„Já ti to řeknu,” nabídl se chvástavě Snarbi, když se vydali na cestu. „Je to Hertug z Perssonoj. Bojoval jsem za Perssonoj a oni mě znají — a viděl jsem samotného Hertuga a ten mi věří. Perssonoj jsou v Appsale velmi mocní a mají mnoho mocných tajemství, ale nejsou tak mocní jako Trozelligoj, kteří mají tajemství caroj a jetilo. Věděl jsem, že můžu chtít od Perssonoj jakoukoli cenu, když jim přinesu tajemství caroj. A přinesu.” Divoce se zašklebil, když přistrčil svou hlavu k Jasonově. „Ty jim to tajemství řekneš. Já jim budu pomáhat, až tě budou mučit, dokud to neřekneš.”
Jason mu nastavil špičku nohy, a když Snarbi klopýtl a upadl, přešel po něm jako po lávce. Nikdo z vojáků té příhodě nevěnoval žádnou pozornost, a když přešli, Snarbi se potácivě postavil na nohy a za hlasitého klení je vrávoravě následoval. Jason jeho nadávky ani nevnímal, tak jako tak měl dost svých starostí.
11
Při pohledu z okolních kopců vypadala Appsala jako hořící město, které omývá moře. Až když se dostali blíž, bylo zřejmé, že kouř vychází z komínů, velkých i malých, kterými byly budovy posety, a že město začíná u pobřeží a rozkládá se na řadě ostrovů v mělkém zálivu. Na straně města přivrácené k moři kotvily velké lodě, schopné plout po moři, a blíže k pevnině, podél kanálů, byly přivázány ke kůlům čluny. Jason se úzkostlivě rozhlížel po kosmodromu, nebo nějaké jiné známce mezihvězdné kultury, ale nic takového neobjevil. Pak výhled zastínily kopce, když se cesta odklonila a vedla k moři v určité vzdálenosti od města.
Na konci kamenné přístavní hráze kotvilo docela rozměrné plavidlo, zřejmě na ně čekalo — vojáci zajatce spoutali na rukou i nohou a hodili je do vězeňské kajuty. Jasonovi se kroutivými a trhavými pohyby podařilo dostat na místo, kde mezi nedoléhajícími prkny zela škvíra, a jejich krátkou plavbu průvodcovsky komentoval, zdánlivě proto, aby svoje společníky informoval, ve skutečnosti však kvůli sobě, protože zvuk jeho vlastního hlasu ho vždy povzbuzoval a dodával mu odvahu.
„Naše cesta se chýlí ke konci a před námi se rozevírá romantické, starobylé město Appsala, známé svými odpornými zvyky, domorodci s vražednými choutkami a archaickým kanalizačním systémem, jehož hlavní konečnou stanicí, jak se zdá, je vodní kanál, do něhož naše loď právě vplouvá. Po obou stranách se nacházejí ostrovy, malé, poseté barabiznami tak zchátralými, že pozemní brlohy nejponíženějších ze zvířat jsou ve srovnání s nimi paláci, zatímco ty větší připomínají pevnosti obehnané vysokými zdmi a předsunutými hlídkovými posty.
V městě této velikostí nemůže být tolik pevnůstek, což mě vede k přesvědčení, že každá z nich je střeženou tvrzí jednoho z místních kmenů, rodů nebo klanů, o kterých nám náš Jidáš vyprávěl. Pohlédněte na tyto monumentální zvláštnosti a uvědomte si, že jsou produktem systému, který začíná u otrokářů, jaké ztělesňoval bývalý Ch’aka se svým kmenem louskáčků krenoj, aby zrodil rodinné hierarchie, jako jsou d’zertanoj, a dosáhl svého vrcholu prohnilosti za těmi mohutnými zdmi. Existuje zde jen absolutní moc, která neomezeně vládne, kdy každý dělá vše pro to, aby dosáhl všeho, čeho může, kdy jediná cesta nahoru vede přes mrtvoly druhých a kde se také se všemi technickými objevy a vynálezy se zachází jako se soukromým a osobním tajemstvím, které se využívá výlučně pro osobní prospěch. Dosud nikdy jsem neviděl lidskou sobeckost dotaženou do takových krajností a osobně obdivuji schopnost druhu homo sapiens provádět do důsledků nějakou ideu bez ohledu na to, jaká utrpení přináší.”
Loď náhle zpomalila, když se skasaly plachty, a Jason se ze svého labilního bidýlka skulil do páchnoucích útrob lodě. „Pád člověka,” zabručel, když se kousek po kousku usiloval dostat zpátky.
Po obou stranách zaskřípaly kůly a za nadměrného povykování a klení se loď zastavila. Padací dveře nad nimi se otevřely a všichni tři zajatci byli vyvlečeni na palubu. Loď kotvila v doku, ve vodním bazénu obklopeném budovami a vysokými zdmi. Za nimi se právě kvapně zavírala vodní vrata, kterými sem loď vplula z kanálu.
Víc neuviděli, protože je postrčili ke dveřím a dále je postrkávali chodbami a podél stráží, až dorazili do velké ústřední místnosti, v níž nebylo nic než velký zrezivělý železný trůn na vyvýšeném místě na jejím vzdáleném konci. Na trůně seděl muž, nepochybně samotný Hertug Persson, který měl okázalý bílý plnovous a vlasy sahající po ramena, bambulatý a červený nos a vodnaté modré oči. Ukusoval kreno nabodnuté vybraně na železnou vidličku se dvěma špicemi.
„Povězte mi,” zvolal náhle, „proč bych vás neměl na místě zabít?”
„Jsme tví otroci, Hertugu, jsme tví otroci,” odpověděli sborově všichni přítomní, mávajíce současně rukama. Jason první refrén nezachytil, ale při druhém se přidal k ostatním. Pouze Mikah se k popěvku a mávání nepřipojil, a až hromadný slib poslušnosti odezněl, bylo slyšet jeho osamělý hlas:
„Nejsem nikoho otrokem!”
Velitel vojáků švihl masivním lukem po krátké obloukovité dráze, která končila na Mikahově hlavě — Mikah klesl v bezvědomí k zemi.
„Přibyl ti nový otrok, ó Hertugu,” oznámil velitel.
„Ten, co zná tajemství caroj?” zeptal se Hertug, a Snarbi ukázal na Jasona.
„To je on, ó Mocný. Umí dělat caroj a umí dělat netvora, který hoří a pohybuje jimi. To vím, protože jsem se díval, jak ho dělá, Taky umí dělat ohnivé koule, které spálily d’zertanoj, a moc jiných věcí. Přivedl jsem ho, aby byl tvým otrokem a dělal caroj pro Perssonoj. Zde jsou kusy z caro, v kterém jsme cestovali a které zůstaly, když caro pozřel jeho vlastní oheň.” Snarbi vytřásl z vaku nástroje a ohořelé zbytky, ale Hertug nad nimi ohrnul rty.
„Co je to za důkaz?” zeptal se. Obrátil se na Jasona. „Jak mi, otroku, můžeš dokázat, že dokážeš udělat všecko to, co on říká?”
Jason si na chvíli pohrával s hřejivou myšlenkou, že popře, že by něco z toho dokázal, aby se Snarbimu elegantně pomstil — Snarbiho by zcela určitě čekal neradostný konec za všechen ten rozruch kvůli ničemu — ale zapudil ji tak rychle, jak ho napadla. Zčásti z humánních důvodů, protože za to, jaký je, Snarbi nemohl, ale většinou proto, že nepocioval nijakou touhu, aby ho mučili. O místních metodách mučení nic nevěděl a přál si, aby se ani dovědět nemusel.
„Důkaz je snadný, Hertugu z Perssonoj, protože vím všechno o všem. Dokážu postavit stroje, které kráčejí, mluví, běhají, létají, plavou, štěkají jako psi a válejí se po zádech.”
„Uděláš pro mě caro?”
„To lze zařídit, jestli máš správný druh nástrojů, které bych mohl použít. Ale nejdřív se musím dozvědět, jakým směrem se specializuje tvůj klan, jestli rozumíš, co mám na mysli. Například Trozelligoj dělají motory a d’zertanoj čerpají ropu — co dělají tví lidé?”
„Nemůžeš vědět tolik, jak říkáš, když neznáš, v čem jsou Perssonoj proslulí!”
„Přicházím z daleké země, a jak víš, zprávy o těchto končinách se šíří pomalu.”
„Ne o Perssonoj,” zarputil se Hertug a vypnul prsa. „Umíme mluvit přes celou zemi a vždycky víme, kde se naši nepřátelé nacházejí. Umíme vyslat kouzlo, které zažehne světlo ve skleněných baňkách, nebo kouzlo, které vyškubne nepříteli meč z rukou a užene hrůzu do jeho srdce.”
„To vypadá, jako kdyby vaše parta měla monopol na elektřinu, což je moc fajn vědět. Jestli máte nějaké těžké kovárenské zařízení…”
„Zadrž!” přerušil ho Hertug. „Vypadněte! Ven — všichni kromě sciuloj! Ten nový otrok ne, ten tady zůstane,” dodal, když se vojáci chopili Jasona.
Když se vyzvaní vzdálili, zůstala jen hrstka mužů, kteří všichni měli nejlepší léta za sebou — každý z nich měl na hrudi jakousi ozdobu z opáleného bronzu. Nepochybně to byli zasvěcenci do tajného elektrického umění — pohrávali si se zbraněmi a bručením dávali najevo svoje pobouření nad tím, že Jason zná věci, které jsou zakázané.