řetězy, abych byl klidný, že nás nezavede do nějaké pasti, z které by měl prospěch. Tohle vyladěné caro je dost cenné na to, aby uvedlo do pokušení kohokoli z místních, a jestli mě Snarbi prodá jako otroka s kvalifikací strojního inženýra, bohatě na tom vydělá.”

„To odmítám poslouchat!” zahřměl Mikah. „Ty odsuzuješ člověka bez jakéhokoli důkazu, jen na základě svého hanebného podezření. Nesuď, abys nebyl souzen sám! A nejsi než pokrytec, protože si dobře pamatuji, jak jsi mi říkal, že se člověk považuje za nevinného, dokud se jeho vina neprokáže.”

„No, ten chlap vinen je, když to chceš slyšet v této souvislosti, je vinen tím, že patří k této prohnilé společnosti, což znamená, že za určitých okolností bude jednat vždy určitým způsobem. Ty sis ještě z jednání těch lidí nevzal žádné ponaučení?…Ijale!” Dívka vzhlédla — do té chvíle spokojeně žvýkala krenoj a jejich dohadování nenaslouchala. „Pověz mi, co si myslíš ty? Brzy dorazíme do místa, kde má Snarbi přátele, nebo lidi, kteří mu pomohou. Co si myslíš, že udělá?”

„Pozdraví lidi, které zná? Možná že mu dají krenoj.” Usmála se, spokojena se svou odpovědí, a ukousla další kousek.

„Tak jsem to zrovna nemyslel,” řekl Jason trpělivě. „Co když s ním budem my tři, až se k těm lidem dostanem, a ti lidé uvidí nás a caro…”

Vylekaně se posadila. „S ním jít nemůžem! Jestli tam má svoje lidi, ti se na nás vrhnou, udělají z nás otroky, seberou nám caro. Musíš okamžitě Snarbiho zabít.”

„Ta krvežíznivá pohanka…,” začal Mikah nejopovržlivějším tónem, ale zarazil se, když viděl, že Jason zvedá těžké kladivo.

„Dosud nechápeš?” zeptal se Jason. „Tím, že spoutám Snarbiho, jen se přizpůsobím místnímu etickému kódu, jako je salutovat v armádě, nebo si neokusovat nehty ve slušné společnosti. Ve skutečnosti jsem trochu nedůsledný, protože podle místních zvyklostí bych ho skutečně měl zabít, dřív než nás dostane do nějakého průšvihu.”

„To není možné, tomu nemohu uvěřit. Na základě tak chatrného důkazu nemůžeš přece člověka soudit a odsoudit.”

„Neodsuzuju ho,” namítl Jason s rostoucí podrážděností. „Jen se pojišuju, aby nás nemohl dostat do nějakého maléru. Nemusíš se mnou souhlasit a pomáhat mi, jen se mi neple do cesty. A rozděl si se mnou dnes v noci hlídku. A už udělám cokoli, bude to jen a jen moje záležitost a žádná tvoje starost.”

„Vrací se,” zašeptala Ijale, a o chvíli později se Snarbi vynořil z vysoké trávy.

„Dostal jsem cervo,” oznámil hrdě a hodil jim zvíře k nohám. „Rozřežte ho, nadělejte porce a usmažte. Večer budem jíst.” Vypadal jako nevinnost sama a zcela bezelstně — jediné, co na něm připomínalo provinilost, byl jeho pohled, což se dalo přisoudit jeho šilhavým očím.