„O tom slově se zmiňují některé ze starších posvátných textů, ale to je vše, co o něm vím.” Nyní si Hertug olízl rty.
„Připrav se tedy napsat novou kapitolu, protože ti hodlám věnovat leydenskou láhev, zdarma a beze cla, včetně úplného návodu, jak dosáhnout víc. Je to způsob, jak dostat elektřinu do láhve, stejně jako by to byla voda. Později se třeba dostaneme k pokrokovějším bateriím.”
„Jestli dokážeš takovou věc udělat, dočkáš se příslušné odměny. Neuspěješ a budeš…”
„Jen žádné hrozby, Hertugu — tuto frázi máme už dávno za sebou. A ani žádné odměny. Říkal jsem ti, že to bude vzorek bez ceny a bez nároků na nějaké výhody — snad až na to, že se během práce budu těšit z určitého fyzického pohodlí: žádná želízka na nohou, přísun krenoj a vody a tak. Jestliže se ti bude láhev líbit a budeš chtít další věci, pak uzavřeme dohodu. Souhlasíš?”
„Tvoje požadavky zvážím,” odpověděl Hertug.
„Bude stačit prosté ano nebo ne. O co bys za takových podmínek mohl přijít?”
„Tvoji společníci budou drženi v zajetí a budou okamžitě zabiti, jestli podmínky nedodržíš.”
„To je báječný nápad. A jestli budeš chtít toho, co se jmenuje Mikah, pořádně zaměstnat — například namáhavou prací — budu náramně spokojen. A budu potřebovat některé speciální materiály, které tady nevidím. Nádobu s širokým hrdlem a dost velké množství cínu.”
„Cínu? To neznám.”
„Ale ano, znáš. Je to bílý kov, který směrujete s mědí, abyste získali bronz.”
„Stano. Toho máme dost.”
„Nechej ty věci přinést někam sem a já se pustím do práce.” Teoreticky není nijak obtížné leydenskou láhev udělat — pokud jsou všechny potřebné materiály po ruce. A to byl největší Jasonův problém.
Perssonoj se foukáním skla nezabývali, ale vše, co potřebovali, nakoupili od klanu Vitristoj, kteří pracovali ve svých tajných pecích. Tito foukači skla vyráběli několik druhů lahví na zásoby, baňky, sklenice na pití, hrbolaté skleněné tácy a půl tuctu dalších předmětů. Žádná z jejich lahví se však k požadovanému účelu nedala přizpůsobit a Vitristoj zděsil Jasonův požadavek, aby vyrobili novou láhev podle jeho specifikace. Jejich zděšení z největší části otupila nabídka na dobrý výdělek, a poté, co si pořádně prohlédli modely, které Jason zformoval z hlíny, váhavě svolili, že za závratnou sumu podobnou láhev vyrobí.
Hertug se svíjel jako had, ale nakonec požadovaný počet vyražených zlatých mincí, navlečených na drát, zaplatil. „Zemřeš úděsnou smrtí,” řekl Jasonovi, „jestli tvůj akumulatoro nebude fungovat.”
„Věř a vše se v dobré obrátí,” ujistil ho Jason a zaměřil svou pozornost na kovotepce, kteří přímo trpěli, když se pokoušeli vyklepat cínový plech na tenkou fólii.
Od chvíle, kdy je přivlekli do tvrze Perssonoj, Jason Mikaha a Ijale neviděl, ale neměl o ně starost. Ijale byla životu otrokyně dobře přizpůsobena a do žádného maléru se nedostane, mezitím co si Jason bude získávat Hertuga svými zázračnými znalostmi elektřiny. Mikah však na život otroka zvyklý nebyl, a Jason se jen utěšoval nadějí, že se dostane do nepříjemností, z nichž vyvázne pouze s újmou na zdraví. Po posledním neúspěchu se Jasonův zásobník dobré vůle pro tohoto člověka vyčerpal.
„Už je tady,” oznámil Hertug, a když Jason ze skleněné nádoby odstraňoval ochranný obal, stál se svými sciuloj kolem a stejně podezřívavě bručel.
„Ujde,” usoudil Jason, když držel nádobu proti světlu, aby zjistil, jak má tlusté stěny. „Až na to, že by se do ní vlezlo tak dvacet litrů — asi čtyřikrát tolik než do modelu, který jsem jim poslal.”
„Za velké peníze velká láhev,” poučil ho Hertug. „Tak je to správné. Proč si stěžuješ? Bojíš se, že neuspěješ?”
„Ničeho se nebojím. Dá to jenom víc práce dělat takhle velký přístroj. A může být i nebezpečné — takové leydenské láhve mohou pojmout mimořádně velký náboj.”
Aniž bral přihlížející na vědomí, potáhl láhev zvenčí i zevnitř do výše asi dvou třetin ode dna pruhy tenké fólie. Pak vyřezal zátku z gumi, materiálu podobného kaučuku, který měl dobré izolační vlastnosti, a vyvrtal do ní otvor. Perssonoj udiveně přihlíželi, když otvorem prostrkával železnou tyčku a k jejímu delšímu konci připevňoval krátký železný řetízek a ke kratšímu železnou kouli.
„Hotovo,” oznámil.
„Ale… co to dělá?” zeptal se zaraženě Hertug.
„Předvedu.” Zasunul zátku do širokého hrdla láhve tak, že řetízek spočíval na fólii vlepené dovnitř. Ukázal na kouli, která vyčnívala nahoře. „Ta je připojena k zápornému pólu vašeho generátoru — elektřina teče tyčkou a řetízkem a hromadí se na tenké fólii. Necháme generátor běžet, dokud se láhev nenaplní, pak přívod odpojíme. Láhev pak bude držet elektrický náboj, který lze odebírat napojením na tu železnou kouli. Rozumíte?”
„Je to blázen!” zakdákal jeden z postarších sciuloj a bránil se nakažlivé nepříčetnosti tak, že vedle svého spánku kroužil ukazováčkem.
„Počkej a uvidí,” řekl Jason s klidem, který vůbec nepochoval. Leydenskou láhev vyrobil podle neurčité vzpomínky na ilustraci v učebnici, kterou kdysi v mládí četl, a nebylo jisté, zda vyrobený model bude fungovat. Uzemnil kladný pól generátoru, pak udělal totéž u vnějšího polepu láhve tak, že od fólie natáhl drát ke kovovému špičatému kolíku zatlučenému přes prasklinu v dlaždici na podlaze do vlhké země.
„Spuste ho!” zvolal a se zkříženými pažemi poodstoupil. Generátor zasténal a začal se otáčet, ale nic viditelného se nedálo. Nechal generátor běžet několik minut, protože neměl ani ponětí, jaký je jeho výkon, ani jakou má láhev kapacitu — a na výsledku tohoto prvního pokusu tolik záleželo. Posléze uštěpačné, ale neadresné poznámky sciuloj natolik zesílily, že Jason přistoupil k láhvi a pomocí suché dřevěné tyčky ji rychle odpojil.
„Zastavte generátor, práce skončila. Akumulatoro je svatou elektrickou silou naplněn až po okraj.”
Přitáhl předváděcí jednotku, kterou si již dříve připraviclass="underline" řadu primitivních žárovek zapojených do série. Leydenská láhev by měla být dostatečně nabita, aby překonala slabý odpor uhlíkových vláken a rozžhavila je. Aspoň v to doufal.
„Rouhá se!” vyrazil ze sebe pištivě starý sciulo, který se před chvílí posmíval, a šouravě vyrazil vpřed. „Písmo svaté říká, že svatá síla může téct, jen když je cesta úplná, a když se cesta toku přeruší, žádná síla se nemůže pohybovat. Avšak tento cizinec se nám odvažuje tvrdit, že svatost nyní spočívá v této nádobě, ke které je připojen jen jeden drát. Je to lež a rouhání!”
„Být tebou, nesahal bych na to,” varoval Jason starce, který právě ukazoval prstem na kouli na leydenské láhvi.
„Tam není žádná síla — tam žádná síla nemůže…” Náhle se odmlčel, když se prstem kouli přiblížil na dva tři centimetry. Mezi jeho prstem a nabitým kovem přeskočila mohutná modrá jiskra — sciulo chraptivě vykřikl a skácel se k zemi.
Jeden z jeho kolegů k němu poklekl, aby ho prohlédl, pak upřel bázlivý pohled na láhev. „Je mrtev,” vydechl.
„Nemůžete říct, že jsem ho nevaroval,” bránil se Jason, pak se rozhodl zaútočit, dokud při něm stálo štěstí. „On to byl, kdo se rouhal!” zvolala všichni sciuloj shrbeně poodstoupili. „Svatá síla v láhvi prodlévala, ale on pochyboval, a proto ho potrestala smrtí. Již nemějte pochybností, nebo vás stihne podobný osud! Naše práce jakožto sciuloj,” dodal a tím se povýšil z otrockého stavu, „je spoutat elektřinu do služeb pro větší slávu Hertuga. Toto nám budiž připomínkou, abychom nikdy nezapomněli.” Strnule hleděli na mrtvé tělo, štrachavě couvli — jednoznačně pochopili, co jim sděluje.
„Svatá síla může zabíjet,” konstatoval Hertug, usmál se na mrtvolu a promnul si ruce. „To je skutečně báječná novinka. Již dřív jsem věděl, že může dávat šoky a vyvolávat spáleniny, ale nikdy jsem netušil, že je tak mocná. Naši nepřátelé si před námi budou klekat.”