„O tom není nejmenších pochyb,” souhlasil Jason a kul železo, dokud bylo žhavé — vytáhl náčrty, které si předem pečlivě připravil. „Podívej se na tyto další zázraky. Elektrický motor na zvedání a tažení břemen, světlo zvané uhlíkový oblouk, které proniká noční tmou, způsob nanášení tenké vrstvy kovu na různé předměty a mnoho dalších věcí. Všechny je můžeš mít, Hertugu.”
„Začni ihned vyrábět!”
„Začnu hned — jak se domluvíme na podmínkách mé smlouvy.”
„To slovo se mi moc nezamlouvá.”
„A bude se ti zamlouvat ještě míň, až uslyšíš detaily, ale bude to stát za to.” Předklonil se a zašeptal Hertugovi do ucha: „Jak by se ti zamlouval stroj, který dokáže vyhodit do vzduchu pevnosti tvých nepřátel, kterým bys mohl svoje nepřátele porazit a zmocnit se jejich tajemství?”
„Všichni ven!” zvolal Hertug, a když osaměli, obrátil svoje vychytralá očka na Jasona. „Co je to za smlouvu, o které ses zmiňoval?”
„Svobodu pro mne, postavení tvého osobního poradce, otroky, klenoty, děvčata, dobré jídlo — vše, co s takovým postavením běžně souvisí. A na oplátku ti vyrobím všechna zařízení, o nichž jsem mluvil, a ještě mnoho dalších. Neexistuje nic, co bych nedokázal. A to všechno bude tvoje…”
„Všechny je zničím — stanu se vládcem Appsaly!”
„To je přesně to, co mám na mysli. A čím lépe se povede tobě, tím lépe se budu mít já. Nežádám víc než pohodlný život a možnost pracovat na svých vynálezech, protože nejsem člověk s velkými ambicemi. Ke štěstí mi postačí, když se budu lopotit v laboratoři — zatímco ty budeš vládnout světu.”
„Žádáš hodně…”
„A taky hodně dávám. Řeknu ti něco — nechej si den nebo dva na rozmyšlenou, a já mezitím v zájmu další osvěty a informovanosti ti udělám další vynález.”
Jason měl dosud před očima jiskru, která zabila starého sciulo, a ta v něm zažehla novou naději. Existuje tedy způsob, jak by se snad mohl z této planety dostat.
12
„Kdy to dokončíš?” zeptal se Hertug, dloubal do součástek rozložených na Jasonově laboratorním stole.
„Zítra ráno, i když pracuji celou noc, ó Hertugu. V předstihu jsem ti však přichystal další dárek — zlepšení vašeho systému telegrafování.”
„Nestojím o žádné zlepšování! Telegraf zůstane, jak byl za doby našich předků a…”
„Nechci nic měnit, souhlasím, že předkové to vymysleli nejlíp. Nabízím ti pouze nový způsob obsluhy. Podívej se na toto…,” pozvedl jeden z pásků s rytinami ve voskovém povlaku. „Dokážeš ten vzkaz přečíst?”
„Samozřejmě, ale chce to značné soustředění, protože jde o velkou záhadu.”
„Velkou ne — na první pohled jsem poznal, že je to velice jednoduché.”
„Rouháš se!”
„Vůbec ne. Podívej, toto je B, že — dva škrty kouzelným kyvadlem?”
Hertug počítal na prstech. „Je to B, máš pravdu. Ale jak jsi na to přišel?”
Jason opovržlivou poznámku nevyslovil. „Bylo těžké na to přijít, ale pro mě je všechno jako v otevřené knize. B je druhé písmeno abecedy, je tedy zakódováno dvěma škrty, C třemi — což je zatím jednoduché, ale na konci je Z a na ně potřebuješ šestadvacetkrát praštit do vysílací klávesnice, což je nesmyslná ztráta času. Stačí pouze nepatrně uzpůsobit zařízení, aby vysílalo dva různé signály — buďme originální a říkejme jednomu tečka a druhému čárka. A pomocí těchto dvou druhů signálu, krátkého a dlouhého pulsu, můžeme přepsat každé písmeno abecedy nejvýše čtyřmi symboly. Rozumíš?”
„V hlavě se mi to točí, je těžké sledovat…”
„Vyspi se na to. Ráno bude vynález hotov a tehdy ti taky předvedu svůj kód.”
Hertug se vzdálil, mumlal si něco pro sebe, a Jason dokončil poslední vinutí na kotvě pro svůj nový generátor.
„Jak jsi to pojmenoval?” zeptal se Hertug, když ráno obcházel vysokou, zdobenou dřevěnou skříň.
„Je to Sláva Hertugovi Tvůrci, nový pomník k uctívání a obdivu a finanční zdroj pro Jeho Excelenci. Měl by být umístěn v chrámu, nebo co to tady máte, kde veřejnost za výsadu vzdát ti hold zaplatí. Představ si: jsem věrný poddaný, který vstupuje do chrámu. Předám knězi dar a uchopím tuto kliku, která vyčnívá z boku, a budu jí otáčet.” Začal klikou energicky otáčet a z útrob skříně se ozval zvuk ozubených kol otáčejících se v záběru a sílící vysoký tón. „A teď se podívej nahoru.”
Z horní stěny skříně vyčnívala dvě zakřivená kovová ramena, na nichž v určité vzdálenosti od sebe spočívaly měděné koule. Hertug prudce vydechl a couvl, když mezi koulemi přeskočila modrá jiskra.
„To na venkovany zapůsobí, ne?” zeptal se Jason. „A teď dívej se na jiskry a povšimni si jejich sekvence. Nejdřív tři krátké jiskry, pak tři dlouhé a nakonec tři krátké.”
Přestal klikou otáčet a podal Hertugovi teletinový pergamen s jasně vyznačenými znaky, upravenou verzí standardního mezihvězdného kódu. „Povšimni si: tři tečky znamenají H a tři čárky A. Dokud se tedy touto klikou otáčí, stroj vysílá v kódu HAH, což znamená Huraoj al Hertug, sláva Hertugovi! Působivé zařízení, které zaměstná kněží tak, že nebudou mít čas na zlotřilosti, a potěší tvoje místní věrné. Současně bude na tebe pět slávu hlasem elektřiny, stále dokola, dnem i nocí.”
Hertug otáčel klikou a pozoroval jiskry rozzářeným pohledem. „Zítra bude odhalen v chrámu. Ale nejdřív bude muset být vyzdoben posvátnými symboly. Možná ve zlatě…”
„A taky drahokamy — čím bohatěji bude vypadat tím lépe. Lidé nebudou platit za provozování posvátných ručních varhan, pokud nebudou vypadat působivě.”
S pocitem vrcholného uspokojení naslouchal praskání jisker. V místním kódu mohou znamenat HAH, ale pro obyvatele jiného světa to bude SOS. A každá kosmická loď se slušným přijímačem, která poletí atmosférou této planety, musí širokospektré radiové vlny z jisker zachytit. Třeba právě teď někdo vzkaz zachytil, otáčí smyčkou směrového hledáčku a navádí loď na směr signálu. Kdyby tak měl přijímač, uslyšel by jejich odpověď, ale na tom nijak nezáleží, protože zanedlouho by uslyšel hřmění trysek, jak by se loď snášela k Appsale…
Nic takového se nestalo. První SOS vyslal již před dvanácti hodinami a teď musel, ač nerad, uznat, že záchrana nebude okamžitá. Teď udělá nejlíp, když se zařídí co nejpohodlněji a bude čekat, než nějaká loď přiletí. Možnost, že se k této zapadlé planetě nemusí žádná loď přiblížit do konce jeho života, si nepřipouštěl.
„Tvoje požadavky jsem zvážil,” ozval se Hertug, když odtrhl oči od jiskrové vysílačky. „Mohl bys mít vlastní malý byt, možná otroka nebo dva, dostatek jídla ke spokojenosti a na svaté dny víno a pivo…”
„Nic ostřejšího?”
„Nic ostřejšího ani nemůžeš dostat — vína Perssonoj z vinohradů na svazích hory Malvigla jsou svou silou proslavená.”
„Stanou se ještě proslavenějšími, až je proženu destilačním přístrojem. Koukám, že budu muset udělat pár menších vylepšení, když už tady musím nějaký čas zůstat. Možná že budu muset vynalézt splachovací záchod, než si z průvanu na vašich primitivních latrínách uženu revma. Na práci je toho hodně. Ze všeho nejdřív budeme muset vypracovat seznam podle důležitosti, na jehož čele budou peníze. Některé z projektů, které hodlám ke tvé větší slávě uskutečnit, budou trochu nákladné, takže by bylo nejlepší, kdybychom pro ten účel nezapomněli předem naplnit pokladnu. Předpokládám, že vám žádné náboženské zásady nebrání zbohatnout.”
„Žádné,” potvrdil důrazně Hertug.
„Takže prozatím můžeme u toho zůstat. Teď se s dovolením Jeho Excelence odeberu do svých nových komnat a trochu se prospím, abych poté připravil seznam projektů k výměru a schválení.”
„To mi vyhovuje. A nezapomeň na ty, co se na nich vydělají peníze.”
„Budou v seznamu na prvních místech.”
I když měl Jason dovoleno vstupovat do zamknutých a svatých pracoven, po zbytek času se v jeho těsné blízkostí pohybovali čtyři osobní věznitelé, kteří mu šlapali na paty a dýchali mu za krk výpary z krenoj.